PAŘÍŽ, FRANCIE - 1. DEN V NOVÉM ROCE 2015

Otevírám ospalé a zalepené oči, podívám se ven z okna a vidím sluníčko na krásně azurové obloze. To se hned stává lépe. Hlavou mi probíhá  myšlenka, že je první den v Novém roce 2015. Musím tedy dodržet můj zvyk a vykročit pravou nohou z postele.

 

S manžele si připravujeme snídani do postele. Děláme to na každé francouzské dovolené. Nakoupíme si všelijaké dobroty, na které bychom mohli mít chuť, vyskládáme si je na postel a snídáme. Snídáme klidně hodinu nebo dvě.

 

Nikdy na našem "postelovém stole" nechybí máslo, camembert, bageta, mléčné pečivo (pain au lait) a marmeláda Bonne maman.

 

Máme dosnídáno, tak se teple oblíkáme a vyrážíme do pařížských ulic. 



Cestou do centra procházíme přes malý, ale krásný park. Je sice 1. ledna ráno, ale i tak tu potkáváme spoustu lidí běhat. Asi vzali svá předsevzetí vážně.

Jdeme dál a dál, až ke stanici metra. Jelikož jsme včera nachodili kolem 21 km, tak si to dnes chceme usnadnit a nasedáme na metro. Necháme se dovést někam do centra, pravděpodobně k Notre Dame.

Když jsme zde byli na líbánkách, tak jsme k Notre Dame nedošli, takže to musíme napravit. Hlavním dnešním cílem je, najít zámeček na mostu lásky (Pont des Arts). Tento zámeček jsme dostali od našeho blízkého kamaráda, jako svatební dar. Nechal nám na něj vyrýt A + K, VSL a datum svatby. Tak jsem zvědavá, jestli tam nějaké budou a zda ho najdeme. Protože, jak asi víte, celý svět oběhly zprávy, že zámečky se zřítily do řeky a město je nechalo sešrotovat. (Já tomu osobně nevěřím.)

Nakonec opravdu vystupujeme u Notre Dame. Je tu poměrně hodně lidí, ale to je v Paříži vždycky. Rozhodně tu není tolik lidí, jako těsně před Silvestrem.
Co mě hodně překvapuje je, že otevřeli kavárny a restaurace. Mělo být totiž zavřené úplně vše. Potkáváme i otevřené některé potraviny, takže o jídlo není nouze a my si vesele šlapeme mezi památkami...

Jdeme od Notre Dame k pobřeží řeky Seiny, až v dáli vidíme most lásky. "Uff", říkám si. Zámečky tam visí. Ale bude tam ten náš? Přicházíme blíž a blíž a vidíme, že nakonec chybí pouze jedna část zámečků cca 1 metr a to uprostřed, kde je největší nápor na plot.

Jediné, co změnili, že dali dřevěné desky z vnitřní strany mostu, aby zamezili dalšímu věšení. Naprosto s tím souhlasím. Sice fotky z mostu už nejsou tak nádherné, ale ten, kdo si tam zámeček dal, tak ho tam bude mít a nezřítí se další část plotu.

Stal se zde další zvyk a to, že lidé píší vzkaz na dřevěnou desku. Takže vytahuji fixu a píšeme "Lovin´ you A+K 2015". Lovin´you mám vyryté i na našem svatebním prstýnku. Je to název naší společné písničky.

Přicházíme k místu, kde jsme věšeli zámeček a hledáme. Hledáme asi 15 minut a už ztrácíme naději, že ho nenajdeme. Mám pocit, že jsme ho věšeli níže, tím pádem přes něj bude deska. Manžel stále říká, že ne, že ho věšel nahoru. Ale ne, nenašli jsme ho.

 

Uklízím foťák do kabelky, mobil do kapsy a chceme odejít. V tu chvíli manžel křičí: "Mám ho, mám ho, já ho mám!". Běžím k němu a opravdu tam byl. Krásně rezavý, ale je tu.

Máme obrovskou radost.

 Jsme spokojeni, že jsme našli zámeček a pomalu odcházíme k Louvre.

U této vody dodržujeme další tradici. Pokaždé, když jsme v Paříži, tak házíme do vody penízek. Poprvé, když jsme tu byli, tak mi manžel řekl, že když ho tam hodím, tak se sem vrátím. A pokaždé po vhození jsme se sem vrátili...

Další cíl splněn a teď už se jdeme projít tam, kam nás nohy zavedou. Plánem cesty je jít přes ruské kolo, po Champs-Elysee a podívat se, co tam je otevřeno. Do 18hod. má být Champs-Elysee jako pěší zóna a bez aut.

U konce Louvre vidíme hlouček lidí a tak se jdeme podívat, co se tam děje. Stojí zde postarší pán, kolem sebe má desítky holubů a všichni lidé kolem je krmí. Takže volám na manžela: "Já chci také fotku s holuby." (ano, pro někoho to musí být nechutný).

Z kabelky vytahuji sušenku, stoupám si mezi hejno holubů a drolím jím drobky.



Je to zvláštní pocit, ale strašně moc mě to baví. Najednou jeden holub neváhá a sedá si na mojí ruku a zobá mi z ní. Tak tohle už je hodně zvláštní. Strašně moc se bojím, aby mě neklovnul do dlaně. Ale měl to tako vychytané, že neklovl. 

Říkáme si, že ptáků bylo dost a jdeme dál. Na této fotce to sice tolik nevypadá. Ale za mnou přibývá více a více lidí. U ruského kola je hlava na hlavě a to nemluvím o Champs-Elysee. Myslela jsem si, že všichni odjedou 1. ledna, ale mýlila jsem se. Bohužel, možná bohudík. Díky tomu je zde atmosféra jiná, než obvykle.

U ruského kola je takovéto krásné jezírko. To jezírko je zamrzlé a na něm bruslí racci. To je tak roztomiloučké. Svítí sluníčko, paprsky dopadají do mého obličeje, kolem jezírka jsou krásné zelené židličky a lidé se na nich vyhřívají.

Najednou pán vedle mě zvedne ruku a v ní má kamínek. Racci se vůbec nebojí a letí k němu zkontrolovat, co v ní má. "Tohle je krásný námět na fotku.", říkám.
Manžel ulomí kousek sušenky a zkouší to také. Jenže krmit holuby je jedna věc, ale když Vás klovne racek druhá. Takže respekt je ještě větší.

A to by to nebylo, abych to nezkusila i já. Naštěstí racci si nesedají na ruce a sušenku si berou přímo z ruky.

Tak pro dnešek bylo ptáků opravdu dost a jdeme dál kolem ruského kola. Počasí nám opravdu přeje. Nebe je azurově modré a paprsky slunce krásně ozařují celé okolí.

 Je to počasí jako stvořené pro romantické fotografie. Takže vytahujeme foťák a jednu fotíme. (U mě za hlavou je Eiffelova věž, to té romantické fotografii dodává to hlavní kouzlo:-))

Konečně jsme dorazili na začátek Champs-Elysee. Už tady je vidět, kolik tu je lidí. Ani tak ne kolem nás, ale v dáli. Tady hustota lidí začíná a končí až úplně nahoře u Vítězného oblouku.

Po chvíli zjišťujeme proč. Jede se zde 5ti hodinový průvod. My stíháme už jen závěr a to průvod poníků. Tolik poníků na jednom místě jsem neviděla asi za celý život dohromady. Poník vedle poníka po dobu asi 10ti minut. Oni jsou tak rozkošní.  Nádhera.

Dereme se davem přes 3/4 Champs-Elysee a já říkám: "Dala bych si kafe." Hledáme tedy kavárnu, či nějaké místo, kam bychom si mohli sednout.

Moc toho otevřeného není, ale google a navigace nám pomůže a zavede nás do Starbucks. Fronta je až ven, místo k sezení žádné. Ale nevzdáváme to. Po několika minutách se jeden stolek uvolňuje a já tam vysílám manžela. Dále stojím ve frontě sama. Po 15ti minutách se dostanu na řadu a objednávám si Coffee latte Venti Take away (jako vždy) a manželovi Hot chocolate premium Venti Take away (moje druhá závislost). Tím to ale nekončí. Začíná druhá fronta a další čekání na výdej pití.

Musím ale vznést pochvalu celému personálu. Být po oslavě Nového roku v práci, obsluhovat takové neskutečné množství lidí a ještě být milý a s úsměvem na tváři. To se vidí málo.

Konečně v davu někdo křičí moje jméno. Natahuji se pro dva horké kelímky, beru si brčka a mažu si sednout k manželovi.

Zapínám mobil a přihlašuji se na místní wifi. Musím přeci vše nahrát na Instagram, sdělit své pocity přátelům a přečíst si novinky ze světa.

Venku už se setmělo, vlastně už je asi 20hod. Takže dopíjíme své horké nápoje a vyrážíme malými uličkami do našeho hotelu. Čeká nás opět kolem 7,5 km.

Paříž je v noci opravdu nádherná. Zpět nejdeme hlavními ulicemi plnými lidí a tak potkáváme jeden roztomilejší obchod vedle druhého. Bohužel je vše zavřené.

Nemáme ale večeři, takže se rozhlížíme kolem sebe a doufáme, že nějaký malý obchod potkáme. Nakonec, když už jsme téměř u našeho hotelu, tak narážíme na pekárnu. Zalézáme dovnitř a doufáme, že budou mít aspoň kousek bagety. A měli. A dokonce čerstvě upečenou a ještě teplou.

Prohlížíme si tam jejich zákusky a přemýšlíme, zda si dát nějakou sladkou tečku na závěr. Vybíráme a vybíráme, až jsme se rozhodli pro tartaletky. Jednu mandlovou a druhou karamelovou s čokoládou.

Zbývá nám posledních pár metrů k hotelu a narážíme na další obchod. Smíšené potraviny. Zalézáme dovnitř a kupujeme sýry, šunku a další potraviny k bagetě. Paráda, teď už nám nechybí nic.

Po příchodu na pokoj si připravujeme večeři do postele, pouštíme film a pomalu usínáme.

Čeká nás poslední celý den v Paříži z tohoto zájezdu. Spokojeně ulehám do nepohodlné měkké postele, zavírám oči a těším se na to, co zde ještě zažijeme.

Pokračování ZDE.