ATÉNY, ŘECKO - TOULKY PO ATÉNÁCH A ZÁVĚR V KITRIES

Znáte takový ten pocit, kdy otevřete oči a vůbec netušíte, kde jste? Tak přesně tohle jsem zažila v Aténách. Koukala jsem kolem sebe a než mi došlo, kde jsem, tak to trvalo několik vteřin.

Okamžitě jsem utíkala k oknu, abych viděla ten výhled, u kterého jsem včera skončila. Počasí bylo nádherné. Obloha azurová a budovy celé bílé. Nádhera.

Zašli jsme si na snídani, která skončila naprosto klasicky. Vždy, když jsem v Řecku, tak i když mám obrovský výběr, tak skončím u řeckého jogurtu a medu. Je to vděčné a naprosto výborné. Jen pár ořechů mi tam chybělo.

Po snídani jsme čekali na Thanose (Samose, Samoše, Sanoše). Nikdy jsem nevěděla, jak vyslovovat jméno. Thanos je pravá ruka šéfkuchaře Alexandra, který je velmi uznávaný v Řecku a doprovázel nás na kuchařském dni v ChefParade.

První kroky z hotelu mířili do taxíku a s ním do centra Athén. Tam se nacházela místní vyhlášená cukrárna Stelios Parliaros. Což je řecký kuchař/cukrář, který je tak vyhlášený, že nikdo nepřemýšlí, co si od něj dát, protože vše je nebe v puse.

Chvíli nám vyprávěli, kdo to je, prohlídla jsem si jeho kuchařku, kterou bych si nejraději nechala. Ty jeho fotky, to bylo něco. K tomu vydává food časopis a ještě dělá kuchařské show v tv.

Brouzdala jsem po jeho cukrárně, která vypadala, jak když se procházíte v obchodě plném diamantů. Vše bylo srovnáno, vyšperkováné, že se člověk bál otočit či na něco sáhnout, aby něco neshodil. Ty cukrovinky, to byla opravdu pastva pro oči.

Dostali jsme nabídku, abychom si každý vybrali dezert a něco ochutnali. A to byl kámen úrazu. No dokázal by někdo se jen tak rozhodnout, když by kolem vás bylo desítky takto úchvatných věcí?

Dali jsme si nakonec čokoládovou pěnu s želé z marakuji. Bylo to opravdu výborné. Jemná čokoládová, až hořká pěna (hořká myšleno, že to bylo děláno z vysoce procentní čokolády) a k tomu lehce kyselá maracuja.

Já sáhla po klasice. Asi i trošku sázka na jistotu. Miluji vysoce procentní čokolády a když je z nich udělán krém, tomu nikdy neodolám. Takže jsem měla krém z mascarpone s 80% čokoládou. V jednoduchosti je krása a v tomhle případě to platilo na milion procent.

Po chvilce konzultování o tom, co jaké je, jak co chutná, nám místní paní sdělila, že zde mají krémový dezert se slaným karamelem. To je něco pro nás.
Já i manžel tuto kombinaci naprosto milujeme. Jak ve zmrzlině, tak v bonbonech, tak prostě a jednoduše ve všem. Takže po snězení dvou dezertů jsme dostali další.

Jak já vždy říkám. Nemusím jíst maso, nepotrpím si na hodobožové večeře, ale jakmile se jedná o kvalitní dezert, tomu nikdy neodolám.

Takže se mi rozzářila očka a už jsem v ruce držela tohoto krasavce. A to bylo něco. Na vrchu byla ještě sušenka také ze slaného karamelu. Och.

Po obchodu měl pan Stelios rozmístěné své další delikatesy. Jako kandované ovoce všeho druhu.

Nebo dekoraci, která se používá na zdobení dortů a jiných dezertů.

S plnými břichy a vysokou hladinu cukru v krvi jsme vyšli zpět do města. Prošli se hlavním centrem, přes hlavnější památky, až jsme došli do obchodu. Ale nebyl to ledajaký obchod. Byl to obchod s vybranými surovinami vytříbené kvality.

Tam už na nás čekala milá řecká blondýna s úsměvem na rtech a fíkovou marmeládou v kelímku.

V tu chvíli začala další prezentace a ochutnávka řeckých výrobků. Nejdelší dobu jsme strávili asi u chláďáku se sýry a uzeninami.

Povídali nám o chlazených potravinách, které jsou typické pro Řecké a také o různých specialitách, které mají svou historii či příběh.

Jako třeba tato sušená šunka. Původně se vyrábí z velbloudího masa a prý když sníte už 4 plátky, tak pak smrdíte. Asi jako velbloud. Prostě je prý poznat, když toho někdo sní více a pak jednoduše smrdí. Tak si dejte pozor, až pojedete do Řecka a někdo vám bude nabízet sušenou šunku s tlustým okrajem plným koření :-)

Také nám představili tyto těstoviny, které jsou také prý typické pro Řecko. Vyrábí se tak, že se nakrájí na čtverečky a pak se pohybem ruky srolují.

V tomto krámku bylo i několik výrobků s podpisem či fotkou Alexandra. Alexandr je šéfkuchař, který nás doprovázel na vařícím dni v ChefParade.

Myslím, že nikdo z nás v tu chvíli netušil s jakou ikonou má tu čest. V Řecku a hlavně Aténách je Alexandro velmi uznávaný a slavný kuchař.

Celou ochutnávku jsme měli završit jejich místní pálenkou. Vím, že to bylo asi nezdvořilé, ale to jsme nezvládli. Stačilo mi přičichnout a ihned jsem měla divokou vzpomínku na poslední návštěvu Řecka. Uff. Nikdy více.

Exkurze v obchodě byla u konce a my se opět vydali do ulic. A to směrem za Miranem. V Aténách je toto jméno opravdu známé.

Je to člověk, který vlastní obchody s uzeninami. Tyto obchody jsou opravdu vyhlášené. Pokud chcete v Aténách kvalitu a nebo smradlavý velbloudí salám, vygooglete si uzeniny Miran.

U Mirana jsme si prohlídli jeho vyhlášené uzeninové kousky a usedli ke stolu, kde běžně sedají místní jedlíci. Představte si uzeniny, kde uprostřed je obrovský stůl a nad hlavami vám visí tyto speciality.

Mají tady takovou akci, že dokud jíte, do té doby vám nalévají Ouzo. Na čem jsme se shodli, kde je alkohol zdarma, tam je vždy hodně lidí. Takže jako marketingový tah je to určitě super. Palec nahoru :-)

Od Mirana jsme se vydali na místní markety. V plánu bylo navštívit zeleninový a ovocný, pak masový a nakonec rybí.

Ten s ovocem a zeleninou byl pastvou pro oko. Všude kolem krásně barevné pochutiny, vše pravidelně vyskládané, srovnané, čerstvé. Trhovci hulákali a lákala kolemjdoucí na koupi zeleniny a ovoce právě u jejich stánku. Samozřejmě každý tvrdil, že to jejich je nejlepší.

Ta atmosféra se nedá popsat. To nebylo jako v ČR, kde každý stojí u stánku a čeká, až k němu někdo přijde. Tady se doslova přetahovali, vyřvávali a ukecávali každého, kdo byl v dohledné vzdálenosti.

Na zeleninový trh navazoval masový. Tam už se mi začal kroutit žaludek. Na tohle jsem asi nebyla připravená.
Já o sobě tvrdím, že nejsem vegetarián, maso jím, ale převážně ryby a mořské plody. Kus hovězího či kuřecího si dávám poslední dobou opravu výjimečně.

A tak místo, kde už u vstupu bylo cítit maso nebylo nic pro mě. Nebyl to smrad, ani vůně. Bylo to místo, kde se snad 80 let prodává maso. Takže už to místo je načichnuté masem, které tu za tu dobu prošlo.

Všude kolem vyselo jehně, kráva, vepř, kuře. Vše i s hlavou a očima. Uff. Mno síla.
Vždy říkám, že dokud to má hlavu a oči, tak to pro mě má duši. A tak pohled kolem nebyl nic pro mě a jen jsem se modlila, ať už jsme co nejdříve pryč.

Ale zážitek to byl. To jo. Celkem nepopsatelný. Zanechal ve mě plno emocí. A také pocit, že už tohle nikdy nechci zažít.
Avšak věřím, že milovník masa by byl v sedmém nebi.

Z masového trhu jsme se přemístili na ten rybí. Nevím proč, ale ten semnou nic nedělal. Asi, jak známe ryby takhle odjakživa, tak ryba s hlavou mi prostě nevadí.

Každý by řekl, že rybí trh musel smrdět více. Ale ne. Ano byla to taková ta klasická rybí vůně. Ale pro mě vůně, ne smrad.

Nevím, jak se tato rybka v překladu jmenuje. Ale prý tak nazývají holky, které jsou moc hubené :-)

Masa už  bylo dost a nyní se vydáváme vrcholek Atén. A to do muzea Akropolis.

Toto muzeum bylo prý už stavěno 3x. Ale ne kvůli tomu, že by vyhořelo či se zbouralo. Ale pokaždé si rozmysleli místo a tak ho stále přemísťovali. Tentokrát sídlí naproti Akropolis. A udělali to velmi šikovně. Můžete si totiž projít muzeum a pak si sednout do restaurace s výhledem právě na Akropolis.

Asi na tento druh umění či historie nejsem. Nevím proč, ale při pohledu na sochu mě napadlo jen "socha" a při pohledu na vázu mě napadlo "váza".

Možná je to i tím, že to bylo vše volně přístupné a člověk to mohl osahat a tak mi nepřišlo, že je to takovou dobu staré. Ale co my víme, třeba to jsou opravdu duplikáty :-)

Pořádné umění pro mě začalo ve třetím patře a to na střeše muzea. Tam se nacházela restaurace právě s výhledem na Akropolis.

A když vám po levé ruce sedí vyhlášený kuchař, který vám o místních specialitách vypráví jednu historku za druhou, tak to je přeci to nejlepší, co si food člověk může přát.

Objednávku jídla jsme nechali tedy na Thanosovi. Ten vybral smažený feta sýr v těstíčku, zalitý medem a posypaný praženými kuličky červeného pepře.

Tuhle chuť si musím zapamatovat. To bylo geniální.

Jako další předkrm jsme si společně dali výběr typických řeckých sýrů s ovocem a ořechy.

A jako třetí předkrm byl úplně klasický řecký salát.

Líbilo se mi to, že i když jsme se znali pouze chvilku, tak se Thanos držel řeckého typu stolování a to objednat jídlo na stůl a každý si ďobne toho, na co má právě chuť.

Jako hlavní chod jsme objednali čočkový salát s krémem z kaviáru.

K tomu špíz s řeckým chlebem.

A jehněčí maso na lilkách.

Odtud jsme se už spíše valili, než šli. Udělali jsme si ale dlouhou procházku opět skrz Atény. Hledali jsme totiž jednu vyhlášenou kavárnu. Hledali a hledali, až jsme jí našli.

Jenže uvnitř bylo nesmyslně hodně stolů a žádní lidé. Takže Thanos usoudil, že raději půjdeme jinam. Sedli jsem tedy na taxíka a převezl nás na druhou stranu Atén na hlavní náměstí. Tam jsme zašli do místní kavárny a dali si Coffee fredo.

Tohle je místní specialita. Je to klasická černá káva zasypaná ledem a zalitá pěnou z mléka. Je to super svěží drink do jejich horkého počasí.

V tu chvíli jsme už čekali na Andreu, která nás měla převést do Kitries, poblíž města Kalamáta.

Nasedli jsme tedy do auta a jeli a jeli. Čekala nás cesta dlouhá kolem 2 a půl hodiny. Slunce opět začalo pomalu zapadat a celkově se stmívat.

Po půl hodině jsme míjeli průplav. Andrea zastavila a my utíkali na most se podívat na tu nádheru. Tohle jsem viděla poprvé. Obr díra ve skále a uprostřed plující loďka. Nádhera. Voda byla úplně tyrkysová a Arty vyděšený. Nesnáší totiž výšky.

Nasedli jsme zpět do auta a na mě šel spánek. Tento den, i když to tak nevypadá, byl opravdu náročný.

Byl plný informací, chození a hlavně chození v naprostém vedru. A tak jsem opřela hlavu o okno a nechala se udrncávat, jako malé dítě.

Já seděla vzadu a Arty s Andreou ve předu. A tak jsem je zezadu letmo poslouchala, zavřela oči a usínala.

Po necelých třech hodinách jsme dorazili do Kitries. Tam na nás čekal majitel firmy Kalamáta Papadimitriou a jeho maminka s tatínkem. Všichni usměvaví a milí.

Provedli nás vilou, ve které jsme měli trávit několik dní. Na uvítanou na nás čekal koš s domácí fíkovou marmeládou od maminky majitele firmy, také domácí vánočkou a domácími sušenkami. To mě dostalo. Jeho maminka si dala i práci s tím pro nás upéct snídani. Nádhera.

Prošli jsme celý byt, pokochali se krásně osvíceným bazénem a nechali se překvapit, jaký výhled na nás druhý den bude čekat. To jsme opravdu nevěděli, co se za tou tmou skrývá.

I když bylo už kolem půlnoci, tak nás ještě vytáhli na společnou večeři. Restaurace se nacházelo cca 1 metr od moře. V podstatě jsme měli pocit, že když přijde větší vlna, tak sedíme v moři. Bylo to něco úžasného.

Ochutnali jsme grilované krevety, nějaké nasolené mini rybky, kalamáry a pak ještě těstoviny s mořskými plody. Na závěr toho všeho přišel dezert v podání minikoblížků se skořicí a medem. No co vám budu povídat. Myslela jsem, že můj žaludek exploduje. Ale bylo to opravdu vynikající a společnost snad ještě lepší.

V tu chvíli jsem si připadala, jako bych přijela za starými známými, které znám už x let. Prostě nádhera. Cítila jsem se celkově jako v pohádce, či ve snu.

Po tomhle všem jsme ulehli do peřin a těšili se na další den, který měl být opět nezapomenutelný. A také že byl.

Článek z 3. dne naleznete ZDE. (připravuje se)