A máme tu další den. Další
probuzení do krásného slunného dne, které mi zvedne náladu ihned po otevření
očí. Opět běžím oknu a vyhlížím východ slunce. To akorát vylézá za kopci.
Strkám do Artyho a vehementně ho budím.
Je 7 ráno a my si oblékáme
plavky. Bez snídaně, bez ničeho. Uděláme si takovou ranní rozcvičku
v moři. Bereme zapůjčený Olympus tough a seskakujeme pár schodů, které
vedou přímo k moři.
Dnes je moře divočejší. Vlny
se dotýkají špičky prstů a já si s pohledem do moře užívám doušky lahodné
kávy.
Při každém pohledu do moře, do prázdna si říkám, že tohle nesmí nikdy
skončit. Je to taková nádhera. Nikdy bych nevěřila, že tohle budu prožívat. Je
to jako jeden velký sen.
Skáčeme do vody, potápíme se,
fotíme a natáčíme. Je to rozcvička, jak se patří. Hlavně našich bránic. Smějeme
se u toho od ucha k uchu. Vodu mám v očích, v uších,
v puse, ale je mi to jedno. Naopak. Užívám si to.
Po hodině čvachtání
v moři saháme po ručníku a vycházíme schůdky k naší terase.
V břiše nám kručí. Přecijenom při koupání opravdu vyhládne.
Vytáhneme náše zásoby, které
jsme ukořistili na místních trzích. Absolutně nám nevadí, že už další den jíme
téměř to samé. Vše je totiž tak výborné, dochucené. Rajčata chutnají, jako
rajčata a ne, jako nějaká oranžová hmota. K tomu si ukrajujeme plátky
vánočky od Christosovy maminky a potíráme ji fíkovou marmeládou. Zkusila jsem
si ukrojit kousek feta sýra, přiložila jsem měsíček fíku a pokapala
balsamikovým octem. Aha, tak mám novou závislost. Zkuste to také!
Jelikož dnešní den je vyhlášen,
jako lazy day, tak si jdeme lehnout. Úmyslně jsem nechala notebook doma a
manžel také. Poléháváme a stále opakujeme, jaká je to paráda, jak je to úžasné.
Hlavně to, že člověk leží a nemusí myslet na nic. Na to, že potřebuje uklidit,
že by měl nakoupit, připravit něco do práce a podobně. Jednoduše můžeme ležet
na posteli a to bez výčitek. Po chvilce polehávání usínáme.
Probouzíme se asi po hodně. A
to plní energie. To se musí nějak zužitkovat. Napadá mě šílená věc a to jít
běhat. Manžel nejdřív na mě kouká, jako bych spadla z viště, ale nakonec
souhlasí. Proč ne vlastně.
Mno proč. To nám dochází,
když vyjdeme ven. Venku je 40 stupňů ve stínu. I tak to ale zkoušíme a je to
paráda. Stačí nám půl hodinka a jdeme zpět.
Opět do moře. Není lepšího schlazení,
než skočit do rozbouřeného moře. Do místa, kde nikdo nikde kolem není. Jen my
dva, pár krabíků a jeden štěkající pes.
Stav se opakuje. Po blbnutí
ve vodě nám kručí v žaludku. Vycházíme tedy opět pár schůdků směr naše
terasa a připravujeme si svěží salát, ke kterému přikusujeme plátky čerstvého
pečiva.
Venku je opravdu horko a tak
se s čistým svědomím odsouvám opět do postele a opět polehávám. Nevadí mi
to. Vlastně ani nevím, kdy naposledy jsem takto odpočívala. Upřímně to moc
neumím a zdejší okolnosti mě k tomu
nutí. Jupí. Opravdu si to užívám.
Sluníčko začíná pomalu
zapadat a to znamená, že budeme muset odjíždět. Ano, zpět do reality. Nechce se
nám. Ale musíme. Vracíme se totiž zpět do Atén, kde přespíme a druhý den
odletíme do Prahy. Jediné, co nás těší je, že budeme mít ještě půl dne na
procházku Atén a míste, které jsme s Santosem nestihli.
Zabalila jsem kufry,
poklidila nepořádek a uvařila poslední šálek kávy. Ten Nespresso kávovar mi
bude opravdu chybět. Ať si říká, kdo chce, co chce. Mě ta káva chutná a přijde
mi to opravdu praktické. Zvlášť pro člověka, který pije kávu v domácnosti
jako jediný.
Ještě k tomu úklidu.
Nevím, zda jsem jediný blázen, ale já jsem přesně ten typ člověka, který když
si zaplatí uklízečku, tak uklidí před tím, než přijde, aby ho nepomluvila, že
má doma bordel.
Takže, když jsem na hotelu,
tak po sobě vždy uklidím, ustelu a odcházím s tím, že jsem za sebou
nezanechala bordel a tedy ostudu. Napište mi někdo, že nejsem jediný blázen J
Slunce se dotklo hladiny moře
a to vytvořilo opravdu kouzelnou a romantickou atmosféru. Běžím pro fotoaparát
a jdu fotit. Fotím krajinu a snažím se zachytit ty kouzelné momenty, které dané
místo má. A že jich je.
Andrea už klepe na dveře a my
se loučíme s touto krásnou vilou. Je to těžké, ale slibujeme si, že se sem
ještě jednou vrátíme. Cena je zde 130 Euro pro 4 osoby. Je to za byt, který má
dva pokoje, dvě koupelny, velký obývák, kuchyň, terasu, bazén a vlastní pláž a
moře. To mi nepřijde hodně.
Nasedáme do auta a první
cesta směřuje za Christosem. To je majitel té fabriky. Vlastně díky němu a jeho
balsamikovým krémům jsem měla šanci zažít tento úžasný zážitek. Zažít něco,
v co bych nikdy nedoufala a hlavně asi nepoznala.
Nikdy jsem si nemyslela, že
budu konzervativní, ale asi jsem. Začínám být taková, že když si něco oblíbím,
tak tam chodím do té doby, než se mi to zprotiví. Mám to s jídlem,
s restaurací, parkem, dovolenou a prostě vším.
Přijíždíme ke Christosovi
před barák a on právě schází schody směrem k nám. Na tváři má ten jeho
kouzelný úsměv. Vypadá, jako člověk, který se neumí nikdy rozčílit. Zajímalo by
mě, jestli umí.
Loučíme se s ním a
děkujeme za tuto naprosto úžasnou dovolenou. Přichází objetí a pusa na jednu a
vzápětí na druhou tvář. V tu chvíli se mi chce brečet. Nevím, je to divné.
Ale opravdu ano. On byl tak úžasný. Jeho manželka také a celá jeho péče.
Dostali jsme sušené fíky na
cestu. Nasedáme tedy do auta a odjížídme z Kalamáty do Atén. Cesta má
trvat cca 2,5 hodiny.
Nakonec je to ale delší.
Jedeme téměř 4 hodiny. Silnice je ucpaná a chaotická. Nevím, kam všichni
spěchají, když Řecko je tak vyklidněná země. Tentokrát se ale rozhodli vyrazit
na rychlostní silnice a předjíždět jeden druhého.
Po 4 hodinách dojíždíme do
cíle. Do hotelu v centru Atén. Loučíme se s Andreou a děkujeme za
úžasnou péči. Ta byla opravdu briliantní.
Vcházíme do našeho pokoje,
uleháváme do postela a necháváme se překvapit, jaký bude ten další den.
Poslední v Řecku, v Aténách.
Další díl naleznete ZDE.
Žádné komentáře:
Okomentovat