RESTAURACE: NAŠE MASO - VEČEŘE OD ŘEZNÍKA

Dneska jsem se rozhodla, že vám napíšu o jednom místě, které je v Praze momentálně hodně známe. Mluví se o něm naprosto všude. Je to Naše maso. Podnik, který spadá do sítě Ambiente.

Jednoho dne si řekl pan Kšána, že si otevře Naše maso. Začátky této historky přesněji nevím, takže pokud někdo z vás ví, jak to vše bylo a začínalo, určitě mi to napište.

Otevřeli si tedy na první pohled poměrně malé řeznictví, které vyšperkovali, doplnili o prodej dalšího sortimentu, jako je vločková sůl, paštiky, vývar a podobně. Ještě tam přidali pár stolků a židlí a vytvořili tím místo pro konzumaci jídla vyrobeného z jejich prvotřídního masa. To jsou třeba jejich vyhlášené burgery.

Nakonec ale vymysleli způsob, jak přiblížit ještě více veřejnosti jejich maso a to jsou degustační večeře. Tato večeře stojí 1 000 Kč na osobu a skládá se ze 6-ti chodového menu. A o tom vám budu právě dnes vyprávět. Já jsem totiž tohle menu dostala od kamaráda k narozeninám a moje Marcelka také. Včera jsme tedy vyrazily na masové hody a opravdu si to užily.

Vstoupily jsme do poměrně malých prostor prodejny Naše maso, kde se nacházel jeden velký kulatý stůl. Ten byl připravený pro nás a také pro další hosty. Zajímavostí tohoto konceptu je to, že vás posadí k jednomu stolu s úplně cizími lidmi, kteří se po chvíli stanou vašimi známými. My měli štěstí na naprosto skvělou partu. Po chvíli se k nám posadil Vaše,k Johanka a Jirka. Výborná trojka, která nás bavila celý večer. Ten trval kolem 3 hodin. Začátek byl v 19 hodin a končili jsme po 22 hodině.

Po chvíli nás uvítal Jiří Michal, zástupce Naše maso, který by mohl mít svou stand-up show, protože většího komika jsem dlouho nepotkala. Házel jednu hlášku za druhou a to vykouzlilo z celého večera zábavu, příjemnou atmosféru a hlavně obrovský zážitek, který by bez něho byl poloviční.

A teď už něco k jídlu a celému menu.

Jak je to tradicí v České republice, tak nás Jirka přivítal kváskovým chlebem Šumava se solí. I obyčejný chléb byl naprosto výborný. Uvnitř vláčný a na okraji křupavý. K tomu ale po chvíli přinesl zapálenou svíčku v hlubokém talíři.

To ale nebyla ledajaká svíčka, ale loj ve tvaru svíčky s knotem napíchnutém na kolečku paštiky. Takže jak se loj roztékal, tak z toho unikal tuk, do které jsme si namáčeli chléb a posypávali solí. Byl to výborný nápad.

Tím, že to bylo první jídlo, tak jsme se do toho pustili jako hladoví psi. V tu chvíli nás ale Jirka zastavil a upozornil, že chleba není jediné, co budeme jíst a ať si necháme místo na další chody.

Ještě jsem neřekla, jak je to tam s pitím. V rohu je taková samoobslužná stěna. Můžete si tam natočit vodu a pivo a nebo si říct Jirkovi a ten vám donese výborné bílé či červené víno.

Když jsme čekali na další chod, tak jsme si povídali o tom, jak je skvělé sedět u tohodle stolu. Tento stůl totiž působil jako takový V. I. P. stůl. Jak jsem říkala, nacházel se uprostřed místnosti. Vlevo byl obslužný pult s prodejem masa a masových produktů. Celý večer tam byla fronta, která nekončila. Skončila momentem, kdy skončila pracovní doba a zamkli se dveře. Sen každého obchodníka.

Na pravé straně se nacházely dva malé stolky, které byly neustále plně obsazené.

K prvnímu chodu se ještě podávala variace jednohubek. Byl zde výběr smetanové pomazánky s pažitkou, jejich vlastní paštika, škvarková pomazánka, sekaná a šunková pěna.

Tu sekanou a paštiku můžete koupit běžně u pultu. Asi i další produkty z této variace. Pro nás byla největší "topka" ta sekačka a paštika. I ta šunková pěna byla luxusní.

Po chvíli dorazil druhý chod a to byl tatarák. Půl kila tataráku. Tato porce byla původně připravena pro sedm lidí. Ale jelikož jeden pár nedorazil, tak zbyla pro nás pět. A to byla tedy slušná porce. Původně jsem si říkala, že není možné, abychom to snědli. Netrvalo to dlouho a dortový podnos byl prázdný. Šílenost. Tatarák byl vážně skvělý.

Dělají ho trochu jinak. Není škrábaný, není mletý. Je krájený. Věřím, že někomu to může vadit a někoho to musí nadchnout. Nás to tedy nadchnulo. Byl výborně dochucený a s úžasným opečeným chlebem se krásně doplňoval.

Nyní nám Jirka sdělil, že bude chviličku promlka, než se připraví další chod. To nám ale vyhovovalo. Přinesl plecháčky plné pokrájené čerstvé zeleniny, která pomohla naším žaludků, aby nám lehce slehlo. Nebo spíše, aby se objem žaludku naředil také s nějakou zeleninou. 

Tuto chvíli jsme využili pro vyprávění příhod ze života. Jak jsem psala výše, ta parta, která se sešla u našeho stolu byla opravdu povedená. V podstatě jsem se cítila, jako bychom se znali už nějakou tu dobu.

Kolem nás to už začalo vonět a Jirka přinesl pekáček plný zapečených morkových kostí. Marcelka s tím měla celkem problém. Většina z nás znala morek akorát v polévce. Bylo to zvláštní, ale zároveň moc dobré. K tomu se podával petrželkový salát se šalotkou a zakápnutý citronem. Celé se to skvěle doplňovalo. Jen bylo nutné si říct včas dost. Morkové kosti jsou hodně mastné a plnému žaludku to moc nepomohlo.

Když jsme vydlabali i tu poslední kůstku, tak Jirka pekáček odnesl a opět jsme měli pauzu, kterou jsme zase využili k povídání si. Sem tam si Jirka k našemu stolu stoupl a vyprávěl příhody z kuchyně, z vaření, odpovídal nám na otázky ohledně zpracování masa a celého konceptu Naše maso.

Tato chvíle opět utekla jako voda, my si dotočili kelímek piva a na stole stál další chod. Tentokrát pečená Přeštická plec. Byla krásně růžová, šťavnatá, výborně dochucená a celkově naprosto dokonalá. Opět jsme byli v sedmém nebi a opět se od našeho stolu ozývalo pouze: „Mňam!“.

Nechápala jsem, jak se to vše do nás může vejít. Tři holky, dva kluci a taková nálož masa. A stejně to trvalo vždy pár minut a další porce masa byla pryč.

Naštěstí opět přišla cca 15ti minutová pauza a po ní ta největší lahoda. Byl to T-bone steak. Přesněji dva kusy o váze 1,3 kg. Maso, které zraje 50 dní a pak teprve se podává. Předtím se zatáhne na pánvi a pak se několik hodin peče ve speciální troubě na cca 100 stupňů. Výsledkem je zářivě červeno růžové maso, které v ústech nechutná jako maso, ale jako dezert. Prostě božská záležitost.

Bylo to něco tak neuvěřitelně dobrého, že jsme nevěděli, kdy přestat. Stále jsme si vkládali do úst další a další sousto. Jenže v tu chvíli přišla krize. Velká krize. Měla jsem pocit, že se mi dané sousto zaseklo někde pár centimetrů za mandlemi, přesněji v části, kde je ohryzek a nešlo to dále. Žaludek praskal ve švech a nestačil trávit. Jenže tohle bylo něco tak neuvěřitelně dobrého, že nešlo přestat. Ale musela jsem. Pila jsem vodu a modlila se, ať se mi objem žaludku zmenší aspoň o pár centimetrů a já si mohu vložit další kousek tohoto úžasně připraveného a vyzrálého masa.

Nešlo to. Nikdo nemohl. Naštěstí jsme dostali kelímky a do nich si zbytek masa mohli uchovat a odnést domů. Já tím nakrmila svého vyhládlého manžela, který pro nás přijel autem a tak trochu celý večer záviděl. Tak jsem byla ráda, že aspoň z části mohl pochopit, co jsme tam jedli.

Jenže touto krizí to celé nekončilo. Ve chvíli, kdy jsme si mysleli, že už to dále nejde, tak jsme dostali kelímek kávy a k tomu domácí štrůdl s oříšky a rozinkami. Nikdy bych nevěřila, že bych to zvládla sníst. Ale je pravda, že po těch kilech masa se mi ta sladká chuť hodila. Potřebovala jsem v ústech cítit něco jiného, než maso. Štrůdl byl také výborný a také klobouk dolů.

Nyní bylo něco po 22 hodině, Naše maso bylo zavřené, zaměstnanci sklízeli zbylé maso a my pomalu dojídali a povídali si. Celkově jsme vypočítali, že za 3 hodiny, v 5ti lidech jsem snědli něco kolem 4 kg masa. Tolik masa jsem nesnědla za poslední půl rok. Mazec.

Arty už čekal před prodejnou a my se pomalu balili, spíše valili. Na památku jsme dostali Našemasácký připínáček, který bude sloužit jako naprosto úžasná památka.

Celkově bych chtěla říct, že na tento večer jsem nevěděla, zda se těšit nebo ne. Trochu jsem věděla, do čeho jdu, ale vlastně vůbec. Jelikož maso téměř nejím, tak vím, že bych si tohle sama nikdy nekoupila. Jediné, co jsem říkala, že je to dobře, že jsem to dostala, protože mě by vážně nenapadlo sem jít a připravila bych se o hodně.

Jídlo bylo dokonalé, ale celková atmosféra podniku, celé skvadry u stolu a hlavně Jirky, který nás informoval celý večer, udělala víc, než samotné jídlo. Bez tohoto všeho by to byla výborná večeře. Ale takhle? To byl i dokonalý zážitek, na který budu dlouho vzpomínat.

Nyní sedím v autě, je den poté, jedu z Drážďan a funím. Můj žaludek se stále vzpamatovává ze včerejška. Moc dobře mi není, ale stálo to za to. Celou cestu v autě s Marcelkou vyprávíme příběhy a kluci jen přikyvují.

Tímto děkuji Dušanovi za krásný dárek a Naše maso za perfektní nápad něco takového zorganizovat. A kdyby vás zajímalo, kdy se to pořádá, tak každý den a každý den je to vyprodané. My si rezervovali termín na měsíc a půl dopředu.

Ale jestli máte rádi maso nebo právě vymýšlíte nějaký dárek pro někoho, tak určitě zvolte toto. Těch 1 000 Kč za to stojí.

Mějte se krásně a budu se těšit u dalšího článku.

Vaše Kačí