ZE ŽIVOTA: JAK TO ŘÍCT MANŽELOVI / PARTNEROVI?

Návod, jak to říct své drahé polovičce rozhodně neexistuje. Já osobně si myslím, že je důležité, jak daní partneři žijí, co je spojuje a hlavně, jak to v daný moment vycítí.

On si člověk může plánovat cokoliv, ale když přijde na danou situaci, tak mozek a rozhodnutí fungují úplně jinak.

Když jsme začali plánovat miminko, tak jsem si tak nějak představovala, jak bych to Artymu chtěla sdělit. Než nad přesným plánem jsem přemýšlela nad stylem. Řídila jsem se tím, že chlapi mají jednu zásadní životní roli a to požádat jejich slečnu o ruku. Tuto chvíli někdo řeší spontánně, dlouhodobě plánuje, nakupuje k tomu tisíc propriet, zarezervuje místo v té nejlepší kavárně, vystoupá na ajfelovku anebo prostě a jednoduše si klekne a vysloví se. Všechny tyto situace spojuje jedna věc a to, že by to mělo být výjimečné pro oba dva, ať je to, kde je to.

A tak jsem přemýšlela i já nad tímto sdělením. Kdysi Arty pro mě připravil nádhernou, ač pro někoho velmi obyčejnou žádost a já jsem si řekla, že toto chci také dodržet. Nechtěla jsem nic škrobeného, avšak jen jeden nezapomenutelný moment, který budeme vyprávět dětem, vnoučatům a třeba i pravnoučatům. Ale hlavně zůstane napořád v naší paměti.

JAK TO TEDY BYLO?
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem po bytě lítala jak naspeedovaný králík. Arty byl v tu dobu na služební cestě v Rusku a já nevěděla, co dřív.
Předešla tomu totiž jedna chvíle, kdy jsem si udělala test a byla tam opět jedna čárka. Zase. A znova. Tak nějak jsem už ani nedoufala, že by tam byly dvě, ale ta malá naděje tam vždycky je. A tak jsem po několik minutách smutně položila test na noční stolek, zachumlala se do peřin a začala plakat. Byla to taková ta chvíle, kdy už ani nedoufáte, ale stále doufáte a i po tak malé naději přijde tak velké zklamání. Stále jsem si kladla otázku "Proč?", proč zrovna my, kopala jsem nohama, hlavu si přikrývala dekou a nechápala, co si to pro nás ten život připravuje. Po několika minutách jsem se uklidnila a jen hleděla do bíle zdi. Byla to taková ta chvíle, jak máte pocit, že vám hlava praskne z milionu myšlenek, ale nakonec zjistíte, že tam máte úplně prázdno. Čisto prázdno. Vlastně jen koukáte a nechápete.

Za asi půl hodiny mi začalo něco hlodat v hlavě. Jakoby mi něco říkalo "Kačí otoč se a zkontroluj ten test". Říkala jsem si, že to je blbost, však jsem na ten test koukala asi 10 minut a to by to tam prostě bylo vidět. Aspoň ten očekávaný duch, který nám dá naději.

Nedalo mi to a opravdu jsem se otočila. Vzala jsem do ruky test a nechápala. Najednou tam byly dvě čárky. Dvě krásně plné čárky. Já na to zírala a teď teprve začal ten kolotoč myšlenek. Co? Řekla jsem si. Posadila se, promnula oči a opět zírala s otevřenou pusou. Najednou mi začalo bušet srdce neskutečnou rychlostí, nemohla jsem skoro dýchat, zvedla jsem se a začala chodit po bytě. Šla jsem do kuchyně, pak do koupelny, zpět do ložnice a zase do kuchyně. Vůbec jsem nevěděla, jestli mám někomu volat, křičet, brečet, smát se, prostě co se v tuto chvíli dělá. Nejraději bych měla u sebe Artyho, kterému bych skočila kolem krku a začala se radovat s ním. Jenže on byl tísíce kilometrů ode mě.

A tak jsem se znovu posadila, uklidnila se a zavolala svému doktorovi. Ten si mě pozval na krevní testy a na potvrzení těhotenství. Okamžitě jsem tedy pelášila do auta a jela za nimi. Odebrali mi krev a poslali mě domů. Normálně bych jela asi někam do kavárny, objednala si šálek čaje nebo kávy a kousek dortu. Teď mě to ale táhlo domů. Prostě jsem se chtěla jen zavřít doma, zachumlat se do deky a přemýšlet. Hlavně být potichu a sama.

Zanedlouho mi volala sestřička a pověděla tu radostnou zprávu. Věděla jsem, že bude dobrá. Protože její hlas byl tak krásně pozitivní. Bylo vidět, jak má radost za mě. Sdělila mi, že hladina hormonu ukázala, že se opravdu jedná o těhotenství, popřála hodně štěstí a hlavně, ať se opatruji. V tu chvíli jsem se tak potutelně pousmála a řekla si: "A je to tady! To je ten okamžik, na který jsem tak dlouho čekala".

Arty se měl vrátit domů tento večer. Ale pozdě večer. A tak jsem si říkala, zda mám na něj skočit v pyžamu mezi dveřmi a nebo počkat. Nakonec se mi vnukl nápad, že mu to chci předat i nějak hmotně. Ano, samotný test je hmotná věc, ale chtěla jsem to připravit trochu jinak. A tak jsem plná krásných emocí vytáhla z šuplíku rámeček, který jsme si koupili před několika lety v Marseille se slovy, že do něj dáme první fotku našeho miminka. Oprášila jsem ho od prachu, sepsala dopis a nalepila ho do něj spolu s pozitivním těhotenským testem.

Když Arty dorazil domu, tak jsem dělala jakoby nic. Nebylo to tak těžké, protože už byla hluboká noc. Ale abych pravdu řekla, tak v mé hlavě lítalo tolik myšlenek, že jsem stejně celou noc nespala. Jen jsem hypnotizovala mobil a čekala, až začne zvonit budík.

Jakmile se tak stalo, tak jsem se šla upravit, přichystala kameru na stativ, přichystala smoothie a řekla Artymu, že potřebuji dotočit úvod a záběr ke smůtýčkovýmu videu. Jemu to nepřišlo nijak divný a tak se usadil vedle mě před kameru a já začala žvatlat nějaké nesmysly. V tu chvíli jsem řekla, že pro něj něco mám a z pod polštáře vytáhla tento rámeček a předala mu ho.

Čekala jsem hodně věcí, třeba slzy a obětí, jak v americkém filmu nebo nějaké jeho vtipné poznámky. Ty Arty opravdu umí. (kdo ho zná, tak potvrdí, vždy nějakou situaci totálně zabije jeho vtípkem). On ale seděl a koukal do rámečku. Bylo vidět, že jeho mozek to absolutně nepobíral. Já se klepala, brečela a smála se. Pak jsem pronesla něco jako: "To mě ani neobejmeš?". Podíval se na mě a samozřejmě objal. Vypnula jsem kameru a bylo takové prazvláštní ticho. Prazvláštní, protože normálně doma zpíváme, mluvíme, prostě něco říkáme. Po asi čtvrt hodině bylo vidět, že to Artymu teprve docvaklo. Začal si zpívat, poskakovat a pořádně radovat. A já si říkala: "No konečně!" a potutelně se usmívala a užívala si tuto radostnou situací s ním.

Je pravda, že jsem asi čekala jinou reakci, ale upřímně po tom celém čekání na naše vysněné miminko se není čemu divit. Já to také nepobírala a to na mě nemířila kamera a ještě vedle mě neseděl někdo, kdo čekal na reakci. Prostě ten náš mozek si to potřeboval pořádně uvědomit, že to není jen sen, ale opravdová realita a že je tedy na čase se radovat.
A ještě ke všemu, kdybyste viděli mojí reakci na žádost o ruku, tak to bylo hodně podobné :-). Také by člověk čekal reakci, jak z amerického filmu a já jen civěla a kývala hlavou. Ale to vám povyprávím třeba jindy.


Tak jestli jste čekali nějaký návod na to, jak to sdělit svému partnerovi, tak jsem vás asi zklamala. Tímto příběhem jsem vám ale chtěla říct, že vlastně ani nezáleží na tom, jak to řeknete, ale co řeknete. Je krásné to podat nějak speciálně, jako třeba položit botičky na talíř místo snídaně, aktivně si hladit bříško a říkat, že se něco chystá a nebo prostě padnout kolem krku a začít křičet "Jsem těhotná.". Jsou prostě v životě situace, které je nejlepší udělat tak, jak to v danou chvíli cítíte, i když jste si to třeba plánovali jinak.

Já jsem za své rozhodnutí nadšená. Mám ty naše krásné emoce zachycené na kameře a stále nám na zdi visí rámeček se vzkazem "Ahoj tati, už se těším, až se za 9 měsíců potkáme. Tvé mimi." Pod tímto rámečkem se totiž schovává tolik emocí a štěstí, které rozhodně nejdou popsat slovy. Jsou uvnitř nás a navždy zůstanou.


Mějte se krásně a když mi napíšete, jak jste to sdělili své polovičce a třeba tím inspirujete další čtenářky, budu moc ráda. Ale chápu, že je to hodně osobní a plno lidí si to chce nechat jen pro sebe.

Hlavně se opatrujte.
Líbá vaše Kačí