ZE ŽIVOTA: NEFŇUKEJ!

Když jsem se nedávno sešla s kamarádkou a já zase fňukala, jak mě bolí záda, tak mi na to řekla: "Nejdřív fňukáš, že nejsi těhotná a pak zase fňukáš, že jsi.!. Nemyslela to zle, jen to byl asi takový poznatek.

Od té doby mi tahle věta leží v hlavě. Stále si říkám: "Je to se mnou vážně tak strašný?", "Vážně stále hekám a fňukám a nedejbože si stěžuji?". Snad ne.

Kdo mě zná, tak ví, že nejsem zrovna stěžující si typ člověka. Naopak. Vždy se snažím na každé věci a situaci najít to pozitivní a na to se zaměřit. Dokonce i Arty nedávno říkal, že se absolutně nebojí porodu, protože nezná člověka, který by vydržel tolik bolesti a ještě s úsměvem (to mě hodně potěšilo).

Však jsem si taky prošla tolika nemocemi, vyšetřeními, operacemi, že mě nějaká bolest zad nemůže rozhodit. Nebo může?

Ono je to totiž asi všechno dohromady. Před 3 týdny jsem se nachladila a tak jsem se bála, že budu mít teplotu, že jsem zase jen ležela a snažila se zbavit rýmy, bolesti v krku a kašle. Z toho kašlání jsem si asi podráždila žaludek nebo jen přišla další nějaká nemoc a začalo mi být strašně nevolno a končilo to dokonce zvracením. To úplně nesnáším a v tomhle stavu tuplem. Stále mám v hlavě, že musím v těle udržet všechno jídlo, aby bylo miminko vyživené a tak se vždy přemlouvám, aby to jídlo opravdu zůstalo tam, kde má. Tohle trvá už asi dva týdny.

Žáha mě pálí takovým stylem, že ani plný hasičák Gavisconu by nepomohl. To mi samozřejmě tvoří nechutě a tím pádem ani nevařím, nefotím a netvořím nové recepty. Což mě hodně psychicky ubíjí. Vždy u toho vypnu a mám takovou radost, když si s Artym sedneme ke stolu, nandáme si na talíř a pochutnáváme si. A ještě lepší je, když mi Arty sklání poklony za úžasný kuchařský výkon. To vždycky polechtá moje ego :-)

A aby toho nebylo málo, tak od cca 3 měsíce mě šíleně bolí kostrč. Ze začátku jsem moc nevěděla z čeho to je, protože břicho jsem neměla do 20 týdne a tak nebyl moc důvod. Nakonec to asi bylo tím klidovým režimem a neustálým ležením.

Jenže, jak začalo břicho růst, tak bolest zad sílila. Šlo to více a více nahoru. Ne u ramenou, jak je to obvyklé z kancelářské práce. Ale spíše mezi lopatkami, u ledvin a u kostrče. Vystoupalo to do takových extrémů, že jsem pořádně nespala asi dva týdny. Dokonce jsem kolikrát ležela se slzami v očích a přemýšlela, co udělat, aby to aspoň na chvíli přestalo. Lehla jsem si na jeden bok a za minutu začala šílená bolest. Tak jsem se převalila na záda, to ale nikdy nevydržím déle než dvě minuty. Poté jsem se převalila na druhý bok a zase jsem měla po chvíli pocit, že tu bolest nevydržím ani vteřinu navíc. Jsem z toho strašně vyčerpaná. Ve 4 ráno straším v obýváku a kolem poledne bych padla za vlast. Jenže, když si dám šlofíka, tak zase nemůžu večer usnout a tvoří to takový ten nepříjemný začarovaný kruh.

Před pár dny to vygradovalo úplně. A to tak, že už mi ani nepomáhá spánek přes den, protože momentálně nemůžu sedět, ležet, stát, prostě nic. Jen opravdu ležím, hekám, fňukám, hledám polohu a uklidňuji se větou, že bude hůř. Ano, je to celkem morbidní, jak říká Arty, ale pomáhá to :-) Prostě si řeknu, že za měsíc budu na tento stav vzpomínat s úsměvem a říkat si, jaká to tenkrát byla pohodička a jak jsem z toho mohla být tenkrát tak rozhozená. A tak mě ani vlastně nepřekvapilo, když mi tuhle větu sdělil i doktor. A taky s úsměvem. Jak jinak. On to vlastně ani jinak neumí. Je to prostě pohodář.

A tak si kladu otázku. Je tohle normální? Má to každý nebo jen někdo? Mám tam něco skřípnutého nebo to je jednoduše tlak miminka, které nyní kope do žeber a roztahuje se? Asi ano. Ale zajímalo by mě, co vám na to pomohlo. Masáže? Nebo jen čas? Ráda bych se naložila do vany a uvolnila. Jenže vanu nemáme a teplá voda není v těhotenství doporučována. A jestli jste tací teplovodomilové jako já, tak uznáte, že vana bez krásně horké vody není ono.

Těhotenský polštář mám a ze začátku mi hodně pomohl, nyní se trápím i s ním. Ale mám tu jedno malé (doufám) řešení. Dnes jdu totiž na těhotenskou masáž, kterou mi koupil Arty. Už se na mě nemohl dívat a tak mi dopřál tento (nelevný) luxus. Opravdu věřím, že to pomůže. Když ne fyzicky, tak aspoň psychicky. Protože věřím, že i nějaký relax a uvolnění může tohle částečně vyřešit.

Držte mi palce a já vám za chvíli napíši, jaké to bylo a jak mi to pomohlo...akorát na ni jdu.


Tak jsem se vrátila z masáže a to vám povím. To byl tedy zážitek. Šla jsem na thajskou těhotenskou masáž. Prostředí bylo krásné. Takové uklidňující, hrála klidná hudba a všude voněl olejíček. Dokonce mi dali vybrat za 4 vůní, aby se ten požitek  maximálně znásobil. Ulehla jsem na lehátko a Thajec si mě začal štelovat. Jedna ruka sem, druhá tam, tuhle nohu natáhnout, tuhle pokrčit a podložit polštářem. Vtipné totiž bylo, že česky neuměl vůbec a anglicky leda tak, jak kdyby si před touhle masáží přečetl základy slovníku. Takže to byla spíše znaková řeč, nežli verbální. Ale to nemění nic na tom, že vše co dělal, bylo opravdu příjemné. Celkově bych řekla, že tento druh masáže je spíše relaxační. Nikde se nic nemačká, je to spíše o takové silnějším hlazení.

Začal masáží nohou, poté přešel na masáž zad z jedné strany (protože jsem ležela na boku) a pak zase z druhé strany. Poté mě položil na záda a vrátil se opět k nohám. Vše bylo moc příjemné, až na tuhle polohu. Už z domova vím, že na zádech nevydržím ležet dlouho. Ale chtěla jsem to vydržet, abych prošla kompletní procedurou. Jenže v tu chvíli jsem cítila, jak mi klesá tlak, pot se začíná linout po celém těle, brněl mi obličej a dokonce jsem začala ztrácet zrak. Přesný příznak omdlení. Tak jsem si řekla, že to rozdýchám. Tep se ale zrychloval a dech zintenzivňoval a to jsem věděla, že už opravdu není dobré. Thajec se mě sice stále ptal, jestli je vše v pořádku, ale já chtěla být hrdinka. Přeci nebudu zase fňukat. Najednou jsem se posadila, Thajec koukal co se děje, já bílá jak stěna a jen jsem čekala, kdy se sesypu z lehátka na zem. Chudák nevěděl, jak mi pomoci, tak jsem řekla, že potřebuji vzduch. Protože jsem měla pocit, že v té místnosti došel a já nemůžu vůbec dýchat. Začal tedy kolem mě mávat ručníkem. Bylo to trochu lepší, ale ne dostatečně. Tak jsem jsem řekla: "Water, water please.". Neváhal a utíkal nahoru pro sklenku vody. Sice bylo vidět, že mě tam nechce nechat samotnou, ale prostě běžel. Po chvíli jsem se napila, lehla na levý bok a bylo hned lépe. Thajec byl celý vyklepaný a stále opakoval: "Are you ok? I am scared!". Tak jsem ho ujišťovala, že nejhorší je za mnou a že pokud budu ležet na boku, tak je to v pořádku. Pokračoval tedy v masáži, ale už jen tak spíše opatrně. Ještě mi uvolnil ruce a nakonec krk a hlavu, do které zapojil i pohyby na obličeji. To bylo opravdu moc příjemné. Nakonec jsem z masáže odcházela trochu rozhozená. Ale vůbec ne, že by nějak pochybil samotný Thajec, spíše jsem si říkala, co mám sakra udělat pro to uvolnění zad, kdy nevydržím ani těhotenskou masáž.

Dnešní příhoda ale nekončila. S emocemi jak na houpačce jsem usedla k Artymu do auta. Jeli jsme do Cacaa na jídlo. Zazvonil mi telefon a volají mi z kardiologie. Kdo mě sleduje i na Instastories, tak ví, že jsem nedávno dávala příspěvek, že ze záznamu z holteru mi vyšlo, že mohu rodit přirozeně. Byla jsem za tuto informaci opravdu nadšená, protože to znamenalo, že moje srdce zvládá bez problému těhotenství a zvládne i porod. Největší strach totiž nemám z porodu jako takového, ale z toho, že to moje srdce nezvládne a tím pádem ani já.

Zvedla jsem tedy telefon a sestřička mi předala doktorku. Ta mi sdělila, že sice ve zprávě z pondělí je napsáno, že záznam z holteru je bez nálezu, ale že nakonec tam nález našla. A tak by bylo dobré se objednat na kardiologii do Nemocnice na Homolce (kde jsem byla 2x operována) a řešit to s nimi. V tu chvíli jsem byla rozhozená úplně. Vůbec mi nešlo do hlavy, jak mi v pondělí mohou dát zprávu, ve které stojí, že je vše bez nálezu a pak 4 dny poté mi sdělit, že tam vlastně nález je. Seděla jsem v kavárně, hleděla z okna, v očích jsem měla slzy (které jsem se snažila rozmrkávat) a stále přemýšlela nad tím, co bude.

Zvládnu vůbec těhotenství? Zvládne moje srdce fungovat tak, aby mé miminko bylo správně okysličené a v pořádku se narodilo? Zvládnu samotný porod? Budu muset rodit císařem? Nebo podstoupím riziko přirozeného porodu? Otázek bylo nespočet.

A tak, i když dnešní den byl plný naděje, že moje záda budou uvolněná a konečně se vyspím. Tak se z toho stal den plný povzdechů, otázek a pofňukávání. Takže jak tohle mám zakončit? Nevím. Prostě, když se chci nad sebou zamyslet a přestat fňukat, tak se to celé takhle semele a jsem tam, kde jsem byla. Ne-li na horším místě.

Každopádně jsem zase silnější, opět jsem si uvědomila, že člověk musí být stále ve střehu a hlídat se. Takže jdu bojovat, objednat se na Homolku a hlavně, jdu pozitivně myslet. Tohle dopadne dobře. Musí!

Líbá vaše Kačí