ZE ŽIVOTA: CO MI TĚHOTENSTVÍ DALO / VZALO

Celkově se mezi lidmi bere těhotenství jako období, které je to nejkrásnější v životě. A určitě to tak je. Jen někdo má příjemnější průběh a někdo složitější. I tak ale převládají chvíle, kdy si člověk uvědomí, jak obrovský dar to je a jak je důležité bojovat i ve chvílích, kdy je daný člověk na pokraji sil. To jsem vám tu ale psala několikrát a o tom to dnes nebude.

Dnes jsem se zamyslela nad věcmi, které mi těhotenství dalo a vzalo. Je jich určitě více, než tu vypíši, ale o ty hlavní, ty nejintenzivnější se s vámi podělím.

CO MI DALO

VLASY, NEHTY, PLEŤ
Tyhle tři věci vám dítě buď vezme nebo dá. Říká se, že holčička bere krásu a chlapeček jí dává. Jak už víte, já čekám chlapečka a tak jsem čekala, co to se mnou udělá. Ze začátku jsem vypadala strašně. Bylo to určitě tím, že v prvním trimestru (vlastně do půlky druhého) mi bylo opravdu mizerně. A tak každý (i vy) tipoval, že to bude holka. Měla jsem pupínkatou a přitom suchou pleť, strašně, ale opravdu strašně mi padaly vlasy a nehty jsem nijak nevnímala.

Vlasy
Pak se to celé zlomilo. Pamatuji si chvíli, kdy jsem šla k mojí nejlepší kadeřnici Barče Javůrkový (sledujte) a ta mi řekla, že mám nějaké lepší vlasy (to ještě nevěděla, že jsem těhu). Pak jsem jí to řekla a tak se zeptala na pohlaví, ale než jsem stačila odpovědět, tak řekla, že to bude kluk. Že jak kouká na ty moje vlasy, tak je to jasný kluk. A měla pravdu.
Nikdy jsem neměla lepší vlasy. Vždy jsem je měla takové zplihlé, neforemné a bez tvaru. Teď mi stačí jít spát s mokrou hlavou, umýt si vlasy bez kondicioneru a ráno se vzbudím s krásnými přirozenými vlnami. Prostě pohoda.

Pleť
Také si pamatuji, když jsem byla u své kosmetičky a ta se podívala na mojí pleť a říkala, že to bude kluk. Byla asi jedna z 5ti lidí, kteří tipovali kluka. V té době jsem ještě pohlaví nevěděla. A zase měla pravdu. Je fakt, že pleť se mi neskutečně zlepšila. Několik let jsem trpěla na akné, na pupínky, fleky, jizvy z akné, prostě na nepěknou pleť. Chodila jsem kvůli tomu ke kosmetičce, ke kosmetoložce, k dermatoložce i na kožní a nikdo si s tím nevěděl rady. Zkusila jsem nespočet léků, přípravků, babských rad a nic. Až těhotenství. Nyní si maximálně užívám tu chvíli, kdy nanesu jen lehonkou vrstvu makeupu, která není téměř vidět, jen sjednotí pleť a jdu ven. Kéž by to tak zůstalo už napořád.

Nehty
Nehty jsem nikdy neřešila. Nejsem ten druh člověk, který by si je neustále upravoval, lakoval, chodil na manikúru. Jednou za čas mě to chytne a maximálně si to užívám, ale nikdy mi to dlouho nevydrží. Asi je to tím, že se stále rochním v nějakém tom jídle a tak se je to běh na krátkou trať.
Od té doby, co jsem těhotná je mám ale ukázkové a skoro škoda lakovat. Prostě rostou rychlostí blesku a vůbec se nelámou. Kdybych měla ráda dlouhé nehty, tak si je můžu krásně užívat. Jelikož dlouhé  přímo nesnáším, tak jen stříhám a stříhám :-)

FLEGMATISMUS
Tento dar má dvě strany. Na jednu stranu je to úplně úžasná vlastnost. Na druhou stranu člověk vůbec nic nestíhá. Aspoň ne to, na co byl zvyklý. Vlastně, až nyní jsem pochopila, jak to mají v životě flegmatici úžasný. Nikam nespěchají, za ničím se nehoní, nic je nerozhodí a na vše mají dostatek času. Vlastně tohle je celý můj bratr a já jsem jeho opak. Až těhotenství mi dokázalo nahlédnout do světa flegmatiků a každý den si říkám: "Kéž by mi to vydrželo".

Vše dělám s poklidem a rozvahou. Na schůzky chodím pozdě (to jsem doposud úplně nesnášela, ale vždy si říkám, že jsem celý život čekala já na někoho, tak teď si počká někdo na mě). Na vše mám dost času a vše odkládám do poslední chvíle. Vlastně nikdy víc jsem nepotřebovala deadliny, jako nyní. Ale co, vlastně, i když píši tento odstavec, tak se u toho tak pousmívám a jsem naprosto v klidu. Takže, držte mi palce, ať mi kousek této vlastnosti zůstane a už nejsem taková rychlo myš :-)

ŽIVOTNÍ STYL A POHLED NA SVĚT
Nemyslím si, že jsem se v tomhle změnila přímo v těhotenství, ale začalo to už v době, kdy jsme ho začali plánovat. Člověk tak nějak změní priority a zaměří se na jiné věci. Nemá to tak každý, to chápu, ale mě to ovlivnilo hodně.
Párty jsem vyměnila za klidné večery s manželem u trapných estrád na Nově, kocovinová rána jsem vyměnila za brzké návštěvy farmářských trhů a útraty za večerní outfity jsem vyměnila za večeře plné gastronomických zážitků. Jo a také ponocování za brzké vstávání. To beru jako největší plus. Najednou mám totiž strašně moc času, den je dlouhý a člověk zažije mnohem více zážitků.

POSTAVA
Plno lidí vidí tohle jako velké mínus. A tak si asi říkáte, proč je to v plusech. Během několika měsíců totiž žena přibere kila navíc a pak se jich špatně zbavuje. V té části ještě nejsem a možná po porodu budu mluvit jinak.

Dnes na to ale koukám tak, že jsem si sama sebe začala nějak víc vážit. Když  vidím některé mé fotografie, které jsem nikdy nezveřejnila, protože jsem si na nich připadala tlustá, tak bych si dnes nafackovala. Vždyť jsem tam byla jak proutek. To jsem byla vážně tak hloupá a zaslepená?
Ráno, když vstanu, tak se podívám do zrcadla a vidím se jinak. Sice starší, unavenější a s větší zadnicí, ale jako žena. Jako matka, která nosí své vymodlené dítě pod srdcem a k tomu je potřeba ho pořádně zásobovat živinami a ne trápit na dietě.

Určitě vás zajímá, kolik jsem doposud přibrala. Zatím je to 9,3 kg a to jsem ve 30. týdnu (polovina 7. měsíce) a přes pupík mám 103 cm. Kolik jsem měla před bohužel nevím. A jak jsem psala, vůbec mi to nevadí. Naopak si užívám chvil, kdy jsem vyrovnaná, miluji sama sebe, všichni potutelně hledí na mé bříško a nikdo nekouká na to, jak vypadám. Jo a všichni mi pořád říkají, jak mi to sluší. Kéž by to tak bylo v životě normální a všichni se chválili navzájem. Přeci, každá žena je krásná. Nebo se pletu?

CO MI VZALO

ENERGIE
Vždycky jsem věděla, že v těhotenství energie ubývá, ale že takhle moc? Asi je to i tím, že já jsem v běžném životě taková naspeedovaná myš. Když vařím, tak vařím několik jídel najednou. Když jdu na procházku, tak se z toho stane výlet, protože pod 10 km to pro mě nemá smysl. Když se jdu projít se psy, tak z toho je maraton, protože neumím chodit pomalu. A když něco dělám, tak v tempu. A teď? Nejsem schopná vyjít schody. Po pár km vyhledávám každých 200 m lavičku kvůli odpočinku. A když vařím, tak pálím cibuli, protože nedokážu stát u sporáku a musím si jít vždy na chvíli sednout.
Asi si říkáte, že je to normální. A já to vím. I se tomu vlastně vždycky směju. Pamatuji si chvíli, kdy jsem přijela z tábora a chtěla mamince povyprávět všechny zážitky. Chtěla jsem to říct, tak rychle, že mi nebylo vůbec rozumět. A tak mě vždy mamka zastavila a řekla: "Zastav se, nadechni a pomalu!". Prostě nikdy jsem nedokázala nic dělat pomalu a teď jsem úplně v šoku, jak mi to tělo nedovolí. Na druhou stranu si to užívám. Vše dělám s rozumem, vychutnávám si to a doslova se za ničím nehoním.

ZRAK
Z tohodle jsem byla celkem v šoku. To že se mění zrak po porodu jsem věděla, ale to, že i v těhotenství ne. Ale zase se ukazuje, že každé tělo je individuální a každé na dané situace reaguje jinak.

Když jsem totiž otěhotněla, tak jsem nosila brýle spíše jen na řízení a televizi. A nebo na nákupy. Na takovou tu chvíli, kdy potřebuji vidět každý detail. Během těhotnství se to ale zhoršovalo. Došlo to až do té fáze, že jsem vstala a první co bylo, že jsem si nasadila brýle. Takové nákupy bez brýlí byly přímo utrpení. Neviděla jsem nic. A když jsem šla doma nebo někde venku bez nich, tak jsem si připadala jako opilá. Vše bylo tak rozmazané, že jsem se motala. Jenže došlo to až do té fáze, že mi brýle nestačily. Na titulky v televizi jsem neviděla, na vše jsem žmourala a došlo to až do té fáze, že jsem nepoznala sestru na ulici.

V tuto chvíli jsem už zvážila návštěvu optika. Nejprve jsem si říkala, že si nechám vyměnit jen sklíčka (můj optik je má celkem levné a to za 990 Kč). To píši proto, že jste mi psali, ať se na to vyprdnu, že se mi ten zrak stejně po porodu rozhodí. Jenže jsem si v tu chvíli spočítala, že budu ještě tak 3 měsíce těhotná a pak tak 3-6 měsíců, než si zrak sedne. A chodit skoro tři čtvrtě roku s brýlemi, které mi nesedí a nevidím v nich, to se mi nechtělo.

A tak jsem se tam objednala na výměnu skel a jak už to tak bývá, odešla jsem i s novými obroučkami. Jsem ale nadšená. Je to zase něco trochu jiného. Trochu sportovnější, možná mladistvější a trochu retro. Ale to už je vkus každého.

Dostala jsem od vás desítky dotazů, odkud je mám a za kolik. Takže, už po několikáté chodím já i Arty do Easy optic. Baví mě to z toho důvodu, že mají ceny jako na eshopu, ale přitom mají i svůj showroom a to na I. P. Pavlova v Praze. Je to takový starý dům (jak už to v těchto místech bývá) a v něm byty s těmi krásnými okny a vysokými stropy. V jednom patře je showroom, kam si můžete zajít, oni vám uvaří kávu nebo nabídnou vodu a vy si tam sami můžete zkoušet a zkoušet. Nikdo vám nedýchá na záda, jak už to v jiných optikách bývá. Takže já se tam vždy zavřu na hodinu (dvě, tři) a vybírám. No a když máte vybráno, tak vás vezmou o patro níže, kde se vám věnuje optička, která vám změří dioptrie a je to.

No a takhle to přesně probíhalo i tentokrát. Takže jak už jsem psala, odnesla jsem si obroučky od Ray Ban za 2 200 Kč. Přesně tyto (ZDE) a jsem vážně nadšená.

Jo a ještě jedno (dvě) plus. Když nevíte a nemáte někoho na radu s sebou, tak si můžete 3 ks půjčit nebo poslat domů na týden a zkoušet a zkoušet. Zbytek vrátíte a do těch vybraných vám dají sklíčka. A druhá věc, že mají dané brýle v několika velikostech. Já měla vždy problém, že si mi líbil tvar, ale byl mi malý. A oni mají od každého tvaru několik velikostí. A pokud je nemají skladem, tak je mohou objednat. A to by bylo k brýlím vše. Jsem tak nadšená, že jsem se nějak rozepsala :-)

MOZEK
Tohle mi přijde nejvtipnější část. Stále se o tom mluví, říkalo mi to plno lidí, ale dokud to člověk nepozná na vlastní kůži, tak neuvěří.

Ano, mozek měkne. A to doslova. Za prvé, už nedokážu dělat dvě (tři, čtyři) věci najednou. Stává se ze mě tedy chlap a jak Arty říká, konečně mu rozumím.

S tím přichází další věc a to, že vše zapomínám. Kolikrát se mi tedy stane, že s obrovským nadšením začnu celému stolu vyprávět historku a v půlce zapomenu, co jsem chtěla říct. Nekecám. A dokonce si vážně nevzpomenu. Buď jí dovyprávím později, ale kolikrát vůbec.

A třetí zásadní věc, kterou ovlivňuje můj mozek je motorika. Vše mi totiž padá z ruky. Ano vše. Hlavně mobil. Za celý život mi neupadl tolikrát, jako během těhotenství. Jednou mi upadl kus jídla pod stůl. Když jsem to zvedla, tak mi upadl pod stůl mobil a na to Arty řekl, že už jen čeká, kdy tam spadnu já celá :-)

Jenže, když se tohle děje doma nebo s přáteli, tak to ještě všichni chápou. Mně se to ale stává i s prací. Takže kolikrát o něčem jednáme a já prostě zapomenu, že před 10ti minutami mi někdo něco řekl a s naprostou vážností se na to zeptám a divím se, proč se na mě klient dívá tak divně. Naštěstí jsou ale všichni tolerantní, hodíme to do vtipu a zasmějeme se tomu.


A to by bylo k dnešku vše. Nechci vás tu zaspamovat dalšími body a tak tento článek udělám na pokračování.

Doufám, že vás to bavilo a že díky tomu třeba pochopíte své drahé polovičky, kamarádky či sestry, proč jsou v tom těhotenství takové roztěkané, zmatené a v něčem nedůsledné. Prostě to k tomuhle období patří.


A teď se těším na vaše perličky já. Určitě mi do komentáře napište, co se děje či dělo vám. A nešetřete historkami. Od lékaře mám nakázáno ležet a udržovat klidový režim, takže se tím aspoň zabavím.


Mějte se krásně

Líbá vaše Kačí

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vyhlášení jarní soutěže:
1 balíček -  Veronika Jarolímová
2 balíček - Markéta Nová

Obě holky jsem kontaktovala a sejdu se s nimi přímo na Dyzajn marketu.
Kdo nevyhrál, tak nezoufejte. Zanedlouho bude další soutěž a tak budete moci své štěstí v soutěži opět pokoušet.