ZE ŽIVOTA: VÝBĚR PORODNICE / NÁVŠTĚVA TĚHOTENSKÉ POHOTOVOSTI

VÝBĚR PORODNICE
Výběr porodnice čeká každou budoucí maminku. Přesněji každou, která chce rodit v porodnici. Toto téma je opravdu časté i v době, kdy miminko ještě nečekáte. Vnímáte to stejně? Pamatuji si chvíle, kdy jsme se kamarádkami bavily o tom, kde bychom rodit chtěly a kde ne. Každopádně, než člověk čeká své vysněné miminko, tak spíše o tomto tématu spekuluje a debatuje, než ho bere vážně.

Jenže, jakmile zjistíme, že jsme "v tom", tak tohle téma začne být prioritní. A to hlavně z toho důvodu, že zápis do porodnice se dělá už ve 14 týdnu. Což pro mě byl opravdu šok. Je to ve chvíli, kdy je budoucí maminka stále v rizikovém období a v tu chvíli už musí být zapsána.

Ano, vím, že pokud bydlíte mimo Prahu, tak to tak horké není. Ale Praha je Praha a pokud si tady neukořistíte tu svojí vysněnou porodnici již takhle brzy, tak máte jednoduše smůlu.

Pamatuji si chvilku, kdy jsem stála na vyhlášení Blogerky roku a bavila jsem se tam s jednou známou, která je o 2 měsíce napřed v těhotenství. Vyprávěla mi o tom, jak ona vybírala svou porodnici. Říkala, že vůbec nevěděla, kde rodit a tak si začala číst recenze. A to prý neměla dělat. Přecijenom nějakou recenzi napíši spíše lidé, kteří jsou nešťastní a nespokojení, než lidé, kteří jsou šťastní. A tak se všude psalo jen negativně a ona se z toho prostě zhroutila. Říkala, že měla pocit, že bude raději rodit doma, než jít do nějakého takového ústavu. A tak její rada zněla: "Kačí, raději dej na doporučení okolí, nežli číst tyto zkušenosti jiných maminek!". A přesně tak jsem udělala.

Poptala jsem se tedy kamarádek na jejich názory a rozhodovala se mezi Podolím, Apolinářem a Motolem. Vinohradskou a Bulovku jsem zavrhla okamžitě, i když je mám v podstatě za barákem. Třeba do takové Vinohradské nemocnice jsem na konci čtvrťáku (střední školy) přišla, protože jsem si přivodila úraz na těláku a měla evidentně zlomený prst. Po několika hodinovém čekání mi pan doktor udělal rentgen, podíval se na něj a řekl mi: "Přijďte, až vám na hlavu spadne meteorit!". V překladu: "Neotravuj, máme důležitější případy". Z nemocnice jsem odešla s velkou bolestí a několik dní poté navštívila jinou chirurgii, kde mi řekli, že mám čistou zlomeninu ruky a dali mi okamžitě sádru.
Na Bulovku jsem zase jednou dorazila, když jsem uklouzla v koupelně (ano, Arty se koupal, nacákal, neutřel to a já letěla na zem). Pamatuji si, že to byla sobota před státnicemi. Tedy poslední čas na učení. Jeli jsme na Bulovku a tam mi také řekli, že to nic není. Učila jsem se tedy v šílených bolestech, které mi střílely až do loktu a v pondělí se vydala na mojí chirurgii, kde jsou nejlepší. No a co myslíte. Opět jasná zlomenina a opět sádra. A takovýchto příhod z těchto dvou nemocnic mám nespočet. Chápu, že je to jiné oddělení, ale prostě k těm nemocnicím nemám důvěru a vždy raději jedu přes celou Prahu na Homolku, než za roh na Bulovku nebo do Vinohradské.

S Motolem jsem měla jeden problém a to, že je to opravdu gigantická nemocnice. Tedy oproti Podolí a Apolináři, kde to jsou jen porodnice, je to obrovský ústav, kde se rodí jak na běžícím páse. Prostě taková králíkárna s perfektní péčí.

Takže mi zbylo Podolí a Apolinář. Na obě porodnice jsem slyšela jen samou chválu. Jsou i blízko u sebe, takže lokalita jedné z nich nijak nenadržovala. Prohlídla jsem si webové stránky a Apolinář mě doslova uchvátil. Je to taková stará budova, která vypadá jak z filmu Harry Potter. A hlavní argument byl, že z kapacitních důvodů se u Apolináře rodí maximálně 12 dětí denně, za to v Podolí až 28. Takže bylo jasno. Rozhodnutí znělo Apolinář.

Jelikož moje nevlastní prateta pracuje jako sestra v této mé vysněné porodnici, tak zápis nebyl žádným dramatem. Jinak je potřeba nastartovat počítat již několik minut před 8 hodinou ranní a bojovat o dané místo. Zatím neznám nikoho, komu by se to nepovedlo.

Takže odpověď na častou otázku "Kde budeš rodit?" zní: "U Apolináře".

NÁVŠTĚVA TĚHOTENSKÉ POHOTOVOSTI U APOLINÁŘE
Jak už jste asi z předchozích článků postřehli, tak se mnou to není úplně jednoduché. Celé mé okolí říká, že jsem takový magnet na "zajímavé" příhody a tak, když se něco může komplikovat, tak se to komplikuje právě mně. A tak i těhotenství není procházka růžovým sadem (Nebo zahradou? Teď nevím, jak se to říká).

Takže takové to povídání si s kamarádkou, která mi vyprávěla (a není sama, jsou to vlastně všechny mé kamarádky), že těhotenství je nejkrásnější období v životě mě vždy přivádí do rozpaků. Ano, je tu spousta chvil, které v životě nikdy nezažijeme a jsou nebesky úžasné. A to od zjištění těhotenství, přes péči a rozmazlování okolí, přes krásné úsměvy cizích lidí v kavárně, až po třeba kopání a takovou určitou komunikaci s miminkem. Tuhle větu bych mohla rozvést do aleluja, je to prostě nádhera.

Jsou to ale i chvíle plné strachu, zda překleneme první trimestr v pořádku, zda bude první, druhý i vlastně třetí screening bez problémů, zda bolesti v podbříšku nejsou příznakem něčeho špatného a nemluvě o dnech, kdy člověk leží se slzami v očích kvůli bolesti zad a každou hodinu lítá na toaletu, protože žaludek i ve třetím trimestru si dělá co chce a neudrží svůj obsah.

Tím si ale nechci stěžovat, protože právě tyto chvíle ve mně evokují ten krásný pocit štěstí a radosti, když se probudím, nic mě nebolí (jako dnes hurááá) a když se najím a jídlo dokáži v pořádku strávit. O to více si totiž uvědomuji, jak je na světě krásně a jak je vlastně to těhotenství nádherné. Tedy každý den, kdy je vše v pořádku by člověk měl slavit a maximálně si užívat.

Zase tu sepisuji tisíce myšlenek, které možná dohromady ani nedávají smysl, ale chci navázat na návštěvu pohotovosti.
Minulý týden mi bylo opravdu zle. Většinou je to týden ihned po kontrole u svého lékaře a tedy období, které má daleko do další návštěvy, abych to s ním mohla pořádně v klidu probrat a nemusela volat na recepci a tam to vysvětlovat recepční, která to doktorovi tlumočí. Jelikož nesnáším takové to fňukání a volání s každým píchnutím, tak se snažím vše vydržet, poslouchat své tělo a čekat, až bude líp. Jenže, jak mi řekla doktorka z pohotovosti, těhotenství není období, kdy je čas na hrdinské činy a je lepší volat a nejlépe se vydat osobně.

V předchozím týdnu mi bylo tedy špatně, zvracela jsem více než obvykle, nespala, záda bolela tolik, že jsem nemohla sedět, ani ležet a jen chodila po bytě, jak křeček v akvárku. Do toho jsem byla už opravdu slabá, protože jídla jsem v sobě moc neudržela a byla jsem nevyspalá.

Tohle všechno se na mě podepsalo v sobotu večer. Ležela jsem v posteli, žaludek si žil svým životem, záda byla v takové bolesti, že jsem se snad každou minutu musela přetočit na jeden bok, druhý bok, záda a zase ten první bok. Jenže ke všemu se přidal nízký tlak, který stále klesal, tep mého srdce (tachikardie, kterou trpím a byla jsem kvůli tomu dvakrát operována) se zvyšoval, měla jsem divně bolesti v podbříšku a mimčo kopalo takovým stylem, že spíš tančilo tango. V tu chvíli i Arty, který je totální kliďas znervózněl a říkal, že je divné, jak se divně cuká. Protože to nebyl pohyb/klid/pohyb, ale neustále vrtění se.

A tak se mě zeptal, zda raději nechci jet na pohotovost. V tu chvíli jsem tak zakvíkala, že nechci. Pohotovosti nesnáším. Jsou tam vždy tak strašně protivní a absolutně se nedokáží vcítit do problému dalšího člověk. Za svůj život jsem si už užila své. Každopádně, jak už jsem psala, v tomto stavu není čas na hrdinské činy a když jsem viděla, jak můj tep stále roste, tak jsem se oblékla a jeli jsme. Jediné mé přání bylo, aby se Arty raději podíval, zda existuje nějaká těhotenská pohotovost. Naštěstí existuje. A to přímo v porodnici. Aleluja, Kačí to je snad jasný, ne? Ale v tu chvíli nám to vůbec nedošlo a tato informace na netu nám udělala obrovskou radost.

Vydali jsme se tedy na naší druhou návštěvu do Apolináře. První byla při zápisu do porodnice. Věděli jsme tedy kam jet. Můj dech se stále zvyšoval a já měla pocit, že kyslík v autě doslova došel. Tak jsem stahovala okénko a nasávala. Po tvářích mi tekly slzy ze strachu, že se něco děje. Potají jsem je utírala a předstírala, že jsem úplně v pohodě a ne na zhroucení. Měla jsem tak obrovský strach. Stále jsem si pokládala otázku, proč pořád já musím mít něco speciálního, proč nemůžu být v klidu a užívat si těch krásných chvil a kopání mého vymodleného miminka. Bylo mi tak slabo, že jsem se třásla a vyčerpáním nemohla skoro mluvit.

Při příchodu do nemocnice  nás uvítala velmi milá recepční. Byla to taková postarší paní, která se zeptala úplně s klidnou hlavou v jakém týdnu jsem a nakoukal do tabulky. Mají to tam rozdělené na oddělení podle daného trimestru/týdne. Což nás hned potěšilo.

Zazvonili jsme na sestřičku, ta mě pozvala dovnitř a hned sprdla. Byla taková správná. Na jednu stranu dost rázná, na druhou stranu milá. Sprdla mě hlavně za to, že jak jsem byla nervózní, tak jsem si pořád hladila břicho. Prostě takový ten grif. O tom mi říkala už jedna čtenářka, že se břicho hladit nemá, protože se tím dráždí děloha a tím pádem vyvolává porod. Asi jemné pohlazení nevadí, ale ve chvíli, kdy se "něco" děje to je doslova zakázané. Jenže ve chvíli, kdy mi to sestřička řekla, jsem to ihned zopakovala. Tak jsem se začala smát a ona také. Prostě taková ta chvíle, kdy máte pocit, že každou vteřinou omdlíte, je vám strašně špatně, že sotva stojíte na nohou a ruce si dělají, co chtějí a prostě to neovlivníte.

Abych to zkrátila. Udělali mi veškeré vyšetření a to monitor miminka, EKG mého srdce, změřili tlak, odebrali krev, udělali gynekologické vyšetření a uklidnili mě, že je vše v pořádku. Je pravda, že momentem, kdy jsem dorazila do této budovy a viděla nápis "Oddělení předčasného porodu" nebo jak se to jmenovalo, jsem se hned uklidnila. Řekla jsem si, že to prostě bude v pořádku, udělají mi běžnou kontrolu, nebudou hospitalizovat a pošlou domu. Že tam prostě nezůstanu a že vše bude jak má.

Tlak se mi tedy zvedl, srdce uklidnilo a bylo mi lépe. Jak říkala sestřička, občas takováto návštěva funguje lépe, jak předepsané medikamenty. A je to pravda. Člověk se ujistí, že je vše v pořádku a s čistou hlavou odjede domů. Než aby ležel doma v posteli a přemýšlel nad nejčernějšími příběhy.

Nakonec přišla paní doktorka, která údajně akorát rodila a zašívala novopečenou maminku. Objevila se mezi dveřmi jako anděl. Byla to taková křehká, mladá blondýnka, která mluvila uklidňujícím hláskem, který ve mně vyvolal okamžitě pocit bezpečí.

Promluvila si se mnou o mém aktuálním stavu, udělala ještě dodatečná vyšetření a řekla, že vše vypadá v pořádku. Samozřejmě doporučila další návštěvu kardiologie, aby mě měli více pod kontrolou a pomalu poslala domů. Ještě mi sdělila, že jakmile odejdu, tak půjde udělat rozbor krve a kdyby tam něco našla, tak mi do dvou hodin zavolá. Nevolala (naštěstí).

Zajímavé na tom bylo to, že pro mě je porod svatá událost. Přijde mi to jako chvíle, kdy by celá porodnice měla být v pozoru, lítat kolem maminky a brát to jako neuvěřitelnou událost. Tahle návštěva mi otevřela oči a já si uvědomila, jaké je povolání doktora zajímavé a neuvěřitelné. V jednu chvíli je u porodu a šije maminku, pár minut na to jde řešit pohotovost a poté si sedne do laboratoře a zkoumá mojí krev. Prostě obrovský obdiv a poklona všem doktorům a sestřičkám. Je to opravdu andělské povolání. Ještě, když umí být empatické a jednou větou naprosto uklidnit daného pacienta.

Jo a ještě zmínka o Artym. Ten samozřejmě seděl celou dobu na chodbě. Vůbec mi nedocházelo, co prožívá právě on. A to hlavně z toho důvodu, že mi přijde, že jeho nic nerozhodí. Vždy je v takovém klidu. V takovém, ve kterém bych chtěla být aspoň jeden den ve svém životě.
Sestřička po chvíli řekla, že za ním jde, aby ho seznámila s mým stavem. Já na to řekla, že on je určitě v pohodě, že ho nic jen tak nerozhodí. Jenže opak byl pravdou. Ten můj chlap seděl celý vystresovaný na chodbě a už prý přemýšlel, co budeme dělat, když budu rodit. Co bude dělat, když mu řeknou, že si mě tam nechají. Co bude dělat, když bude muset odjet beze mě. Prostě to bylo tak dojemné a krásné. Že i přes to, že je mojí celoživotní berličkou (čti berlí jak hrom), tak mu v té jeho kebulce běhají takové myšlenky, že by bylo nejkrásnější se zvednou z lehátka a jít ho jednoduše obejmout. Naštěstí to udělala sestřička. Ne doslova. Ale ta slova, že jsem v pořádku a za chvilku pojedeme domu vydala za více, než jedno objetí.

No a to by bylo vše. Tímto článkem bych ani tak nechtěla upozornit na můj stav (ač jsem to vlastně udělala), protože ten i když je naštěstí v pořádku, tak je stále jedou nahoře a jednou dole. Tak jak je to v životě normálně, jen si to člověk asi více bere a více prožívá. Prostě ten strach o miminko je tak silný a intenzivní (ještě když je vymodlené a první), že nám to nedá spát. Já jsem ale bojovník a vždy si z takovéhoto zážitku vezmu hodně a uvědomím si, jak je důležité být vděčný za jeden "obyčejný" den, kdy je vše, tak jak má.

Tímto článkem chci poděkovat úžasnému zázemí (sestřičkám a doktorce) od Apolináře. A to hlavně za to, že díky této zkušenosti se opravdu těším, až tam budu rodit. Takže jestli stále vybíráte svou porodnici, tuto mohu zatím z celého srdce a s čistým svědomím doporučit.


Nakonec bych chtěla poděkovat vám. A to za to, že mé články čtete, komentujete a posíláte mi obrovskou sílu a energii. Ta chvíle, kdy se člověk může podělit o své pocity a najde u ostatních pochopení a podporu je k nezaplacení.