ZE ŽIVOTA: JAKO NA HOUPAČCE

Tak jsem tu zase zpět s takovým jedním životním článkem. Sedím v houpačce, užívám si krásného počasí, které dnes opravdu je a přemýšlím. Vlastně přemýšlím poslední dobou pořád, protože mám nařízený klidový režim a tak musím ležet a péct. Ale ne dorty, ani sušenky, ale našeho prcka.

Pro vysvětlení. S Artym totiž říkáme, že jsem taková trouba a peču nám ten náš zázrak :-)

Zpět k mým myšlenkám. V poslední době pořád přemýšlím nad tím, co bude. Je to logické. Můj den D se blíží a tak mi v hlavě běhají myšlenky o tom, co bude a zda to zvládnu. Je to určitě přirozený proces, ale...

Jsou totiž dny, kdy mi je vážně skvěle. Až si říkám, že 9. měsíc je asi ten nejlepší. Zatím to tak cítím. V tyto dny si tak polehávám, navštěvuji kavárny a restaurace z mého Wish listu, procházím se parkem a čerpán energii ze sluníčka, které každé ráno svítá.
Také si hladím břicho a povídám si s ním. Je to dané i tím, že já nečekám normální dítě, ale Hulka (taková ta zelená svalnatá animovaná příšerka). Naše dítě je větší, než by mělo být a i když se říká, že by v 9. měsíci měl být jeho prostor minimální (a tedy i pohyby), tak je to naopak. Denně se tam vrtí tak, až mám pocit, že se chystá protrhnout kůži a vylézt ven. Jediné co na něj pak platí je, že mu zpívám (to se fakt divím, protože spíše vyji), mluvím na něj a nebo si jen tak broukám. Asi ho to hučení uklidňuje a pak vždy usne.
Každopádně jsou to chvíle, kdy se snažím maximálně užívat stav 2v1. A také to jsou chvíle, kdy přemýšlím nad blbostmi. Je na to totiž čas.

Pořád si pokládám otázku, zda vše zvládnu. Jaké to asi bude, až bude na světě. Jestli pro něj budu ta nejlepší máma. A také, zda mu budu schopná dát to, co bude potřebovat. Také se stále ptám, jaká může asi být láska ke svému dítěti. Každý říká, že obrovská a vlastně nepopsatelná. A já tomu věřím. Už teď ho tak strašně miluji. Už teď si představuji, jak asi bude vypadat. Zda bude mít dlouhé vlasy anebo bude plešounek po mně. Zda bude mít oči Artyho a mojí pusu. Prostě jaké to bude, až se na něj podívám. Zda v něm nás uvidím nebo si budu říkat, že není podobný vůbec nikomu. Tohle jsou prkotiny, ale stavy úzkosti dostávám hlavně z těch prvních otázek. Jak to vlastně je a bude?

Pak ale přijdou chvíle, kdy mi je vážně zle. Jsou to hlavně chvíle spojené s mým zdravotním stavem. Jak jsem vám už několikrát říkala a zmiňovala se, tak naše dítě je úžasný bojovník. Bere si ze mě vše, co potřebuje a tak krásně prospívá. Horší je to ale se mnou. Nejsem prostě stavěna na to odnosit děti. Vlastně možná ano, ale tohle mi odpoví až další těhotenství. Nyní trávím po nemocnicích více času, než je zdrávo. V podstatě není týden, kdybych si nešla lehnout s kapačkou na nemocniční lůžko, není den, kdy bych byla bez léků a injekcí a není den, kdy bych si řekla, co mě dnes zase čeká.

Každopádně přesně tohle jsou dny, kdy se už těším, až náš brouček bude na světe. Kdy poprvé uslyším jeho pláč, kdy ho poprvé uvidím, kdy se ho poprvé dotknu. Také kdy vedle něj budu ležet a říkat si, jestli je vážně náš. Protože já vím, že sny se plní, ale opravdu to tak je? Opravdu bude náš a jen náš? Opravdu bude s námi už po celý život a naplňovat a vyplňovat každou chvilku. Opravdu budeme mít dalšího člena rodiny. Dalšího parťáka na deskové hry, hrátky v parku či Artyho spiklence, který si bude dělat srandičky z maminky a provokovat jí věcmi ze Star Wars? Vážně to tak bude? Neskutečné!

Prostě mám v hlavě tolik otázek, na které mi nikdo neodpoví. Ani to vlastně nečekám. Jen jsem se s vámi chtěla podělit o stavy, které těhotenství provází. Jsou to krásné chvíle, jsou to náročné chvíle, ale v celku je to období, které se zapíše do paměti jako jedno z nejkrásnějších.

Už vlastně i chápu, proč se to tak říká. Sice jsem prožila více dnů, ve kterých jsem skučela a brečela a nechápala, jak to může být tak náročné, ale je tu jedna výhoda. V těhotenství se vše krásně zapomíná. Ráno mi je tak zle, že nemohu vstát z postele, odpoledne mi je dobře a když se s někým bavím a zeptá se mi, jak mi je, tak vždy řeknu, že skvěle. Pak se zamyslím a říkám si, tyjo vždyť ráno mi bylo zle. Ale v hlavě mám pocit, jak kdyby to bylo už před týdnem či měsíce. Prostě dny, hodiny a minuty tak plynou, že na to zlé a náročné vždy zapomenu. A to je úžasné. Kéž by to tak bylo se vším a napořád.

Na závěr bych chtěla slyšet, že v tomhle nejsem sama. Stejně tak, jako vám chci říct, že v tom nejste samy i vy. Prostě to tak je a je jasné, že budeme ty nejlepší mámy na světe. Aspoň pro toho našeho prcka. Sice budeme dělat chyby, to je jasné. Nikdo není dokonalý, ale určitě i ty chyby budeme dělat s tím nejlepším a nejčistějším svědomím a úmyslem. A tak je asi zbytečné z toho mít strach. Je to tak?

Opět děkuji za přečtení článku, ač vůbec nevím, zda dává smysl. A jestli ne, tak aspoň vidíte, jaký chaos mám v hlavě a jak se mi ty myšlenky honí a nemají řád :-)

Ps: Dnes jsem konečně nafotila část pokojíčku a tak začnou články plné inspirace, jak si ten pokojík nadekorovat a kde co koupit. Dostávám totiž od vás desítky vzkazů (za poslední týden jen 144 tady na blogu, na které jsem ještě neodpověděla, ale určitě to napravím). A tak věřím, že tyto články přijdou vhod a někoho z vás inspirují.

Mějte se krásně
Líbá vaše Kačí (a zde poslední fotka pupku o rozměru 107 cm)