ZE ŽIVOTA: PRVNÍ KRIZE

Když jsem přemýšlela nad životními poporodními články, tak mě ani ve snu nenapadlo, že první bude o krizi a ne třeba o narození Tobiase. Bohužel, občas nám život píše příběhy jiné, než si naplánujeme nebo vysníme. Ale o tom život je. Teď je důležité tu krizi překlenout, odrazit se a jít pozitivně dál. Však mám vedle sebe to nejúžasnější zlatíčko a vymodleného človíčka, jako je právě můj syn.

Dnešní článek nebude motivační, inspirační nebo třeba plný tipů. Dnešní bude o tom, jaká byla 7. noc a následující den.

VČEREJŠEK
Včerejší den byl úžasný, naprosto úžasný. V noci se Tobias budil po 4 hodinách. Což je nádhera. Kdo sleduje moje InstaStories, tak pochytil, že poslední měsíc jsem toho moc nenapsala. Vždy jsme se vzbudila v jednu, ve tři nebo třeba ve čtyři a neusnula. Říkala jsem, že to je taková příprava na chvíle po porodu, kdy budu kojit a uspávat brečící miminko. Opravdu si myslím, že to tak od přírody je. A tak mi vůbec nevadilo vstávat. Ale asi je to i tím, že je krátce po porodu a já ten spánek nepotřebuji, ba naopak se těším z každé chvíle, kdy mohu to naše zlatíčko pochovat.

V půl sedmé ráno jsem vylezla z postele, poklidila byt a pustila se do vaření. Upekla jsem koláč, upekla jsem sušenky, naložila maso na gril, mezitím kojila a pouštěla si různá LPíčka. Byla to taková ta chvíle, kdy jsem si pořád zpívala, tančila a v náručí přitom měla svého syna, kterého hudba neuvěřitelně uklidně. Pořád říkám, že to bude hudebník. Když usíná, tak si vždy tak brouká, ale je to v různých tóninách a zní to jako zpět. Je to naprosto k sežrání.

Na 16 hod. jsme měli objednanou naší pediatričku. Je to úžasná doktorka, na které je opravdu vidět, že svou práci miluje. A to už jen z toho důvodu, že je ochotna přijet po propuštění z porodnice domů, podívat se, jak daná rodina bydlí a u toho dává rady ohledně přebalování, čištění nosu, čištění pupíku, uklidňování miminka, koupání, kojení, podávání léků a tak. Prostě o celkové péči. Něco jiného je si to načíst v knize nebo na internetu a něco jiného je, když vám to někdo ukáže a vy si to můžete pod odborným dohledem vyzkoušet. Byla to skvělá zkušenost a hlavně jsem se utvrdila, že jsme pediatričku vybrali správě. Jedním slovem, je lidská.

Jenže v tu chvíli, kdy nám povídala a ukazovala se mi začalo dělat špatně. Už chvíli předtím, než dorazila mi začalo bolet jedno prso. Vlastně už jsem tam menší bolest zaznamenala v porodnici, ale nedokázala jsem to zařadit, co to je. A tak, když mi chtěla ukázat techniku kojení, tak jsem si řekla, že to zkusíme na tom druhém, že by mi tohle bolelo. Tím jsem ale vynechala jedno kojení a prso se mi nalilo. Celá návštěva trvala tři hodiny a za tu dobu se mi nalilo ještě více. Já už se jen modlila, aby to skončilo a já s tím mohla něco dělat. Ano jsem blbá, to už jsem slyšela od Artyho. Právě v tuto chvíli jsem jí to měla říct a ona mi mohla pomoci. Ale tak nějak nevím proč jsem to v sobě dusila a nedala na sobě nic zdát. V tu chvíli jsem se už ale pěkně potila, nevěděla, jak si sednout a odpočítávala vteřiny, kdy půjdu do sprchy a pořádně ho prohřeji.

Po odchodu lékařky jsem se začala šíleně klepat. Byla to asi i zimnice, ale spíše třesavka. Takový ten stav, kdy vám vibruje celé tělo a vy to nemůžete zastavit. Prso v tu chvíli bylo úplně rudé a zvětšené snad o dvě čísla. Vlezla jsem si do sprchy a dle pokynu začala nahřívat, masírovat tvrdé části a odstříkat odsávačkou. A také brečet. Ano, za prvé šestinedělí je opravdu plné emoci. Rozbrečí mě úplně všechno. Brečím u kdejaké myšlenky a také proto, že mi je opravdu zle. A také z myšlenky, že jsem tuto situaci naprosto podcenila. Hlavně z důvodu péče o Tobiase. Potřebuje přeci maminku, která je plná sil a ne maminku, která je nemocná a hrozí jí antibiotika.

Šla jsem si na chvíli lehnout a chladit. Po chvíli přišla mamka s bráchou, švagrovou a jejich synem. Jen tak se podívat na toho našeho prďolu. Bylo mi lehce líp a tak jsem si říkala, že bychom mohli přecijenom grilovat a užívat si pohledy na rozkošného Tobiase. Jenže po chvíli sezení mi bylo zase hůř a hůř. A tak jsem si změřila teplotu a nevěřila vlastním očím. Měla jsem 38,9. Aha, tak proto mi je tak zle. Boleli mě klouby, svaly, kůže, měla jsem hlavu jak střep a padala na mě únava. O bolesti prsa ani nemluvě.

Návštěvu jsme tedy ukončili a já šla opět do sprchy. Opět nahřívat a odsávat a hlavně masírovat. Před spánkem jsem si dala Paralen a usnula. V noci jsem se vzbudila se šílenou zimnicí. Opět taková ta třesavka a hlavně bolest celého těla. Nakojila jsem Tobiase. Naštěstí mi pomáhal krásně s odsáváním a tedy ulevováním od bolesti. Jak kdyby věděl, že mi je zle a musí mi pomoci. Dokonce spal 6 hod. vkuse a já měla prostor na to si odpočinou.

Cesta z porodnice.

DNEŠEK
Ráno jsem musela na krev. Na Karlák. Je to takové zvláštní, když jste týden po porodu s týdenním miminkem a už musíte jet do místa, kde se shromažďuje šíleně lidí a ještě v nemocnici. Takže asi ne úplně zdravých. Už z toho jsem měla špatný pocit. A ještě ke všemu mi bylo zase strašně zle. Venku byla už vedra a to mi na mém stavu nepřidalo. S takovou horečkou jít do třicítek. V autě bylo vedro, ale chladit jsem se nemohla. Měla jsem zase zimnici a tak i přes ta vedra jsem jela zachumlaná v teplém svetru.

Jakmile jsme tam dorazili, tak jsem se zhrozila. Vážně tam bylo snad sto lidí. Namotivovala mě ale cedule, že těhotné mají přednost. Řekla jsem Artymu, ať se zeptá, zda mě vezmou předčasně, když jsem týden po porodu a ještě mám s sebou tak malé dítě. V tu chvíli se na mě podívala sestra a řekla: "Vám je zle, že?". Byla jsem bílá jak stěna a myslela, že každou chvíli omdlím. Čapla mě v podpaží, podepřela a odvedla na odběrné místo, kde mě usadila. Dala nohy nahoru, přinesla vodu a studený hadr na čelo. Sestra tam byla jak anděl. Andělský hlas a andělské chování. Byla hodně empatická, pořád mě tam hladila a uklidňovala. A zde jsem věděla, že není čas na to hrát si na hrdinu a musíme jet hned do Apolináře. Do mé porodnice. Naštěstí je to od sebe jen pár metrů.

V Apolináři se mě zeptali, co mi je a já řekla, že mám vysokou teplotu a zánět prsu. Sestřička se mě zeptala, jak jsem to poznala. Rozepnula jsem šaty a ukázala jí tu zarudlou a nateklou část. Vyvalila oči a řekla, že to zánět rozhodně je. Usadila mě do chodby a řekla, že i když to by mě ráda vzala přednostně, tak zde jsou lidé, kteří tu čekají od rána a tak to úplně hned nebude.

V tu chvíli začal kolotoč. Tobias začal šíleně vřískat. Bylo totiž tak ukrutné vedro. Ani se mu nedivím. Tak jsme ho přebalili, vysvlékli jen do bodýčka a nic z toho nepomohlo. Brečel tak, že nemohl skoro dýchat. Takový záchvat ještě neměl. Zkoušela jsem ho nakojit, ale nechtěl. Byl tak vařicí, že se mu ani nedivím. Zkoušeli jsme ho chovat, zkoušeli jsme ho dát do kočárku a ukolíbat. Nic nepomáhalo. Já byla úplně rozhozená. Brečela jsem každou chvilku. Stále mě svíral pocit, že je to kvůli mě. A hlavně, že kvůli mě sedíme několik hodin v nemocnici, místo toho, abychom byli spokojeni i v teple domova. Arty mě stále uklidňoval, že si nemůžu nic vyčítat, že tohle se prostě děje. Já ale vždy odpověděla, že nechápu, proč zase mě. V těhotenství jsem si toho vybrala hodně a všichni mě uklidňovali, že po porodu už bude jen a jen dobře. Nyní to je 8 dní po porodu a hned tohle.

SETKÁNÍ SE ČTENÁŘKOU
Seděla jsem na chodbě, Tobiase jsem si položila na klín, hladila ho po spáncích, po čela, po tvářičkách a prosila ho, aby neplakal. V tu chvíli za mnou přišla moc milá slečna a oslovila nás. Já m myslela, že to byla klasická sestra, tak jsem zvedla hlavu, podívala se na ní a ona se hned začala omlouvat, že nás vyrušila. Viděla totiž, jak strašně vypadám. Byla jsem uplakaná a zoufalá. Tak jsem jí řekla, že tohle je prostě život. Sice mě zná stále usměvavou, ale tohle k životu také patří. Tekla mi u toho nudle, tekly mi slzy a já se snažila uklidnit. Ale moc to nešlo. Prohodily jsme pár slov a ona se rozloučila. Byla opravdu moc milonká. Bude z ní úžasná budoucí sestra nebo doktorka. Teď nevím, co to měla na jmenovce.

Na jednu stranu mi bylo líto, že mě potkala v tuto chvílí, kdy jsem byla sklíčená a zoufalá a hlavně uplakaná. Na druhou stranu jsem si řekla, že právě tohle je život a proč neukázat realitu. Není přeci vše jen růžové. A tak pokud tohle čteš, tak děkuji za oslovení a snad se příště potkáme v lepší situaci na lepším místě :-)

Po dlouhém čekání jsem se dostala na řadu. Doktor mi předepsal anitibiotika a sdělil, jak si s touto situací poradit. Hlavně mě uklidnil, že tyto anitibiotika nemají žádný špatný vliv na miminko. Toho jsem se bála a to jsem si nejvíc vyčítala. Vždyť je mu teprve týden a já už do sebe peru takovou chemii. Věřím ale, že jsme si to vybrali a že teď už bude opravdu jen lépe.

ZÁVĚR
Závěrem bych chtěla říct, že šestinedělí je vážně zvláštní období. Na někoho působí tak, na někoho vůbec. Já jakožto člověk, který není extrémně emotivní (například u filmů brečí spíš Arty, než já haha), tak teď jsem jak na houpačce. Chvíli naspeedovaná dobrou náladou a chvíli uplakaná. Ne vždy ale negativně. Občas stačí jedna nevinná myšlenka a slzy jsou hned v očích.

Takže holky, které akorát prožíváte toto období, neztrácejte naději. Určitě bude líp. Píšou to všude. Jen to překlenout. Jen se hlavně opatrujte a když by cokoliv, tak to hned konzultujte. Opravdu není čas na hrdinské činy. Teď se nestaráme jen o sebe, ale především o malé nemluvně, které bylo ještě nedávno v našem břiše. Musíme být silné a hlavně opatrné. Především na sebe.


Já vám děkuji za přečtení opravdu dlouhého článku, který je hodně otevřený a opravdu ze života.

Líbá Vaše Kačí