ZE ŽIVOTA: NEZAPOMEŇTE DĚKOVAT

Trošku ty články přeskakuji, což u mě nebývá zvykem. Většinou mám vše úhledně seřazené a jde to dle plánu. Jenže tyhle články jsou ze života a tak nějak je potřebuji psát, jak je cítím. O tom to vlastně celé je.

Hodně z vás mi píše, zda bude článek o příchodu na svět našeho zázraku. Ano bude. Neříkám, že budu popisovat každý detail, ale rozhodně chci popsat a shrnout to, co se dělo. Někomu to určitě může pomoci.

Teď chci psát ale o něčem trochu jiném. Ale vlastně to navazuje na porod. A to je poděkování.

Hodně lidí bere určité věci jako samozřejmost. A to třeba i lékařskou či sesterskou péči. Ano, platíme si zdravotní pojištění a tak určitým způsobem čekáme, že za to o nás bude postaráno. Jenže už někteří zapomínají, že se o nás starají "jen" lidé. To jen dávám do uvozovek ze dvou důvodů. Za prvé si většina lidi myslí, že zdravotnický personál jsou snad roboti, kteří musí kolem nás pacientů skákat, jak my si přejeme. Ale tak to není. Musíme chápat, že oni mají spoustu případů a nejsme na tom oddělení jediní. Takže ač dělají co dělají, dělají to určitě správně a hlavně tak, jak to právě oni cítí. Za druhé si myslím, že zdravotnický personál nejsou tak obyčejní lidé, ale tak trochu andělé. Jsou to totiž lidé, kteří zachraňují životy a jsou velkou oporou ve chvílích, kdy to opravdu potřebujeme. A proto tohle povolání není pro každého.

Když jsem byla v nemocnici u Apolináře, tak mohu s čistým svědomím a vědomím říci, že o mě bylo naprosto dokonale postaráno. Ležela jsem na rizikovém oddělení, ležela jsem na JIPu a také na šestinedělním oddělení. Vystřídalo se kolem mě několik desítek lidí a všichni byli jedním slovem úžasní. Až na dvě sestry, které byly tak trochu od rány ve chvíli, kdy jsem to úplně nepotřebovala. Ale jsme jen lidé a chápu, že každý den není posvícení.

Dokonce tam byla jedna sestra, která byla úplný anděl. Měla obrovské srdce a hlavně velkou trpělivost. Pamatuji si chvilku, kdy jsem ležela na JIPu a Tobíno se neuměl přisát. Poprvé to nešlo vůbec (to bylo s jinou sestrou) a podruhé přišla tato. Podívala se na moje prsa a řekla, že to možná půjde hůř, ale ať nezoufám, že to zvládneme. A zvládly. Neztratila trpělivost, zkoušela to několikrát a opravdu se přisál. Bylo to úžasné. Cítit toho malého drobečka, jak si může vzít to nejlepší ze mě. V tu chvíli jsem byla totálně emočně rozhozená. Na tuhle chvíli prostě nikdy nezapomenu. V očích jsem měla slzy, husí kůži na těle a v náručí svého syna, který se poprvé přisál. Byl to první krok k tomu, abych mohla začít kojit. A to jsem si moc přála.

Druhá chvíle s touto sestrou byla tak, když jsme šly poprvé koupat. Já jsem se toho opravdu bála. Za život jsem si chovala pouze 2 malé děti a teď jsem měla držet třídenní miminko nad umyvadlem, kde by mi mohl snadno vyklouznout. To byla moje noční můra. První šla na řadu Jana, moje spolubydlící. Byly se sestrou za rohem a neviděla jsem, co se tam děje. Jen jsem slyšela, jak sestra svým andělským a naprosto vyrovnaným hlasem říká, jak je Jana šikovná, že koupe jako mistr, jak kdyby už to stokrát dělala. V tu chvíli jsem chytla ještě větší paniku. Bála jsem se, že po tak mistrovském koupání přijdu já a budu jak dřevo a nemotora. Přišla jsem s Tobínem a ona mi vše vysvětlila. A jak myslíte, že to nakonec dopadlo. Jelikož na nic netlačila, krásně to popisovala a byla tedy úžasnou psychickou podporou, tak jsem ho vykoupala tak, že jsem z toho měla opravdu dobrý pocit a vůbec jsem se nebála. Nakonec mě pochválila, že koupu lépe, jak kdejaká mamka, která má doma už 3 děti. Nevím, zda to říká každé, ale i kdy ano, tak to je to úžasná podpora, která dodá novopečené mamince podporu a ta se tolik nebojí. A je na sebe hrdá :-)

Třetí situace s touto sestrou byla ta, když přišla měřit sluch. Do ucha se vloží taková koncovka, která vede skrz drát do přístroje, který vydává nějaké zvuky a měří se tím sluch. Strčila to Tobínovi do oška a nic to nepsalo. V tu chvíli jsem trošku zkoprněla. Zkusila to tedy znovu a opět nic. V tu chvíli to vypadalo, že neslyší. Já už jsem začala lehce panikařit a v duchu jsem se modlila. Utřela koncovku a zkusila to znovu. A zase nic. To už jsem byla opravdu rozklepaná. Asi to vycítila a začala mě uklidňovat, že to je tím, že má hodně mázku v ošku a ta koncovka se ucpává. Odešla to vyčistit na sesternu. Po chvíli se vrátila a zkusila to znovu. Opět nic. No asi chápete, jak jsem se cítila. Slzy jsem měla v očích a raději jsem nemluvila, protože bych se hned rozbrečela. Odešla ještě jednou a přinesla novou koncovku. Opět se nenechala rozhodit, aby nerozhodila ještě víc mě a s klidným hlasem mi řekla, ať se nebojím, že to je opravdu tím mázkem. Strčila mu to do ouška a už to ukazovalo ukázkové normy. Uf. Oddechla jsem si. Musela na mě vidět, jak jsem roztřesená, tak mi ještě nakonec řekla něco ve stylu: "No vidíte, slyší naprosto ukázkově.". V tu chvíli bych jí nejraději objala a poděkovala. Nakonec jsem objala to své miminko a děkovala tam nahoru, že je v pořádku.

Tohle jsou tři příklady péče u Apolináře a to jen od jedné osoby. Zážitků a příběhů mám ale několik. Pár jich ještě povyprávím v článku o porodu.

Proč tohle ale sepisuji? Chtěla jsem říct, že i když je tohle zaměstnání jako každé jiné (může si spousta lidí myslet), tak není. Být sestrou či lékařem, pracovat na směny a přitom být oporou každému miminku i mamince není snadné. Pro to se člověk musí narodit.

A tak nezapomínejme děkovat. Děkovat pokaždé, když nám pomohou nebo když nás zrovna podrží u situace, která není úplně snadná. A věřte, že hned po porodu těch situací je opravdu hodně. Maminka je emočně nestabilní (a to i taková jako já, která je normálně emočně stabilní až až) a bere si k srdci každou situaci, která jen o milimetr vybočuje z jejích představ o ideálu.

Nezapomeňte ale děkovat nějakým činem. Víte, co se říká. Recenze nebo vzkazy píší většinou naštvaní či zhrzení lidé. A to je škoda. Proč prostě nenapíšeme na stránky Apolináře, že péče byla naprosto dokonalá a že vše bylo v pořádku. Proč se tam spíše dočteme o nějakých negativních situacích? Víte, jaké to musí být pro ten personál, který se snaží dělat vše, co je v jejich silách?

Zkuste na to myslet a až někdy takhle někde budete, nechte za sebou nějaký milý vzkaz. Ať je to recenze na internetu, email hlavní sestře nebo ručně psaný dopis...

A pro to jsem se rozhodla já. Po příjezdu z porodnice (ano plánovala jsem to připravit si už před porodem, ale jaksi jsem to nestihla) jsem se vrhla na přípravu mých vyhlášených Medových sušenek. Upekla jsem jich celou krabici, napsala ručně psaný dopis na dvě A4, ve kterém jsem od srdce děkovala za úžasnou péči a dovezla jim to. Přesně já ne, já byla s Tobínem doma. Arty jim to dovezl.

Věřím, že je to potěšilo a když si ty sušenky dávaly, tak se usmívaly a byly rády, že je za tu denodenní práci někdo pochválil.

Tahle fotka je pořízena po cestě do porodnice :-) Takhle jsem se tam těšila.

Myslete na to, že toto neplatí jen při porodu, či návštěvě nemocnice. Děkujte i svým rodičům, kamarádům, kolegům či komukoliv, kdo pro vás něco udělá. A nebo víte co, dělejte radost i jen tak. Protože jen tak si na někoho vzpomenout je také úžasné. Očistíte si karmu a ještě z toho budete mít dobrý pocit u srdce a úsměv na rtech.

Mějte se krásně,
líbá vaše Kačí

Ps: A jestli máte nějakou historku, tak mi ji napište. Protože přečíst si o tom, jak jste udělali někomu je balzám pro moje oči.