ZE ŽIVOTA: CESTA DO PORODNICE

První článek "Cesta do porodnice" naleznete ZDE.
Druhý následující článek "Nový život 1/3" naleznete ZDE.
Třetí následující článek "Nový život - jak jsem přišel na svět 2/3" naleznete ZDE.
Čtvrtý článek "Nový život - pobyt na JIPu" naleznete ZDE.

Když jsem zakládala rubriku "Ze života", tak už tehdy jsem přemýšlela, jak moc osobní tato rubrika bude. A vlastně jsem už tehdy věděla, že poměrně dost. Jak jsem vám v úvodu psala, chci vám sdělit můj osobní příběh. Ten příběh, který mě poslal na úplné dno, ale také posílil a dodal energii dále bojovat. Vlastně být silnější. O tom se ale dnes bavit nebudeme. Tento příběh totiž stále ještě neuzrál tak, aby mohl jít ven a pomohl dalším lidem. Proto se vlastně s vámi o tohle vše dělím. Chci vám ukázat, že to co se děje vám, se děje i dalším lidem a tedy, že v tom nejste sami. Doufám, že vám to dodá energii a pomůže jít dál. Dál do nové etapy života.

Dnes to ale bude o cestě do porodnice, o porodu samotném a také o pobytu v nemocnici Apolinář.

V průběhu května se u mě rozhodovalo, zda budu rodit přirozeně nebo císařským řezem. Přesněji se o tom rozhodovalo v průběhu celého těhotenství, ale v květnu se to řešilo definitivně. Absolvovala jsem spoustu vyšetření, navštívila nespočet specialistů a to hlavně týden před samotným porodem. Vlastně během 3 dnů jsem byla u 7 doktorů. Až jsem si dělala legraci, že chtějí, abych porodila přirozeně. Protože v těch šílených pařácích jet brzy ráno do nemocnice a tam čekat několik hodin na další vyšetření, které bylo třeba ve 14 hod. bylo úděsné. Jednou to dokonce vyšlo tak, že jsem měla ty doktory 3 v jeden den. Ale neporodila jsem. Tobínovi se ještě ven nechtělo a tato vyšetření se mnou prošel.

22. května mi oznámili, že definitivně jdu císařským řezem. Měla jsem to ve zprávě černé na bílém a dokonce i s definitivním datem. A to 23. května. Prvotně jsem tedy nevěděla, zda to bude toho dvacátehotřetího nebo o den později. Od všech jsem totiž slyšela, že šly jeden den na přípravu a druhý den na operaci. A tak jsem to i celou dobu vnímala. Nakonec mi dali ale i hodinu a bylo jasné. Už jsem věděla, že v tento den budu držet svého syna v náručí. Je to až divné. Když rodíte přirozeně, tak stále čekáte, kdy přijdou kontrakce. Když rodíte císařským řezem, tak to víte jistě. Ač je stále riziko, že můžete porodit předčasně.

Díky tomu, že jsem předtím stále nevěděla jistě, kdy budu rodit, tak jsem všem řekla, že 24. května. Ale v momentě, kdy jsem zjistila, že o den dřív, tak jsem to už tak nechala. Bylo to jen den předem a za prvé se mi nechtělo všechny obepisovat, že se datum mění a za druhé jsem chtěla porodit v klidu. Bylo mi totiž jasné, že ač by to všichni mysleli dobře, tak by mi už od večera či rána psali něco ve stylu, zda jsem nervozní a že mi drží palce a jak se cítím a tak. A to jsem přesně nechtěla. Chtěla jsem si poslední večer užít v poklidu, ráno vstát a tak nějak se svými myšlenkami a Artym po boku odjet do porodnice. Někdo tohle moje rozhodnutí nepochopil a někdo mi naopak řekl, že jsem udělala dobře. Já to tak cítila a tak jsem udělala. A to si myslím, že je nejdůležitější.

22. května Arty odešel lehce dřív z práce, protože jsme se domluvili, že si uděláme pěkný večer, zajdeme si na večeři a v poklidu si ještě popovídáme (Každý mě totiž strašil, že po porodu tohle už nikdy nezažiji. Blbost!!!). Udělali jsme si rezervaci v jedné z restauračních sítí Ambiente a já se opravdu těšila. V této jsem ještě nikdy nebyla a jako foodlover jsem ji chtěla zkusit. Nakonec jsem ale opět poslouchala sama sebe a řekla Artymu, že se mi nikam nechce. Že chci být v teple domova, lehnout si do postele, pustit si film a objednat pizzu. Pro někoho asi divný, ale já to tak prostě cítila. Nechtělo se mi malovat, natož nijak oblékat, ani jít mezi lidi. Chtěla jsem být tam, kde se cítím nejbezpečněji. Doma!

Ps: objasnění pizzy. Když jsme se s Artym zasnoubili, tak mě po zásnubách Arty chtěl vzít někam na večeři a já měla stejný pocit. Opět jsem chtěla být doma a užít si tu chvilku ve dvou a tak jsme si objednali pizzu, sedli na gauč, objali se a vnímali tu chvíli takovou, jaká je. A tohle bylo úplně stejný. Až jsme si říkali, že pizza nás bude vždy doprovázet ve významných dnech :-D

DEN D
23. května 2017

V 7:00 jsem měla být v porodnici. Budíka jsme měli na 6:00 a já klasicky vstala ve 4 hodiny. Ani jsem se tomu nedivila. Poslední dny jsem nespala téměř vůbec a ještě když se děje něco významného, tak člověk nikdy nemůže úplně dospat. Vzbudila jsem se, venku svítalo a já tak ležela se svými myšlenkami v posteli, hladila jsem si břicho a představovala, co bude. Co bude za pár hodin, jaké to bude, jak bude Tobíno vypadat, jaký bude samotný zákrok, jak na tom budu emočně, jaký to bude pocit, až ho poprvé uslyším plakat, jaké to bude, až si ho poprvé pochovám,...takových otázek bylo milion.

Minuty ubíhaly, já měla stále slzy v očích, sevřený pocit v hrdle a ty nezapomenutelné pohyby v břiše. Arty se probudil a my se začali chystat. Bylo to až divné. Oba jsme fungovali tak, jako by se nedělo nic extra, prostě jako každé ráno. Až jsem se tomu divila. Vždy, když jsem si tohle představovala, tak jsem si myslela, že budu hodně nervozní, že se budu klepat a budu nedočkavá. Ale opak byl pravdou. Já byla naprosto klidná a vyrovnaná.

Tak a nastala ta chvíle. Obuli jsme si boty, Arty uchopil tašku do porodnice, naposledy jsme se rozhlídli, zda máme všechno a vydali se za dobrodružstvím. Ano. Tím největším, jaký jsem doposud v životě zažila. Nasedli jsme do auta a mě napadla jedna myšlenka. A to, že se ještě naposledy vyfotíme s břichem. Bylo mi jasný, že v porodnici už na to nebude moc prostoru, ani nálady. A tak Arty po pár metrech zastavil, udělali jsme pár kroků do parku a cvakli pár fotek.

Tahle mě opravdu baví. Ač není moc vidět, že mám ten giga pupek, tak ho opravdu mám. A já si řekla, že si s ním naposledy povyskočím. A víte, co tato fotka zachycuje? Moje tehdejší rozpoložení. Dobrá nálada, žádná nervozita, hodně energie a těšení se na to, co zanedlouho přijde.

 Pokračování v dalším článku ZDE.