ZE ŽIVOTA: NOVÝ ŽIVOT (pobyt na JIPu) 3/3

První článek "Cesta do porodnice" naleznete ZDE.
Druhý následující článek "Nový život 1/3" naleznete ZDE.
Třetí následující článek "Nový život - jak jsem přišel na svět 2/3" naleznete ZDE.
Čtvrtý článek "Nový život - pobyt na JIPu" naleznete ZDE.

To co následovalo po tom, co jsme se všichni společně vyfotili si moc nepamatuji. Asi mě došili a dokončili celkovou operaci. Pak už jen vím, že mě s celým lůžkem odváželi na JIP. S Arty jsem se rozloučila na chodbě a jela na pokoj. Zde mě připojili na všemožné přístroje a dali ihned lék na utišení bolesti. Je pravda, že jsem ještě vůbec nevěděla, co přijde. Myslela jsem si, že to nejhorší nebo náročné mám za sebou. Omyl...

Chvíli jsem zde ležela a přemýšlela, jak pohnout nohama. Dostávala jsem se do úzkých. Stále jsem přesvědčovala mozek, že ty nohy jsou stále uspané a že musím počkat, až anestezie odejde. Jenže mozek to nepobíral. Do toho léky na utišení bolesti odeznívali a mě začalo být opět divně. Ale ne jak při operaci. Začala jsem se celá klepat a vůbec nevěděla, co se děje. Jenže stále to stupňovalo. Pořád jsem se na tom lůžku vrtěla a přemýšlela, zda mám zavolat sestry. Ty tam chodily pořád. Skoro každých 5 minut. Vždy něco zkontrolovaly a zase šly a tak jsem si říkala, že na něj počkám. Ale nešlo to. Ten stav se stále zhoršoval vteřinu od vteřiny, až jsem chytla zvonek a zazvonila.

Sestra se zeptala, co se děje. Tak jsem jí popsala stav a během toho popisování se to opět rapidně zhoršilo. Už jsem celá vibrovala. Zuby mi cvakaly o sebe, ruce se úplně klepaly a nešlo to zastavit a do toho ta bolest. Vlastně spíše ta bolest způsobila tento stav. Sestřička se zeptala, proč jsem jí to neřekla před chvilkou, když tu byla. Ale to jsem byla ještě v pohodě. Prostě opravdu ze vteřiny na vteřinu se to zhoršovalo a nešlo zastavit. Sestra zavolala lékaře, ten zkontroloval můj stav a nakonec mi dali další tišící léky a bylo už dobře. Už se to naštěstí nevrátilo. Ale bylo to úděsné. Další stav bezmoci a zase něco speciálního. Ale sestřičky a doktoři byli úžasní. Opravdoví profesionálové. Ať ze strany odborné, tak té lidské. Sestra mě vždy pohladila a řekla, že už bude dobře. A to přesně člověk potřebuje...

Od té doby jsem jen spala. Vždy na chvíli otevřela oči a zase spala. Na tomto pokoji jsme ležely 3 holky a jedna mi řekla zásadní radu. Rodila totiž císařem už podruhé. Vždy, když sestry nabízí léky na bolest, tak je ber :-) A tím jsem se řídila celý pobyt. Prostě tady není čas na hrdinské činy. Tady jde vlastně i náš stav stranou, nejdůležitější je dítě, ale musíme být ve stavu, abychom byly schopné se o něj postarat. A na to jsem pamatovala celý pobyt.

Po cca 4 hodinách od operace nám poprvé přinesli miminka. Konečně jsem byla ve stavu, kdy jsem si Tobína mohla pořádně užít. Jediné, co to kazilo byla taková rázná sestra. Doslova se s ničím nemazala. Byla jediným článkem personálu, který mě trochu rozhodil. Byla jsem pár hodin po operaci, poprvé jsem držela svého syna v náručí a zkoušela, aby se přisál. Jenže ona se podívala na má prsa, zkusila ho přisát a pronesla něco ve smyslu, že nemám dobrá prsa na kojení a že se stejně asi nikdy nepřisaje a že řešením je umělá strava a šla dál. Byla jsem v šoku. Přeci tohle při prvním přisátí nemůže říct. A tak jsem to zkoušela dál. Jenže Tobíno byl v tu chvíli takové malé bezmocné miminko a nevěděl jak na to a já také ne. Paní vedle mě se to povedlo napoprvé a to mi moc nepřidalo. Ale věděla jsem, že se nevzdám. Tohle prostě musíme zvládnout. Kojení bylo pro mě strašně důležité. Opravdu jsem se těšila na to propojení matky a dítěte, na to, že mu dám to nejlepší ze sebe. Naštěstí na druhé přiložení přišla jiná sestra. Naprostý anděl. Ta mi řekla, ať neztrácím naději, že popřípadě existují kloboučky, ale že to je krajní řešení, že to určitě zvládneme. Zkusila to několikrát a co myslíte. Přisál se. Byl to jeden z nejkrásnějších momentů, který jsem si odnesla z porodnice. A na tuhle sestru rozhodně nedám dopustit. Kdybych jí potkala, tak bych jí hned z celého srdce poděkovala. Zažila jsem s ní totiž několik krásných chvil. O těch jsem psala ZDE.

Předtím, než nám začali nosit miminka na kojení jsem ale měla stále problém s nohami. Stále můj mozek nechápal, že se jedná pouze o umrtvení a dostával mě do stavu úzkosti. Bylo mi vážně šíleně. Stále jsem se modlila za to, abych mohla jen maličko pohnout malíčky u nohy. Ale nešlo to. Celá jsem se z toho rosila a pořád si opakovala, že to je jen umrtvení a za chvíli poleví. Mozek to ale nechápal.
Po určité chvíli polevila pánev. A tak jsem se aspoň snažila posunovat ze strany na stranu.Aspoň o centimetr, abych tu hlavu přesvědčila, že je vše v pořádku. Ale moc to nepomáhalo. Nic na to nepomáhalo, jen čas. Po x hodinách ale polevila i stehna, kolena, lýtka a nakonec i chodidla. Tohle bylo vážně vysvobození. A už jen kvůli tomuhle jsem si říkala, že nevím, zda bych do toho šla znovu. Vlastně při celé operaci a tím, co se tam dělo jsem si opakovala, že tohle už nikdy v životě nechci zažít. Bylo mi tak strašně mizerně, místo toho, abych prožívala to nejkrásnější, tak jsem prožívala tyto šílené stavy. Ale když na to koukám zpětně, tak jsem opravdu ráda, že jsem to zažila. Zase jsem o něco silnější a pravdou je, že už si to téměř nepamatuji. Je mi jasné, že kdybych tento článek psala ihned po operaci, tak je zaměřen na větší detaily a emoce. Nyní mi skoro přijde, že popisuji příběh někoho jiného.

Druhý den mě měli překládat na šesti nedělní oddělení. Chtěla jsem nadstandard a tak jsem čekala do 14 hodin. Bohužel neměli jednolůžkový, ale pouze dvojlůžkový. Jen pro zajímavost, jednolůžkový stál 1 500 Kč na noc a dvojlůžkový 1 000 Kč na noc. Nejdřív mi to trochu mrzelo, protože jsem chtěla mít svůj prostor pro sebe, své dítě a také návštěvy. Ono sedět s návštěvou na chodbě den po císaři není úplně příjemný. Měla jsem ale obrovské štěstí na spolubydlící.

Po pár hodinách, co jsem se zabydlela přišla Jana. Holčina, která vypadala, že rodila už tak minimálně v předchozím dni. Vypadala úžasně, odpočatě a plná sil. Nakonec z ní vypadlo, že rodila před 2 hodinami. Neuvěřitelné.

Jana byla vážně skvělá. Dovolila mi návštěvy i na pokoj (a těch bylo, za to se jí omlouvám), měly jsme si co říct a navzájem pomáhaly. Prostě lepší spolubydlící jsem si přát nemohla. Byla jsem s ní 4 dny na pokoji a mohu říct, že mi ani nepřišlo, že jsem v porodnici. Pokoje byli krásné, výhled jsem měla na celou Prahu, jídlo bylo také dobré a lékaři naprosto úžasní. Takže takové to, co mi říkaly kamarádky, že už druhý den chtěly podepsat reverz a jít domu jsem nezažila. Klidně bych tam i den navíc strávila :-)

První fotografie Tobíka, kterou jsem pořídila já.

Asi vás ale zajímá stav po císaři. Hned druhý den jsem se musela postavit na nohy a jít do sprchy. To bylo ještě na JIPu. Přišla za námi fyzioterapeutička a naučila nás zvedat se z postele plus nějaké lehké cviky. Zdálo se to snadné, ale opak byl pravdou. Nevím, zda jsem zažila větší sebepřemáhání. Byla to neskutečná bolest. Břišní sval se nesměl používat a tak jsme se musely překulit na bok, z boku pomocí ruky se zvednout do sedu a ze sedu do stoje. Pak jsem vždy musela několik minut tuto situaci se slzami v očích rozdýchávat a až poté udělat první k rok. Šílenost. Jsem tak ráda, že je to za mnou. Velkou motivací byl syn, ale také to, že každý říkal, že právě tím pohybem stav zlepšuje.
Šla jsem tedy poprvé do sprchy ohnutá jak Kvasimodo. Ale došla jsem a zvládla to. Ale víte, co byl asi největší očistec? Ještě na JIP mi přinesli první jídlo. Byl to vývar. Pomocí polohovací postele jsem si sedla a začala jíst. Jenže při druhém soustu mi zaskočilo. A to teprve bylo. Nikdy bych nevěřila, jakou bolest při tom můžu zažívat. Kašlání a čerstvě sešitý sval prostě nejde dohromady. A tak jsem doslova přemýšlela, jestli se mám raději udusit nebo zvládnout tu bolest. Ale zvládla. Fuj. Ještě teď, když na to myslím, tak mám husí kůži. Takže pokud budete po operaci, tak si na tohle dejte sakra pozor. Jídlo nikam neuteče a i když to je první po dvou dnech, tak to za to nestojí.

Přemýšlím, co by vás ještě ohledně celého pobytu mohlo zajímat. Asi i návštěvy. U Apolináře jsou návštěvy dlouhé. Oproti Podolí, kde jsou 3 hodiny denně, tak tady jsou od 13h do 19h. Což bylo skvělé, protože Arty jen přejel Nuselák, kde pracuje a byl u mě. A takto každý den. Jenže když se k tomu přidala další a další návštěva, tak to bylo opravdu náročné.

Absolutně chápu všechny, kteří mě chtěli podpořit a přijít za mnou. Samozřejmě všichni chtěli vidět Tobína. Jen jsem tímto chtěla říct, že hodně dejte na slova novopečené maminky. To, že vás odmítne neznamená, že vás nechce vidět, či vám ukázat dítě. Jen potřebuje prostor a síly na rekonvalescenci, zvlášť po císaři.

Mně se staly dvě situace. Jedna kamarádka se na mě trochu naštvala, že jsem jí napsala, že už mi přijde hodně návštěv a že se uvidíme ihned, jakmile mě pustí. Myslela jsem to dobře, člověk má doma více prostoru, je více odpočat a hlavně ve svém. Ty návštěvy jsou vážně náročné a moc si toho neřeknete. Ale bohužel jsem se nesetkala s úplným pochopením.

Ale stal se mi druhý extrém, jedna moje dobrá kamarádka za mnou nepřišla vůbec. Zrovna člověk, kterého bych tam čekala mezi prvními nedorazila. Ale ne tak, že by mi chtěla dát prostor. Prostě nechtěla. V podstatě mi napsala dvě zprávy po porodu, které byly osekané, jak to jen šlo a dál nic. Takže žádný zájem, žádný dotaz na Tobína, na mě, prostě nic. Vůbec jsem to nechápala a dokola na to myslela. Však nejlepší kamarádka by měla být po vašem boku, nebo se pletu? Aspoň by měla vytvořit pocit, že tu pro nás je, když už není fyzicky. Ale tak se nestalo. A víte co? Nakonec mi řekla, že nepřišla, protože jsem jí po porodu neposlala fotku Tobína a že jsem jí poslala stručnou zprávu, ze které pochopila, že jí tam nechci. Totální blbost! Domýšlivost lidí mě občas vážně fascinuje.
Sice jí tohle nikdy neodpustím a vždy to v sobě budu tak nějak nosit, ale už jsme si to vyříkaly. Jediné, proč to tady píši je, že vám chci říct, že na JIPu se nesmí používat telefony. Je tam spousta přístrojů, které by to rušilo. Na to mi kamarádka řekla, že to nevěděla, že tam nikdy nebyla. Já si zase myslela, že tohle ví každý. Ale asi ne. A ona si díky tomu vytvořila myšlenku, že jsem se na ní vyprdla. Smutné.
A další věc, kterou berte na vědomí je to, že po porodu není moc času na vypisování se. Máte u sebe miminko, o které se musíte postarat. A tak nějaké sms jdou stranou. Od toho je tu manžel, kterému stačí napsat, či zavolat a on podá všechny informace. Jen to chce chtít :-)
Poslední věc. Pamatujte na šestinedělní nestabilní emoce. Vše, co se v tuto chvíli děje, je emočně vyhrocené a člověk si to více bere. Proto maminky opečovávejte, dodávejte jim pocit bezpečí a hlavně podporu. A také něco sladkého na zub. To také pomáhá :-)

Ještě mě napadla jedna situace ohledně císaře. Když jsem byla první den na šestinedělním pokoji, tedy druhý den od operace, tak jsem měla u sebe Tobína. Není zde prostor pro to, aby byl jinde. Tedy v případě, že jste unavené a potřebujete nabrat síly, tak ano. To se o miminko postarají sestřičky. Ale to jsem nechtěla a vlastně ani takovou situaci nezažila. Paradoxně jsem měla sil hodně a celých 5 dní nepotřebovala téměř spát. Stále jsem se na Tobína koukala, jako na obrázek a užívala si ten nepopsatelný pocit. Jenže jednou se stalo to, že Tobíno začal zvracet a kuckat se. Bylo to poprvé, co se tohle stalo a mě to hodně vylekalo.

Ležela jsem na posteli a on byl ve své postýlce. Najednou začal zvracet a dusit se. V tu chvíli jsem ani vteřinu nepřemýšlela a zvedla se k němu, pořádně jsem ho otočila na bok a začala poklepávat na zádech. Naštěstí vše vykuckal a bylo dobře. Jenže poté mi to došlo. Zvedla jsem se napřímo přes ten operovaný sval. To vám povím, to bylo neuvěřitelná bolest. Vytrskly mi slzy do očí, já se nemohla bolestí ani nadechnout. Jen jsem počítala vteřiny, kdy ta bolest začne odeznívat. Bohužel od té doby mi to břicho o to víc bolelo. Každá chůze, každý krok a zvednutí bylo doslova peklo. Když jsem tohle řekla fyzioterapeutičce, tak mě logicky nepochválila a vyděsila se. Ale co se dá dělat. V tu chvíli jsem pochopila, co je to mateřská láska. Ač se děje, co se děje, na prvním místě je miminko, pak řešíte sebe. Ale víte co? Stojí to za to. Dala bych za jeho štěstí a zdraví celý svůj život. A víte co dál? Jsem šťastná, že tohle mohu říct a zažít. Bez toho by byl život úplně prázdný.

A to je vše ohledně porodu. Ještě budou tři články a to cesta z porodnice a zabydlování se, pak nemocniční strava a také článek o hubnutí po porodu.

Jestli máte jakékoliv dotazy, na které vám mohu odpovědět, tak pište. Těším se na ně.

Líbá vaše Kačí