ZE ŽIVOTA: KOČÁRKOVÁ KRIZE

Mládě zase spinká (Kačí nezakřikni to) a tak se vrhám na psaní dalšího životního článku. Dnes vám povyprávím o krizi, kterou jsme zažili a snad zažehnali (Kačí, opět to nezakřikni). Jde o kočárkovou krizi.

Když jsem vybírala kočárek (článek zde), tak jsem si dávala pozor na několik faktorů. Aby byl krásný, aby byl pohodlný (jak do města, tak do terénu), aby něco vydržel (tedy byl kvalitní) a hlavně, aby se v něm Tobínkovi líbilo. Všechno tento kočárek splňuje. Je vážně skvělý ve všech směrech. Vzhled kočárku mi chválí úplně každý, dokonce i cizí lidé na ulici a v tramvaji. Jak řekl můj kamarád, je to takový ten instagramový kočárek, prostě a jednoduše dyzajnovka, která vypadá dobře. Po praktické stránce je také super. Na rozdíl od jedničky, tak facelift dvojky vychytal některé nedostatky a já tímto mohu upřímně prohlásit, že nemám jediný bod, který bych kritizovala. Nebo jsem na něj zatím nepřišla. Tohle píši hlavně kvůli případným dotazům a těm, které mi stále píšete. Ale o tom dnešní článek neměl být. Měl být o tom posledním faktoru a to, jestli se v něm bude Tobínkovi líbit. Líbí? Ano, už ano, ale....

Než jsem porodila, tak jsem se neskutečně těšila na to, až s Tobínkem vyrazíme do parku, venku bude příjemné sluníčko, já jen v džínových šortkách a pohodlných keckách si budu ťapkat po cestách, Tobínek bude spokojeně spinkat a já s klidem v duši si budu tuto chvíli maximálně užívat.

Realita byla ale jiná.

Ano, jiná. Kdykoliv jsme Tobínka do kočárku dali, tak vřískal a vřískal. Nepomáhalo nic, jen ho vyndat. Byla jsem z toho poměrně zoufalá, protože jsem díky tomu nechodila nikam mezi lidi a maximálně opravdu jen do toho parku, kde se ten pláč ztratil. Pořád jsem nechápala proč. Však ten kočárek je veliký. Jak na délku, tak na šířku (ač to opticky klame, ale je vážně široký a delší, jak většina kočárků. Je to totiž holanská značka a Holanďani jsou největší lidé na světě a pro zajímavost, Češi jsou třetí největší na světě.). Takže tím to být nemohlo. Dále jsem to sváděla na vedra. Ano, tím to také mohlo být a tak jsem zkoušela vodu ve spreji a větráček a stále nic. Prostě vřískal a vřískal a uklidnil se, až když jsme dorazili domu. Ano, mělo to jednu výhodu, doma pak prospal celý den a já stíhala úplně všechno.

Jenže o to mi nešlo. Já si ho nesnila, aby spal doma a já žila životem jako předtím, já s ním chtěla chodit na procházky a užívat si to a ne být ve stresu z toho, že nemohu tomu svému drobečkovi pomoci. Tak mi to stále nedalo a vyzkoušela jsem snad všechny rady. Nakonec jsem přesedlala na nosítko. To jste si určitě všimli.

Nosítko (Ergobaby adapt) jsem vyzkoušela poprvé, když Tobínkovi byli 2 měsíce a my šli na chatě na houby. V tu chvíli jsem byla naplněna tím nejkrásnějším pocitem. Měla jsem ho u sebe tak blízko, jako když jsem ho nosívala ještě pod srdcem. Cítila jsem jeho dech, jeho dotek a mohla jsem se s ním celou dobu mazlit a tulit. Přišlo mi to naprosto nádherné. I nyní, když to píši, tak se mi ten nádherný pocit vybavuje. V tu chvíli jsem nechtěla nic jiného, než ho mít takhle u sebe napořád, v bezpečí a v blízkosti mého těla.

Najednou jsme mohli chodit ven, mohli chodit na srazy s kamarády, mohli si zajít na oběd do restaurace, mohli mezi lidi. Asi jste si všimli, že jsem to nosítko téměř nesundala. Jen, když jsem šla do parku, tak jsem brala kočár a nadále zkoušela odbourat jeho kočárkový pláč. Zkoušela jsem další a další rady a stále to s tím kočárkem nevzdávala. Však jízdu v kočárku má rádo snad každé díte, ne?

Ano, přesně tohle jsem prohlásila, když jsem šla s Artym na tramvaj a tlačila kočárek, ve kterém Tobínek opět plakal. V tu chvíli se otočila jedna paní a řekla: "Ne, ne, každému dítěti ne. Manžel takhle se synem jezdíval 3 hodiny venku, než konečně pláčem usnul." Aha, tak ne každému dítěti se tam líbí. A tak jsem se už smířila s tím, že to tak prostě je. Že Tobínek nemá rád jízdu kočárkem a autem, jako všechna miminka v mém okolí, ale zase miluje nosítko a kontakt s lidmi.

Přišla ale tříměsíční kontrola u pediatričky a jeden článek, na který jsem chvíli předtím narazila. Šlo o reflux jícnu. Kdo neví, o co jde, tak jde o to, že žaludeční záklopka nedovírá a šťávy se snadno uvolňují do jícnu, krku, až úst. To pálí a je velmi nepříjemné. Já na to trpím od mala a léčím se s tím už několik let. Však si vzpomeňte na moje články z těhotenství o pálení žáhy. Tohle tomu vůbec nepomáhalo. A miminka na to trpí také. Většinou do 1 roku věku.

V článku to popisovali a mě to došlo. Jasně, tohle určitě Tobínek má. Psali tam o tom, že díte, které na to trpí často zvrací a většinou velkou dávku naráz a většinou až několik minut či hodinu po dokrmení. A to se přesně dělo. Kolikrát jen tak ležel, usmíval se a vygrcl obsah půlky žaludku. Nebo tam popisovali, že miminka mohou nahodile začít plakat a vztekat se, jak u krmení, tak i v průběhu dne. A to se přesně dělo. Vždy ležel a smál se a najednou šílený pláč a jakoby vykašlávaní obsahu tekutin v krku. Pláč za chviličku přestal. A také se to dělo u krmení. Kdy jindy by mělo být miminko spokojenější, než když je u maminky v náručí a je krmeno. Jenže on jedl a jedl a najednou šílený vztekání a pláč a za chviličku se zase nenasytně sápal po prsu. Z toho jsem byla vždy nejvíc nervozní a nevěděla, z čeho to je. Dále vždy upřednostňoval nošení jakoby přes rameno, tedy, že jeho tělíčko bylo kolmo a nošení v nosítku, což je stejná poloha. A teď už mi je to jasné. Když jsem si tohle všechno poskládala, tak mi bylo úplně jasné, že to bude reflux a prodiskutovala to s pediatričkou.

V článku i ona mi poradila, že je dobré postýlku lehce nadzvednout, aby hlavička byla o trochu výše, než tělo. Při krmení by hlavička měla být také o dost výše, jak nožičky. Také mi řekli, že ho máme máme důsledně po každém nakrmení odkrknout a nejlépe ještě několikrát mezi krmením. Neměl by se přejídat a po nakrmení bychom s ním měli manipulovat opatrně a nosit s hlavičkou ve zvýšené poloze. Žaludek by při manipulaci neměl být zmáčknutý a napjatý. Tedy poloha na tygříka je nevhodná. Dočetla jsem se, že se v lékárně i prodává výtažek ze svatojánského chleba, který se miminku podává chvíli před krmením a tím se obsah žaludku zahustí a tak snadno se nevygrcne. To jsme ale nezkoušeli. Ostatní předešlé věci ano. I kočárek jsme vypolohovali. A co myslíte? Od té doby Tobíno v kočárku spinká jak miminko. Haleluja.

Nedávno o víkendu jsme šli s Artym na snídani do města a poprvé se najedli oba dva v jednu dobu a oběma rukama. Zázrak! A od té doby se to stalo několikrát. Dokonce i dnes jsem si krásně poklábosila dvě hodiny s kamarádkou. Poté prošla parkem a městem se spinkajícím Tobínkem a nakonec mi ještě usnul v tramvaji a spinká doteď. Vždy jsem ho jen nakrmila, chvíli koukal, smál se a pak zase usnul.

Takže jsem opravdu šťastná, že to není kočárkem, že jsme přišli na to, čím to bylo a držte nám palce, aby to vydrželo i do budoucna. Sama vím, že miminka se každý den mění a co platilo dnes, nemusí platit zítra. Proto i ten klid v kočárku trochu přikláním věku. Kdo ví. Hlavní je, že si konečně užíváme ty vytoužené poklidné procházky parkem, kdy se na sebe usmíváme a já poté pozoruji spokojeně spinkající miminko.

Pokud se vám to také dělo, tak mi napište do komentáře, co pomohlo u vás. Pokud má vaše miminko reflux jícnu, co vám zabralo a celkově mi klidně napište, co děláte pro to, abyste si užívali poklidné procházky přírodou či městem.

Mějte se krásně

Líbá vaše Kačí