ZE ŽIVOTA: BUDE DALŠÍ MIMINKO?

Kdybych měla napsat jednu otázku, na kterou se mi okolí po porodu ptá nejčastěji, tak je to určitě otázka: "Plánujete další?". Ano, často se lidé ještě zajímají o mé poprsí, přesněji kojení nebo také o to, jak Tobíno spí. Ale otázka na dalšího potomka jednoznačně válcuje všechno. A tak si říkám, co vede všechny lidi k tomu, ptát se na další dítě už pár dní po porodu. Však se mi právě narodilo jedno a to vymodlené.

S touhle otázkou jsem se sešla poprvé v porodnicí. Ano, pár dní po porodu už přišla a od té doby to je doslova smršť. Tak se tomu tak trochu směji. Protože, jak mám vědět, zda budu mít další? Vždyť jsem se ještě nevzpamatovala z tohodle porodu a pořádně neuňuchňala Tobínka.

Ale pokud vás tato otázka zajímá, tak vám odpovím.
Sami víte z předchozích článků, že nám poměrně dlouho trvalo, než se nám narodil Tobínek. Bylo to přesně 3 roky. 3 roky plné nadšení, radosti a zklamání. Naštěstí to tou radostí bylo zakončeno a my si nyní naplno užíváme roli rodičů.

Už tehdy jsem říkala, že bych si přála jedno miminko. Je to hlavně z toho důvodu, že občas hodně věci promýšlím (někdy až moc) a říkala jsem si, že v dnešní době i jedno dítě je luxus. Za prvé, hodně párům to nejde a tak i jedno je velkým zázrakem, ale také myšleno tak, že věci a služby stojí čím dál víc, plat je většinou průměrně stejný a byty jsou neuvěřitelně drahé. Samozřejmě lze bydlet v garsonce i ve 4 lidech. Také jsme tak na začátku mého života bydleli a dalo se to, ale já rozhodně nechci mít dětskou postýlku v kuchyni a spát v obýváku. Ač to nikomu neberu, já bych to psychicky nedala.
Už takhle bydlíme v 2+kk a nedokážu si představit, ač bych to moc ráda udělala, že bychom ložnici nechali Tobínkovi a my spali v obýváku. Proč? Vždyť je to dnes úplně běžné. Ano je, ale já pracuji z domova a tak bych vlastně spala, pracovala, vařila, obývákovala v jedné místnosti. A to pro mé psychické rozpoložení by asi nebylo úplně dobré. Ten, kdo je aspoň částečný klaustrofobik, tak mě určitě chápe :-)
To jsem ale celkem odbočila. Je mi jasné, že láska k dítěti se nedá měřit na finance, ale já vždy nad těmito věcmi přemýšlela možná až moc a měla strach z toho, že bych dětem nemohla dopřát to, co by chtěli či potřebovali. A to pocházím ze 2 dětí a s bráchou máme asi ten nejlepší vztah pod sluncem. Jsme od sebe rok a třičtvrtě a i když jsme každý absolutně jiný, tak se asi díky tomu dokonale doplňujeme, trávíme spolu hodně času a pomáháme si. On byl vždycky mým velkým bráchou a chránil mě například před potencionálními nápadníky, doprovázel na táborech, vodil z diskotéky domů nebo třeba prováděl základní školou, když jsem nastoupila do první třídy. Byl tu ale i ve chvíli, kdy jsem díky životním trablím plakala a tak okamžitě přijel a objal mě. Kvůli tomuhle jsem nesmírně vděčná, že toho bráchu mám.

Arty na tohle vždy hleděl jinak. Odjakživa chtěl velkou rodinu. Velkou ve smyslu, že chtěl minimálně 3 děti. Sám pochází ze 3 dětí a tak nějak mu to vyhovuje. Takže jsme hledali nějaký kompromis, ač jsme vždy skončili u toho, že prostě musíme mít 3 děti. Já se vzdala a Arty byl spokojený :-)

Sama si vždy říkám, že tohle nejde plánovat. A jsem toho důkazem. Když člověk něco plánuje a moc se na to upne, tak to většinou jde jiným směrem. Důležité je ale věřit. Bez toho by to nešlo a člověka by to neposouvalo dál. My věřili a nakonec se dočkali.

Po té dlouhé cestě a chvíli, kdy jsme v porodnici zahlédli to ukřičené klubíčko štěstí zabalené do zavinovačky, tak nám došlo jedno. Víc ke štěstí nepotřebujeme. V tuhle chvíli se ve mně mateřská láska rozmnožila na nekonečno částic a směřuje jedním směrem. K Tobínkovi. Pokaždé, když se na něj podívám, tak nemohu věřit, že je můj. Nemohu věřit, že ze dvou buněk vznikne miminko, které člověk nosí několik měsíců pod srdcem a nakonec ho drží v náručí, objímá a může si k němu přičichnout. Když to tady tak píši, máte to také tak, že vám vaše miminko tak krásně voní? Příroda to krásně zařídila. Ve všech směrech.

A proto nyní prožívám zvláštní období a pocit. Jelikož je Tobíno vážně vymodlený, tak se ve mně probudil takový druh strachu. Jde o to, že mám pocit, že když se mi narodí další miminko, tak Tobíno půjde na druhou kolej. Je to logické. Byl by starší a novorozeně potřebuje jinou péči. Člověk si říká, že je to tak malý uzlíček a tak ho musí maximálně chránit a to starší dítě vám v okamžiku přijde, že je už strašně veliké, ač mu je třeba jen pár let. Není na tom nic špatného, je to asi i normální. Ale tahle myšlenka ve mně evokuje pořádnou dávku zvláštního pocit a strachu, že tohle Tobínkovi nemohu udělat. Asi se to za nějakou dobu změní a i věřím, že třeba za pár let, až půjdu parkem a uvidím nějaké novorozeně, tak se ve mně probudí touha po dalším miminku. Zatím to tak ale nemám a vlastně mi to vůbec nevadí. Mám Tobínka, to je pro mě největší kus štěstí a daru.

A víte, co ve mně tohle evokovalo? Sleduji na Instagramu spoustu maminek. Většina z nich má více dětí a dělí se o život s nimi. Jenže některé, hlavně tedy jedna měla jedno miminko, chlapečka. Stále sdílela fotky jen s ním. Jenže poté otěhotněla a narodila se jí holčička. Od té doby téměř nepřidala fotku staršího syna a zahltila instagram fotkami s novorozenou holčičkou. Což by asi nebylo tak divné, když syn chodí do školy a ona s holčičkou tráví celý den. Co mi ale trhalo srdce byl popisek. Pořád se opakovalo něco ve smyslu - moje největší láska, moje největší štěstí, jsem vděčná, že mě tohle největší štěstí potkalo a držím ho v náručí a podobně. Celkově to ve mně evokovalo pocit, že ten klučík je na druhé koleji a že ho vlastně miluje o něco méně, když o holčičce říká, že je největší láska, štěstí a poklad. Vím, že to tak není. Ale jak se to stále opakovalo, tak mi z toho bylo normálně tak smutno, že jsem tu holku musela odsledovat. Jsou to jen sociální sítě a osobní život je úplně jiný, ale co nám ty sítě dávají je určitě inspirace a motivace. Také přenáší něco, co život dal a dává. A taky proto se mi strašně líbí blog a instagram DorotaGreta. Je to maminka tří dětí, tří holčiček s tím, že ta poslední se narodila pár dní po Tobínkovi. Pro mě je tahle rodina obrovskou inspirací, že to se 3 dětmi jde, láska se s narozením každého rozmnoží a život je o to pestřejší.

Ani nevím, co jsem tímto článkem chtěla říct. Asi jen sepsat myšlenky, které se mi poslední dobou honí hlavou. Nechci rozhodně říct, že tím, že člověk má více dětí, tak jedno miluje více a druhé méně. Jen chci říct, že zatím se toho tak trošku bojím a proto si chci užít každou vteřinu s naším pokladem.

Vím, že tu mám hodně maminek, které mají i 4 děti a jsem za to strašně ráda. Denně čtu vaše příběhy a jste mi obrovskou motivací a skláním se před vámi. Jsem moc ráda, že je tolik spokojených rodin v této republice a další děti jsou na cestě.

My ještě uvidíme, co nám život přinese. Jedno vím jistě. Odborníky k tomu už potřebovat nebudeme a necháme to čistě na přírodě. Jestli nám bude chtíti dopřát další miminko, tak dopřeje. Však to si povíme za pár měsíců či let.

Ps: vy mi určitě napište, kolik mate dětí a budu ráda, kdyz mi vyvrátíte moje zbytečné myšlenky 🤗 Nebo to cítíte stejně? 💙

S láskou
Vaše Kačí