ZE ŽIVOTA: MOJE ŠESTINEDĚLÍ!

Stále se mi tu točí pár otázek a jedna z nich je na mo je šestinedělí. Hodně z vás zajímá, jak jsem to prožívala a celkově, co se u nás dělo. Vím, že to chcete vědět především proto, abyste věděly, co čekat nebo proto, jestli v tom nejste samy.

Já si myslím, že moje šestinedělí bylo v podstatě poklidné. Kolem mě ho každá prožívá děsivě. Všechny kamarádky pláčou, hroutí se a nechápou, co dělat. Miminko také pláče a jim dochází síly a nejde jim do hlavy, jak já můžu mít tolik energie a chuti do všeho.

Je to asi tím, co se dělo v těhotenství. Těhotenství je nádherné období, ale jen z určitého pohledu. Je krásné nosit miminko pod srdcem, prožívat každý pocit a pohyb, prostě to, co tatínek necítí. Každý je na nás hodný a pozorný (až na lidi v MHD v Praze, pustili mě sednout poprvé až v prvním týdnu devátého měsíce). Takže z tohoto pohledu je to nádherné období. Je to něco jiného, něco, co jen tak nezažijeme a celkově je to obrovský zázrak.

Někdo tohle prožívá od začátku do konce. Mně se to ale prokládalo nevolností a komplikacemi. Vlastně celé těhotenství jsem trnula, aby bylo vše v pořádku a to naše děťátko se narodilo zdravé. Nebyl skoro týden, kdy bych nebyla na pohotovosti, poležela jsem si na rizikovém a nakonec šla na plánovaného císaře. Takže opravdu to nebylo celkově nejkrásnější období. Ale krásné to v něčem bylo. Nechci se rouhat. Tohle jsem si strašně přála a vymodlila a proto jsem byla vděčná za každý den, i když byl díky nevolnostem, zvracením a velkou nejistotou trochu náročnější.

Pak přišel porod a s ním šestinedělí. Něco málo jsem si o tomhle období načetla. Chtěla jsem, abych věděla, co čekat a aby mě něco hned nevykolejilo.

Začátek šestinedělí byl úžasný. Byla jsem v porodnici 5 dní. Tyto dny bych shrnula jako dny, kdy mi nic nechybělo. Sice jsem prožívala nesnesitelné (opravdu nesnesitelné!) bolesti po císařským řezu (fuj ještě teď mě mrazí), ale láska k miminku vše překryla a já se soustředila hlavně na něj. Takže každé vstávání a pohyb byl dělaný hlavně pro něj a proto, abych byla co nejrychleji fit. V porodnici mi nic nechybělo. Měla jsem úžasnou spolubydlící na pokoji, péče odborníků byla na jedničku, jídlo v pořádku a prostředí krásné. V podstatě jsem říkala, že bych si tam klidně den navíc poležela. Návštěvní hodiny jsem měla 6 hodin denně a to tam se mnou vždy byl Arty a zbytek rodiny. Takže jsem měla společnosti více, jak když jsem pak byla doma.

Po příjezdu domu z porodnice jsem byla ze všeho dojatá. Pamatuji si chvilku, kdy jsem si sedla k postýlce, podívala na Tobínka a rozplakala se samou láskou k němu. Říkala jsem si, že není možné, že je tak strašně nádherný a je můj. (Tyjo, jak si to teď čtu po sobě, tak mám slzy v očích a klepe se mi hlas). Chtěla jsem ho strašně moc přitisknout k sobě, ale nemohla. Spal a já ho nechtěla budit. Tak jsem tam tak seděla, hleděla na něj se slzami na tváři. Nebyl to ale smutný pláč. Byl to pláč plný štěstí. Tak strašně velkého štěstí a radosti, který jsem nikdy v životě nezažila. Krk jsem měla sevřený, že jsem si myslela, že bych z něj ani hlásku nevydala. Na hrudi jsem měla tak těžko, ale ne negativně těžko, měla jsem tam totální balvan štěstí a jen jsem čekala, kdy vybouchne. Bylo mi na jednu stranu strašně ouzko, byla jsem plná strachu o toho malého tvorečka, ale zároveň jsem byla plná naprostého štěstí. Je to vlastně pocit, jako když se strašně moc bezhlavě zamilujete, hledíte na svého milého a říkáte si ať tohle nikdy neskončí. Jenže tohle ještě vynásobte tak miliardou a lehce se k tomu pocitu přiblížíte.

Krize nastala ale po příjezdu domu. Ihned jsem dostala brutální zánět prsu a skončila v nemocnici na antibiotikách. Začátek byl tedy krutý. V tu chvíli jsem se (tak!) strašně vyplakala. Seděla jsem v nemocnici, koukala na týdenního Tobínka a plakala zoufalostí. Bolest byla strašná, ale bolest z toho pocitu, že musím tahat Tobínka opět do nemocnice byla tisíckrát větší. Byl tak malinký, potřeboval maminku plnou sil a místo toho jsem tam seděla jak troska. (Ježiš už zase brečím!) Hlavou se mi honilo to, že jsem zklamala. Že jsem to nezvládla tak, jak bych měla. Arty mě uklidňoval a byl obrovskou oporou. Lékaři, kteří viděli mojí zoufalost také. Všichni byli opět úžasnou oporou a já to díky tomu zvládla. Ale musím říct, že poprvé v životě jsem se za svůj pláč nestyděla. Brečela jsem na veřejnosti jako malá holka a bylo mi to jedno. Cítila jsem, že to musí jít ven a jinak to nešlo. Ale vlastně nyní trochu lžu. Na veřejnosti jsem podobně šíleně moc plakala téměř na den předešlý rok. Bylo to v Motole. Tam jsem ale byla sama a musela to zvládnout. O tom vám ale povím jindy. Příběh to není moc pěkný, ale k životu patří.

Po příjezdu domu a zabrání léků přišla úleva. Tak nějak jsem měla pocit, že jsem všechen stres a strach a hlavě bolest nechala v nemocnici. Bylo mi najednou krásně. Dokázala jsem si vážit každé vteřiny, kdy jsem byla plná sil a chuti k životu. Sice mě stále neskutečně bolela jizva a každý pohyb a vstávání z postele mi připomnělo, čím jsem si vlastně prošla, ale ten příval lásky a štěstí to vše zastínil. V tuhle chvíli je prostě důležité se soustředit na to pěkné a to ošklivé přijmout jako to, co k životu patří.

Denně se u nás střídala nějaká návštěva a já jako velmi pohostinný člověk jsem si řekla, že prostě musím něco připravit. Takže jsem každý den pekla koláč, dort, sušenky, prostě cokoliv, čím pohostím návštěvu. Každý mi říkal, že jsem blázen, že mám sedět a odpočívat. Já to ale cítila jinak. I na blogu jste mi hodně psali, že si mám síly šetřit na později, že pak dojdou. Ale víte co? Nedošly. Zatím!

Ale abych tu nemluvila jen pozitivně, tak i v tomto období nastal den krize. Arty si vzal první týden dovolenou a druhý a třetí chodil na půl den do práce a druhou půlku dne měl home office. Upřímně, tohle mi strašně pomohlo. Nebýt po císaři a zánětu prsu, tak to asi tolik nepotřebuji, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že být tu sama, tak to fyzicky prostě nedám. Takže pamatujte na to, že hrát si na hrdinky můžeme jindy, ale v tuhle chvíli opravdu chce mluvit a říct si o pomoc.

Jenže u nich v práci se koná jednou za čas "pivo". Je to taková sešlost celého oddělení, kde se slaví úspěšný projekt, všichni si popovídají mimo kancelář a poznají se zase o něco více z jiného pohledu. Jejich šéf (který je naprosto úžasný a za celou podporu mu děkuji) si ale vyžaduje, aby na tyto sešlosti chodili opravdu všichni. Logicky. Aby to mělo smysl. A tak Arty šel také. Tak nějak jsem mu naznačila, aby dorazil co nejdříve. Jenže znáte to, posedíte a čas plyne úplně jinak.
Bohužel v tento den měl Tobínek první růstový spurt. Jelikož jsem v tom nebyla ještě tak ostřílená, jako nyní a k tomu jsem neměla plno sil (bylo to asi 10 den od porodu), tak jsem se celkem sesypala. Tobínek celý den plakal a plakal, kroutil se jak žížala, byl na prsu opravdu nonstop a sem tam na chvíli usnul. Měla jsem z jeho pláče už úplně vyhučenou hlavu, neměla síly, prsa mě bolela a já odpočítávala vteřiny, kdy se vrátí Arty.
Jenž v tuto chvíli, cca v 19 hod. mi napsal, že dopije a půjde. Já v tom viděla vidinu záchrany. Po chvíli ale přišla zpráva, že si dá ještě jedno a pak vyrazí, tedy bude doma po osmé. Já chtěla být hodná manželka a chtěla jsem mu dopřát chvíli pohody a tak jsem napsala jen "hm". Nikdy tohle nepíši a tak jsem marně doufala, že mu dojde, že se něco děje. Jenže nedošlo.
Ponaučení pro všechny. Komunikujte! Chlapi ptejte se svých poloviček klidně tisíckrát, zda něco nepotřebují a zkuste být domýšliví a vy ženy si nehrajte na hrdinky a mluvte. Jen tak se nebudete hroutit jako já.
No a tak Arty přijel po osmé hodině s úsměvem na rtech a našel mě totálně zhroucenou ležet na gauči, slzy mi tekly po tváři, byla jsem bledá a beze sil, Tobínek mi ležel na hrudi a já neměla sílu na nic. V tu chvíli mi vyčetl, že jsem mu to měla napsat a hned by dojel. Já jsem zase řekla, že mu to trochu mohlo dojít. Klasika :-) Ale nebyla jsem v tom sama, brácha mi říkal, že jeho přítelkyně udělala to stejné. Ale obě jsme se shodly, že jsme nechtěly prudit a chtěly dát volnost partnerům a tak trochu čekaly, že jim to prostě dojde. Njn, příště už vím...

A takhle jsem vlastně prožila celé šestinedělí. Pocit úzkosti, deprese, laktační psychozu či podobné stavy jsem nechala v nemocnici a naprosto si užívala toho našeho broučka. Denně jsem seděla u jeho postýlky a kochala se pohledem na něj. Kojení, ze kterého jsem díky zánětu dostala obrovský strach jsem přijala jako dar a poprala se s ním. Nyní mohu prohlásit, že jsem kojící profík a užívám si to. Vlastně dostávám takový divný pocit, že tohle někdy bude muset skončit. A to nechci. Nejraději bych kojila několik let.

Kojení je věda, ale jakmile se to miminko i maminka naučí, tak je to nádherné. Je to dokonalé propojení dvou těl. Přijde mi, že už nikdy mi miminko nebude tak blízko, jako nyní. Cítím to tak, protože mě maximálně potřebuje a já ho vlastně svým tělem živím. Tak jak tomu bylo v těhotenství.

Článek o kojení zde, o tom, jak se stravuji při kojení zde.

Teď by to asi chtělo opět nějaký závěr. Chtěla jsem vám hlavně říct, ať si první chvilky s miminkem užíváte, co to jde. Nejsou snadné, přecijenom život se změnil a hlavně životní role je jiná. Sice jsme stále dětmi našich rodičů, ale zároveň jsme nyní rodiči dítěte. Avšak to neberte jako že vám něco bere, naopak dává. Ač je to někdy náročné.
A pokud se dostaví pocity úzkosti, tak se nebojte napsat nějaké kamarádce, která to třeba už prožila. Nebojte si říct o pomoc partnerovi či třeba mamince. Všichni jsou plní emocemi a strašně rádi vám pomohou, něco uvaří, poklidí či jen obejmou. Od toho tu rodinu a přátele máme.

Mějte se krásně a přeji vám jen to nejlepší do života s vašimi broučky.


S láskou vaše Kačí