ZE ŽIVOTA: MÁM KRIZI!

Mám krizi: Ano, mám krizi!

Už dlouho přemýšlím nad jednou věcí. Vlastně více, ale k jedné se vracím. Hodně často. Přemýšlím nad tím po probuzení, když vařím, když se procházím parkem, ale také lesem, když nakupuji na farma trzích, když rozjímám v kavárně u okna a koukám na život kolem sebe, když uklízím, když žehlím, když piji kávu ve svém ušákovi nebo když usínám. Jediná chvíle, kdy nad tím nepřemýšlím je, když trávím čas se svým Tobínkem. Asi je to tím, že on tak hluboko zaujme mojí mysl, že nemám potřebu přemýšlet nad životem jako takovým.

Jenže, když je zrovna ta chvíle, při které přemýšlím, tak se několik dní, dá se říci týdnů trápím jednou myšlenkou. A to: "Mám vám vůbec ještě co předat?!.

Když zapnu Instagram, Facebook či některé blogy (YT už vůbec nezapínám, nějak mě to přestalo bavit a naplňovat), tak mi přijde, že je všeho dost, někdy až moc. Tak jak je to v dnešní době asi se vším. 

Kolem mě je tolik úžasných blogerů, tolik úžasných lidí plných kreace, lidí, kteří nejsou jen blogeři, ale také úžasní fotografové nebo třeba ti, kteří nejsou jen blogeři, ale úžasní kuchaři. A pak jsem tu já. 

Ta obyčejná holka, která má ráda obyčejné věci, ale někdy si dopřeje (nesmyslné) vymoženosti dnešní doby, ta která miluje staré věci z antiku, ale ráda pracuje s kvalitním příslušenstvím, ta, která ráda přičichne k přírodě a diy věcem, ale zároveň si užije komfortu, kde je o ní postaráno se vším všudy, ráda zpracovává ovoce a zeleninu do posledního milimentru, ale zároveň občas netřídí všechen odpad, ta která ráda podporuje českou tvorbu a maminky, které tvoří, ale také si koupí věci z nejvíc profláklého obchodu,  ta která se občas rozčílí nad výroky některých influencrů a rýpalů, ale také ta, která jim na to odpoví a pak to smaže, protože nechce šířit negativní energii, jsem také holka, která nemá ráda vyrýsované tělo a lidi, kteří ho až moc řeší, ale sama má občas trauma z toho, aby se vysvlékla do plavek a šla plavat svým synem. Je toho více, ale ta myšlenka, která nahlodává mojí hlavu je o tom, že jsem vlastně úplně obyčejná, ničím výjimečná. Aspoň tak to vidím. A tak si říkám, baví vás to ještě? Nebo je už spíše v oblibě ty nádherné bezchybné fotky, za kterými stojí hodiny práce s (pravděpodobně) lightroomem a umění chefblogera? (tímto nechci ponižovat ničí práci, ba naopak to, že se nad tím pozastavuji znamená, že je to opravdu úžasné a já to s velkým obdivem hltám)

Někdo si asi teď říká, že jsem praštěná, protože na někoho působím přesně tak, jak vidím své okolí, ale ne sebe, ale je to tak.

Od začátku, co mám blog, tak ho vedu stylem "co nevím, to si vygooglím". Na kurzy jsem nechodila, grafiku blogu jsem si neplatila, s foťákem neumím a fotím na automat, v lightroomu sice upravuji, ale vše dle návodu na jedno YT videu a tím končím, třikrát kliknu a ukládám. A proto asi chytám pocit úzkosti z toho, že nejsem dost dobrá.

Na druhou stranu si říkám, co je to dost dobrý. Baví to vlastně lidi? Chtějí tu dokonalost nebo naopak tu nedokonalost. Vím moc dobře, jak to je. Každý chce něco jiného a proto je tolik možností, stylů a cest, kudy se vydat. Žádná není ta správná, všechny jsou správné. Jen je důležité si najít své obececnstvo.

Já se už v začátcích vydala cestou, že chci být svá, přirozená a ta pro "normální" lidi. Proto jsem neabsolvolala xy kurzů, než jsem začala vařit, proto jsem si nezaplatila webdesignera, aby mi udělal vizuál, proto jsem nechodila na kurzy focení a proto jsem se učila při cestě blogování. Mé fotky jsou tím důkazem. Když si najdete ty nejstarší recepty, tak pochopíte, o čem mluvím. Občas, když na nějaký takový narazím, tak mi je studno, ale i tak ho nevymažu. Vlastně je to totiž způsob, u kterého se utvrdím, že se rozvíjím a jdu si svou cestou, pro kterou jsem se dříve rozhodla a stále z ní nechci sejít.

Jenže díky tomu mě, stejně tak jako občas vás, ovlivňuje síla sociálních sítí, které mi dodávají pocit, že nejsem dost dobrá. Byla jsem z toho smutná a tak nějak jsem cítila, že potřebuji přibrzdit.

Už měsíc jsem cíleně nepřipravovala žádný recept. Když už jsem ho fotila a sepisovala, tak vznikl tak, že jsem ho začala připravovat naprosto spontánně a tolik se mi líbil, že jsem ho cvakla. Při tomto čase jsem si ale uvědomila jedno. Je potřeba nedělat nic na sílu, není potřeba to vířit kolem sebe, není potřeba tím zahlcovat širokou veřejnost. Jediné, co je potřeba je si to srovnat v hlavě, říct si, co vlastně chci a za čím si stojím a jít si dále za tím!

Proto jsem si koupila nový foťák, od Ježíška jsem dostala plnou verzi Lightroomu a také kurz úpravy v něm, protřídila jsem nádobí (nějaké bude zase na prodej :-)), nabrala sílu a rozhodla se proto to, jít dále. Jít třeba trochu jinak, ale stále jít po své cestě. Zlepšovat se je důležité a hlavně přirozené, přešlapovat dlouho na jednom místě prostě nejde. Nebo možná jen neumím.

A tak jsem si řekla tohle. Chci tu být pro vás. Chci být taková, jaká jsem. Pro někoho možná divná, pro někoho člověk plný inspirace a energie. To jsem já. Někdy naivní, někdy tvrdohlavá a někdy člověk, který potřebuje padat níže, aby se mohl po cestě odrazit a plný sil vylítnout na několik měsíců či let zase vysoko.

A proč vám tohle vše píši? Protože vím, že tento pocit má nejeden z vás. Nemusí to být ohledně blogování, ale třeba ohledně sportu, školy, vztahu či jiného zájmu. Chci vám říct, že i člověk, který působí vyrovnaně a naspeedované (což si myslím, že opravdu jsem), tak i tomu občas dojde síla, kreativita a chtíč. Důležité je si najít čas sám pro sebe, srovnat myšlenky a vykročit pravou nohou. A tou já akorát vykračuji...

A pokud jste došli až na samotný konec tohoto článku, tak mi napište, co vám vždy zlepší náladu, dodá energii, jak nejvíce relaxujete a nabíráte síly na další kroky, kde sbíráte inspiraci a hlavně, zda se vlastně dokážete na chvíli zastavit a uvědomit si, co máte za sebou???

Občas totiž můžete mít pocit, že nic, ale stačí se rozhlédnout a poohlédnout a zjistíte, že stopa, která po vás zůstává je opravdu hluboká a nevymazatelná. To si například uvědomuji díky ocenení a hlavně nespočtu zpráv, které mi denně posíláte. Jste úžasní a lidští. Přesně tací, jaký čtenáře jsme si vždycky přála.

Na závěr vám moc děkuji. Hlavně za to, že mě stále utvrzujete v tom, že to co dělá šťastnou a spokojenou mě, dělá vlastně v závěru spokojené a třeba šťastné i vás. Protože vás to inspiruje, vy zkoušíte, neleníte a posouváte se na místa, o kterých jste třeba jen snili.

Děkuji,

líbá vaše Kačí