ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU

Od chvíle, kdy jsem zveřejnila, že jsem těhotná mi chodí nespočet dotazů ohledně těhotenství spolu s vašimi příběhy. Asi (určitě!) to je tím, že jsem vám v úvodu do rubriky Ze života naznačila, že jsem neotěhotněla raz dva, ale prošli jsme si dlouhou cestou plnou nadšení, očekávání, slz, vzdávání se, nabírání sil a opětovného boje, který byl zakončen nádherným momentem a to synem, kterého jsme po 3 letech od rozhodnutí se mít miminko drželi v náručí.

Tento příběh jsem dlouho odkládala, protože je hodně osobní a stále jsem se bála, že přijde nějaký chytrolín, který si do mě rýpne. Jsou věci, nad kterými mávnu rukou a vlastně se zasměji lidské hlouposti, která občas nezná mezí. Ale jsou situace, do kterých když si někdo rýpne a člověk s danou situací není ještě úplně srovnaný, tak to jednoduše bolí. A toho jsem se bála. 

Stále jsem si říkala, že ten příběh otevřu po narození Tobiase a to hlavně z toho důvodu, že tato etapa plná trápení bude uzavřena a já se budu soustředit jenom na něj. Ale nebylo to tak. Asi to bylo i tím, že jsem byla plná emocí z těhotenství a porodu a ty jsem potřebovala zpracovat. Kolikrát mi totiž i teď přijde, že tohle je jen sen, Tobias není reálný příběh a já se jednou probudím do chvíle, kdy stále doufám a věřím. 

Říkáte si, jak je tohle možné? Zrovna teď jsem se o tom bavila s Artym (manželem) a přijde mi, že to je tím, že mě můj mozek tak trochu chrání. Je totiž poučen celým tímto příběhem a tak si ta hlava naplno ještě nedokázala uvědomit, že se tohle opravdu děje a my se konečně dočkali. 

Včera jsem třeba zastavila nad postýlkou cestou, když jsem se šla uložit k spánku, podívala na Tobiase, pohladila ho po tváři a boku a nevěřícně na nej koukala. Vážně jsi můj? Vážně jsme se dočkali? Ač jsem riskovala, že ho svými doteky probudím, tak mi to bylo jedno. Klidně bych si ho vzala do náručí a opět uspávala. Za to ujištění, že je opravdu tady a mně se tohle nezdá to stálo. Denně děkuji někam tam nahoru, že se konečně rozhodli potěšit i nás a dopřát nám tuto nekonečnou nálož štěstí.

Tento příběh bude opravdu dlouhý a já doufám, že ho sepíši přesně tak, jak to bylo. Je to ale už taková doba a odehrálo se tolik věcí, že to bude opravdu na hodně popsaných stránek. Věřím ale, že vám tento příběh něco předá a hlavně vám opět dodá síly bojovat a ujistí vás, že v tom nejste sami. Nejste. I když se v životě dějí věci, které nejsou pěkné, tak se dějí pro něco. Možná proto, abychom byli silnější, možná proto, abychom si věcí více vážili. Já jsem toho důkazem. Sama totiž stále opakuji, že kdybych otěhotněla ihned a neprožila si tuto etapu, tak bych určité věci vnímala jako samozřejmost. Ale tak to není. Nic v životě samozřejmostí není a jak rychle jsme k určitým věcem přišli, tak o ně stejně tak rychle můžeme přijít.

Tak odteď můžete vyhlížet články pod názvem Cesta k miminku a dočíst se jeden román, který napsal sám život. 

S láskou vaše Kačí