ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 2

V srpnu roku 2013 stojím uprostřed nádherné zahrady, na které se nachází starý kočár, altánek a jezírko. Tato zahrada je součástí statku a konírny. Za mnou se slzami v očích sedí několik desítek lidí. Jsou to jen přátelé a rodina. Po boku mám Artyho, který nervozně pokukuje, potí se mu dlaně a stále si něco brblá pod fousy. Já na tom nejsem jinak. I když jsem neskutečně šťastná a stále nevěřím, že se tohle děje, tak ano. Je to náš den. Náš sen. Naše propojení životů. Od této chvíle nosím na levé ruce zlatý prsten s 5ti brilianty a jméno Kuranova.

Je to svatba. Krásná svatba. Není velká, není malá. Je ale plná pohody. Nic škrobeného jsem totiž nechtěla. Důležité pro mě bylo si sem pozvat jen lidi, se kterými mám opravdu něco společného a maximálně si to užít. A myslím, že se nám to daří. Svatby na statku mají něco do sebe. Samotná atmosféra tohoto místa vykouzlí pohodovou náladu.

Je mi 26 let a Artymu 28. Na tuto dobu jsme poměrně mladý pár, který se rozhodl do toho praštit. V tuto chvíli jsme spolu téměř 5 let a už od prvního roku jsem věděla, že si tohodle černovlasého kučeravého klučinu vezmu. Jsme ale stále tak trochu střeštiprdla. Pořád milujeme párty, akce končící nad ránem, stále úplně neřešíme budoucnost a tak nějak proplouváme životem. Jsme ale spokojený a máme vše, co lidi v tomhle věku běžně mají. Máme hlavně sami sebe, milujeme společné cestování, posedávání ve Francii se skleničkou vína, pojídání různých druhů sýrů a hlavně milujeme to naše nekonečné vyprávění příběhů a zážitků, které nám život nadělil. Nad zakládáním rodiny moc nepřemýšlíme. Zatím jsme v životní fázi, kdy nám stačí mít sami sebe. Jsme nezávislí a spontánní. Večer si řekneme, že někam poletíme a za dva dny letíme. Tohle na nás prostě miluji.

Sice od každého dostáváme nespočet otázek, kdy už konečně budeme mít děti a jestli je už plánujeme či se o ně pokoušíme. Ale ne. Nyní na to ještě nejsme připravení a svatba pro nás rozhodně není impulz k početí. Svatba pro nás znamená propojení našich životů.

Jak jsem vždycky říkala, nevdávám se kvůli tomu, že chci založit rodinu. Vdávám se z lásky. Založení rodiny je až další krok. Ale víte co? Nikdy jsem nevěřila tomu, že se z té pravé lásky opravdu vdám. Jsem totiž strašný realista a tak nějak moc nevěřím na ty růžové příběhy. Vlastně už jo. Ale dřív jsem to neuměla. I moje mamka mi jednou, když mi bylo asi 15 řekla, že bych si ty růžové brýle měla nasadit, že není normální, abych nad vším přemýšlela až tak realisticky. Občas je prostě dobré snít. Já to ale neuměla. Bylo to asi tím, že jsem se bála. Bála jsem se snít a poté zklamat. A tak jsem si nikdy nesnila o svatbě a už vůbec ne o té z pravé lásky. Vždycky jsem si myslela, že se jednou budu vdávat tak trochu z povinnosti. Prostě kvůli dětem. Ale vidíte? Občas je opravdu dobré snít. Protože sny se plní a já teď jeden velký právě prožívám.

Pokračování zanedlouho.

S láskou vaše Kačí