ZE ŽIVOTA: NÁŠ PÁTEK - UŽ 15 MĚSÍCŮ NA CHLUP STEJNÝ

Tento článek byl sepsán ve spolupráci s firmou La Roche-Posay a produktem Lipikar.

Hodně často dostávám dotazy ohledně našeho pátečního dne, který trvá už 15 měsíců úplně stejně. Asi si teď ale říkáte, co se děje tak významného, když se to tak dlouho opakuje a ještě na to je tolik dotazů. Odpověď je úplně jednoduchá. Chodíme plavat.

Už v době, když jsem byla těhotná, tak jsem věděla, že budu chodit s Tobínkem plavat. Slyšela jsem na to jen samou chválu a tak jsem neváhala ani vteřinu a Tobínka na plavání přihlásila. Předcházel tomu ale velký průzkum a to kam chodit. Bazénu je v Praze hodně, ale ne všude je voda slaná a tedy minimálně chlorovaná. Ne všude je pěkné a promyšlené zázemí, za které si v tomhle případě ráda připlatím. A ne všude mají super lektorky, se kterými bych to chtěla táhnout každý pátek i několik let. A proč slanou vodu? Slaná voda je šetrnější k pokožce, nezpůsobuje alergické reakce, červenání a nepálí v očích a hlavně pozitivně působí na kožní onemocnění, se kterými se běžně do veřejného bazénu nesmí. Když si k tomu přičtete to, že během plavání miminko tu vodu pije, tak je volba jasná. 

Na plavání jsme začali chodit, když Tobínkovi bylo 6 měsíců. Byl tak maličký a přitom tak šikovný a přizpůsobivý. Strašně jsem se bála, že plavání naruší denní spánkový režim a že třeba z důvodu únavy to celé propláče. Opak byl ale pravdou. Tobínek se tak krásně adaptovat, že s tímhle nebyl absolutně problém. Plavání si od první hodiny užíval a vždy se tak vyřádil, že poté spinkal jako miminko. Doslova!

Ač tyto lekce jsou vždy na 3-4 měsíce a většina lidí odchodí první a pak už nechodí, tak já jsem neváhala ani vteřinu a zapsala ho na další. Ano, je to poměrně drahá legrace a chápu, že to není pro všechny, ale já v tomhle vidím obrovský smysl. Teď už chodíme na čtvrtý kurz. Na prvním se seznamoval s vodou a naučil se potápět, další byl zaměřen na sebezáchranu, třetí na plavání s pomůckami a čtvrtý je taková směsice. Nyní už sám skáče do vody, odplave si, otočí se a doplave pod vodou ke břehu, kde sám vyleze na okraj bazénu, dokonce s rukávky (přesněji plovacími destičkami, kterými se prostrčí ručičky) přeplaval úplně sám bazén dokola, umí se odkopávat a tedy pohybovat z místa na místo, zadržet dech, potápět se, dívat pod vodou a vše je prokládáno písničkami, u kterých doslova ječí radostí. Je to absolutně boží aktivita, kterou mohu doporučit každému. 

Ač chodíme do bazénu se slanou vodou, tak se i tak musí lehce chlorovat. Bohužel ne všechny maminky dodržují hygienu, tak jak by měly a proto se musí dočišťovat. Nechápu jednu věc a to, že když se jedná o bazén pro miminka od 5měsíců, proč se někteří jen smočí v plavkách před koupáním a důkladně se myje až po bazénu, když by to mělo být naopak. Ale to je asi téma na úplně jiný článek.

Asi i díky tomu, možná i díky zimě a možná i díky tomu, že to Tobínek má v genech, tak se mu po tělíčku začala dělat suchá místa. Jsou to takové mapičky, na které nic nezabíralo. Zkoušela jsem x alternativ a vše zabralo na chviličku nebo vůbec. Díky spolupráci s La Roche-Posay jsem se dostala ke značce Lipikar. Tato kolekce se zaměřena na atopiky a také na suchou pokožku. Takže je i pro mě. Už od mala mi mamka říkala, že mám tváře jako struhadlo. Bohužel jsem ale nesnášela mastné tělo a tak jsem se odmítala mazat. Tehdy nebylo moc na výběr a po všem jsem byla absolutně namaštěná a ke všemu jsem se lepila. Na dlaních to bylo maximální zlo a tak jsem raději měla záděry a popraskané ruce, než mít promazané ruce nějakou vazelínou.

To jsem ale lehce odbočila. Začala jsem tedy používat Lipikar Syndet AP+ (čistící gel na tělo), Lipikar Tělové mléko (relipidační tělové mléko), Lipikar Baume AP+ (balzám). Čistící gel je bez obsahu mýdla a tak je opravdu šetrný k pokožce a nedráždí jí. Po dvou týdnech používání jsem ihned viděla rozdíl a suchá místa byla pryč. Nakonec jsem začala Lipikar používat i já a je to vážně zázrak. Největší plus vidím v tom, že se krásně vstřebá a ihned zůstává pokožka jemná a nelepivá. Takže se mohu namazat, obléct a nevadí mi to. Samozřejmě úplně největší plus vidím v tom, že opravdu funguje.

A JAK PROBÍHÁ NÁŠ BĚŽNÝ PÁTEK?

Ráno vstaneme kolem 7 hodiny a společně se nasnídáme.

Poté následuje několik hodin hraní.

Jelikož plavání je poměrně náročná aktivita, tak se snažím držet páteční dopoledne maximálně v klidu. Nechodíme tedy ven, na hřiště, na schůzky, do koutů, prostě nikam a zůstáváme doma. Hrajeme si se všemi hračkami, které nám náš byt nabízí. A že jich je. U toho si Tobínek zobe nějaké ovoce, popíjí vývar a užíváme si jeden druhého. Většinou toto dopoledne je opravdu idylické. Tobínek je vcelku velmi klidné a pohodové dítě a pokud ho něco netrápí (například zuby), tak nepláče, nefňuká a hraje si. Nemyslete si ale, že ho posadím na deku a několik hodin o něm nevím. Tak to není. Jak já vždy říkám, dítěti musíte ukázat, jak si s hračkami hrát. Takže se vším, co tu máme stále vymýšlím nějaké novinky. Jsem kreativec a tak se snažím Tobínka rozvíjet v tomto smyslu. Jemná motorika je můj dobrý kamarád a Tobínka to naštěstí moc baví.

Kolem 10.30 (maximálně v 11 hodin) se snažím Tobínka uspat. V tomhle věku (20 měsíců) už je to poměrně "násilím". Neberte to doslova. Myslím to tak, že nečekám na chvíli, kdy je opravdu unavený, lehne a spí, ale uvelebím ho do houpátka, připravím mu mlíčko, přikryji dekou, vypnu všechny zvuky a buď mu čtu nahlas, pouštím melodii klavíru bez zpěvu nebo jen houpu. Někdy to trvá pár minut, někdy i půl hodiny, ale většinou opravdu usne. Poté ho přenesu do naší velké postele a nechám ho spát. V jeho postýlce se už dost budí, jelikož hodně ze spánku cestuje a o žbrdliny se bouchá. Takže jsem vypozorovala, že naše velká postel je ta největší volba. 

Maximálně ve 12:15 vyjíždíme. Na cestu mu připravím nějakou malou svačinku, aby neměl hlad, ale zase aby se nepřejedl a u cvičení mu nebylo těžko či si tam neublinkl. 

Do bazénu přijíždíme většinou kolem 12:30 a tak má Tobínek ještě tak 15-20 minut na hraní. Toto plavecké centrum (Anahita) je tak dobře řešené, že vstoupíte do hlavní haly, kde se nachází 3 hrací koutky a kavárna. Doprovod dítěte se může tedy občerstvit a dítě se ještě protáhne před plaváním a pohraje si. 

Kolem 12:45 už jdeme pomalu do šatny. Vedou tam dlouhé schody, které jsou momentálně obrovskou zábavou. Na to, že Tobínek začal chodit až v 17 měsících, tak po schodech chodí bravůrně. Jak nahoru, tak dolů. Chodí sám a už krásně střídá nožičky. Mám z něj radost z kluka šikovnýho. V šatně začíná náš rituál a to vysvléknout, vložit ručníky, čistící gel, plavky a čepici do košíku a jít do sprchy. Tuto činnost většinou doprovází dovádění s ostatními dětmi a nahánění Tobínka na záchodkách. Ve sprše se důkladně umyjeme, oblékneme plavky, koupací čepici a vyrážíme směrem k bazénu, kde čekáme, až nám začne hodina.

Cvičíme pravidelně 13-13:30 hodin. Ono si člověk řekne, že půl hodina je krátká doba, ale pro tak malé tělíčko je to více než dostačující. Někdy, když vybíráme náhradní hodiny, tak dám Tobínkovi i 2 lekce za sebou a také to zvládá. Je to ale tím, že on je opravdu pan plavec. Je strašně šikovný a moc mu to jde. Teď to tady píši, jako taková ta hrdá maminka, ale já vlastně opravdu jsem. Třeba hry s míčem mu vůbec nejdou a já se vlastně nedivím. Mně také ne a manžel v tom také není úplný mistr. Tak jsem ráda, že jsme našli aktivitu, ve které jsme oba jak ryba ve vodě. Doslova.

Po plavání to směřujeme opět do sprchy. Zde ho opět umyji čistícím gelem Lipikar, sebe také a jdeme do šatny. A začíná další rodeo. Jelikož jsou většinou děti rozjařené z plavání, tak všude lítají, ječí, vše tahají, zdrhají při oblékání a kolikrát je to dost náročné. Ale vlastně krásné. Hlavně, když vidím, jak ty děti rostou. Začali jsme cvičit v 6. měsíci a nyní je mu více jak 20 měsíců. A tak s většinou maminek vidíme, jak ty naše dětičky doslova rostou před očima. To sto pokusech Tobínka namažu Lipikar tělovým mlékem či balzámem, obléknu a jdeme zase nahoru. Někdy je to ale o nervy, tak to mazání nechávám na doma.

Po plavání náš čeká oběd. Plavecké centrum je úžasně vybavené a tak je k dispozici několik mikrovlněk, ohřívačů lahví, misek, lžiček, ubrousků, krmících židliček pro nejmenší i ty starší. A pro doprovod je tu ta kavárna. Takže si maminky většinou dopřejí kávu a dort či oběd a děti mezitím pobíhají, hrají si a dovádí. Takže nakonec 30minut plavání je dvouhodinová aktivita.

Jakmile vidím, že je Tobínek unavený, tak zavčas utíkáme domů. Normálně spí přes den už jen jednou, ale jelikož před plaváním spí většinou tak 30 minut a plavání a hraní mu dá opravdu zabrat, tak spí ještě jednou odpoledne.

Někdy mi Tobínek usne v autě a tak ho přenesu a někdy ho uspávám až doma. Převléknu ho do pohodlného oblečení na spaní, zachumláme se do postele a snažíme se usnout. Oba. Hrajeme u toho takovou hru, kterou někdy zkuste. Jmenuje se "Kdo dřív usně!".

Bohužel většinou vyhrává rodič. To ale není účelem a tak mám co dělat, abych uspala Tobínka a pak si popřípadě pospala i já.

Většinou to ale probíhá tak, že Tobínek vypadá, jak když zabere za vteřinu, přitulí se, zavře očíčka, která po vteřině otevře, šibalsky se usměje, sedne si, zakříčí "hopááá", přepadne na mě a začne lumpačit.

A tak ho opět vezmu, přitulím, hladím, pobrukuji mu a opakují "hají, hají". Někdy to zabere a opravdu poklepkávání na zadečku a pobrukování zabere.

Jenže každý den není posvícení a také to někdy dopadne tak, že dítě má energie na rozdávání a já se tímto uspávacím rituále tak maximálně úplně utlumím a šla bych spát místo něj.

Nutit ho nemá smysl a v tuhle chvíli tady velí dítě. Chytne mě za prst a začne mě tahat z postele. A tak jdu. A buď to dopadá tak, že stejně nakonec usne nebo to vydrží do večera a o to dřív jde spát. Bohužel pro nás ale většinou usne v tu nejhorší dobu a pak ho naháníme a přemlouváme ještě v deset večer. Ale asi to znáte také. Nebo máte poslušná miminka, která usnou na povel? :-)

PŘÍHODA Z PÁTKU

Dnes se mi ale stala vtipná příhoda. Nikdo není neomylný a jak já říkám, my mámy se učíme za pochodu.

Dnes jsme šli opět plavat a náš plavecký rituál vypadal úplně stejně, jako je pospsaný výše. Až na to, že po plavání jsem zjistila, že nemám plenku. Zapomněla jsem si je doplnit do tašky. A tak jsem měla na výběr - nedávat mu žádnou a věřit, že to bez ní vydrží, někoho poprosit, zda by nám nedaroval nebo? Napadla mě jedna taková super věc. V tašce jsem měla pár plenek na plavání, které mi přivezla ségra z Austrálie, ale v tomto bazénu jsou zakázané. A tak je tam mám dané, kdybychom šli plavat třeba někam v létě do bazénku. A tak mě osvítilo a já si řekla, že mu dám tuhle, že to je vlastně jedno. Nasadila jsem mu kalhotkovou plenku, oblékla ho a šla s ním nahoru. Zrovna dnes měl plno energie a tak mi bylo jasné, že si bude chtít hrát v koutku. Tak jsem mu slíbila, že když se hezky napapá, může si jít hrát. 

Posadila jsem ho do krmící židličky, podala jídlo a on hezky dlabal. Když většinu dojedl a ukazoval, že už nechce, tak jsem ho ze židličky vyndala a on si začal hrát. Najednou na něj koukám a úplně jsem se zděsila. Ježiš, vždyť on je úplně mokrý. Celá jsem zrudla, orosila se, čapla ho zadkem ke mě, aby to nikdo neviděl a mazala s ním do šatny. Jenže, co ted? Neměla jsem náhradní oblečení, neměla jsem žádnou plenku, jen tu plovací, která je co? Která je na plavání a zadrží tak maximálně kakánek a rozhodně ne čůrání. Že mi to nedošlo! Ach jo. No učím se i já. Takže kdyby vás to někdy napadlo, tak už aspoň víte, že to není dobrý nápad :-D. Oblíkla jsem mu tedy mikinu, kterou měl naštěstí až po kolena a utíkala s ním do auta. Když jsem zaparkovala, tak jsem ho vyndala z autosedačky a samozřejmě byl chudák mokrý až na zádech. Úplně jsem se proklínala, že kdybych mu tu plenku nedala vůbec, že by to pravděpodobně vydržel. Už chodí celkem pravidelně na nočník a když nemá plenku, tak ví, že to musí vydržet a říct si, když jí má, tak automaticky čůrá do ní, ale na spaní to ještě udržet neumí. Ale rozhodně by to byla větší šance, než když jsem mu dala tu plovací a tím mu dala signál, že může.

Mazala jsem s ním rychle domů, abych ho převlékla. Nakonec jsem ho ještě osprchovala, namazala tělovým mlékem, převlékla do pohodlného a rozhodla se ho uspat. A co myslíte? Odměnou mi bylo to, že byl absolutně rozjařený a všude lítal jako zběsilý. Takže místo plánovaného úklidu jsme si šli hrát. Jenže pak se stalo něco, co se nám ještě nikdy nestalo. Asi po 2 hodinách byl takový ňunací, stále si hrál, ale stále za mnou chodil a tulil se a tak jsem mu vystlala Spectru dekou a polštářkem a naznačovala mu, že si tam může jít lehnout. Po nějaké době si tam zalezl, zavřel oči a usnul. Bez dudlíku, bez mléka, beze slova! To bylo tak dokonalé, že jsem na něj koukala jako na obrázek. Byla to naprostá idylka, ze které mi srdce plesalo samou láskou. Až na to, že bylo skoro 5 hodin odpoledne, tedy ten nejhorší čas na spánek...

...další odměnou nám bylo odměnou to, že jsme ještě v půl jedenáctý měli jeho společnost po našem boku. No což, aspoň si sami sebe užijeme naplno! Aneb, na všem negativním najdi něco pozitivního.

A teď se pochlubte vy. Jakou vtipnou příhodu ze života s miminkem máte vy? A co uspávání, je něco, na co vzpomínáte doteď?

Těším se na vaše zprávy.

Mějte se krásně,

s láskou vaše Kačí