ZE ŽIVOTA: OPERACE OČÍ

Kdo sleduje můj Instagram, tak pochytil, že mým snem je jít na operaci očí. Brýle nosím už od 4. třídy a od začátku z nich mám spíše trauma, než dobrý pocit. Kdo by se také divil, že? Děti ve škole jsou krutí a ten, kdo se něčím vyjímá, tak to častokrát odskáče. A brejlouni byli, jsou a pravděpodobně budou vždy terčem posměchu.

Než jsem vyrostla, vystřídala jsem několikery brýle a hledala ty pravé, které mi budou opravdu sedět. Pak se to ale celé změnilo. Najednou bylo v módě vypadat jako "nerd" neboli šprt. Ti, kteří nikdy brýle nenosili, tak je skupovali v obchodech po desítkách. Když přišel člověk na párty, do školy nebo třeba jen na kávu do kavárny a rozhlédl se kolem sebe, tak viděl více než dost lidí s velkými plastovými brýlemi. V tu chvíli bylo těžké rozeznat, kdo si na brejlouna pouze hraje a kdo jím bohužel doopravdy je.

Proto se mi často stávalo, že když jsem šla na párty v brýlích, tak za mnou přišla nějaká podnapilá kamarádka nebo kamarád, či třeba nějaká cizí osoba, bez zeptání mi brýle vzala a letěla do davu. Mysleli si totiž, že to jsou ty plastové za pár korun. Přitom jsem je měla z optiky a to za několik tisíc. O brýle jsem se bála, ale hlavně nic neviděla, takže bylo těžké hledat toho chytráka, který mi je vzal.

Čas plynul a nerdovská móda trochy vymizela. I když si myslím, že tu stále tak trochu je. Nebo ne přímo nerdovská, ale móda brýlí zůstala. Je to šik, člověk vypadá tak trochu více inteligentní, seriózní a také starší. Tohle byl můj nejčastější důvod, proč jsem se za brýle styděla.

Většinou, když jsem měla brýle, tak mi každý tipoval vyšší věk, hodně lidí mi říkalo, že vypadám přísněji a nedostupněji. A upřímně? V tu chvíli mi málokdo řekl, že mi to sluší. Naopak, když jsem vyšla bez brýlí, tak mi hned lidé tipovali nižší věk, více se se mnou bavili, byli více bezprostřední a hlavně téměř pokaždé mi někdo řekl, jak mi to sluší.

Ono se to nezdá, ale když se tohle děje několik let, tak vám to nedá a přemýšlíte nad tím. Doslova se za brýle stydíte a schováváte je. Proto si spousta lidí myslí, že jsem brýle začala nosit teprve nedávno. Ale není tomu tak. Jak jsem říkala, nosím je už od 4. třídy. Jenže do té doby jsem je vždy sundavala na každou fotku, na každé video, ale také na každý sraz. Kolikrát jsem raději šla poloslepá na sraz s kamarády, na párty či na zkoušku do školy, jen aby mě nikdo neškatulkoval. Je to smutné, ale tohle člověk neodbourá a stokrát si může říkat, že za brýle se stydět nemusí, že to je vlastně normální.

K tomu se před několika lety přidal nekomfort při sportu. Jelikož nemůžu mít čočky (ano, bohužel patřím k těm 4% lidí, kterým čočky nesedí a nemohou je nosit), tak jsem odkázána na nošení brýlí na všechny potřebné události. Tedy i sport. A to je teprve oříšek. Kdo brýle nosí, tak moc dobře ví, o čem mluvím. Třeba takové lyžování. Jelikož se brýle pod lyžařskými zapařují nebo spíše se tam ani nevejdou, tak člověk musí mít čočky nebo brýle musí sundat. To byl můj případ. Jenže pak jsem viděla rozmazaně a nebyla si jistá půdou pod nohami. Kolikrát jsme najela na zmrzlou plotnu a upadla. Pak jsem třeba najela na hrbolek, vylítla metr daleko a doslova se rozsekala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle není nic pro mě a již několik let jsem si nezalyžovala. Nemluvě o squashi či jiných sportech, kde to s dioptrickými brýlemi jde špatně. A co takové plavání? Teď chodím plavat s Tobínkem, v šatně sundám brýle a nevidím. Sotva dojdu k bazénu, tam se orientuji spíše siluetami, nežli obličeji a jsem ráda, že tak nějak pobírám, co se tam děje a dělá. Je to boj.

A právě kvůli těmto důvodům jsem si už před několika lety řekla, že chci jít na operaci očí. Nejprve jsem řešila finance. Když jsem si na to našetřila, tak jsem řešila dobré načasování. Slyšela jsem totiž, že se zrak v těhotenství ještě zhorší a tak jsem si nastavila další milník. Byla jsem tedy rozhodnutá, že na operaci půjdu ihned po porodu. Přesněji jakmile dokojím.

Moje podpora.

Kdo sleduje mé příběhy Ze života, tak ví, že nám to otěhotnění trvalo trochu déle. Čekali jsme 4 roky, než Tobínek přišel na svět. A tak jistě chápete, že i mé čekání na operaci se nečekaně prodloužilo. Už jsem dokonce došla do fáze, kdy jsem si říkala, že když nám to nejde, tak na operaci půjdu a uvidíme, co bude pak. Tehdy jsem opravdu hodně potřebovala nějaké rozptýlení a tohle by určitě pomohlo. Bylo by to zase něco, na co se člověk může upnout, může odpoutat pozornost a hlavně se může soustředit na něco úplně jiného. Nakonec jsem vše zvážila a řekla jsem si, že nebudu předbíhat. A počkala. Ano, počkala další 4 roky plus téměř rok kojení. Ale je to tady. Momentálně mám za sebou předoperační vyšetření a mohu jásat. Dostala jsem zelenou a na operaci mohu jít.

Halelůja. Slyšíte ty zvony radosti?

Arty s Tobínkem na mě čekali v čekárně.

V tu chvíli jsem si udělala průzkum klinik a cesta mě svedla do Gemini. K této klinice jsem měla největší důvěru a to hlavně z důvodu, že jsem na ní slyšela samou chválu. Chválili ji moji přátelé, moji známí, ale také vy - čtenáři. A jelikož získání důvěry k místu a lékařům bylo u mě na prvním místě, tak jsem se zde objednala a těšila na vstupní vyšetření. Celková komunikace s klinikou byla na perfektní úrovni a tak jsem se o to víc těšila na den D.

Poslední den v lednu jsem s Artym a Tobínkem vyrazila na kliniku. Mají několik poboček po České republice. My jsme ale jeli do té pražské, přímo do Krče. Jeli jsme skrz kus přírody a cesta nás dovedla až k obrovské vile. Hned jsem z toho místa měla dobrý pocit. Nebyla to totiž taková ta obrovská nemocnice, ze které unika takový ten klasický nemocniční pach. To, že se tu člověk cítí opravdu příjemně se mi hned potvrdilo a tak jsme vyrazili k recepci.

Zde mě přivítala milá recepční, vzala si ode mě doklady, zkontrolovala, jestli jsem nenosila čočky 5 dní před vyšetřením (to je hodně důležité), já jí to odsouhlasila a ona nás usadila. Nyní na mě čekalo nespočet vyšetření.

Chodila jsem od dvěří ke dvěřím, od přístroje k přístroji a od odborníka k odborníkovi. Po cestě na chodbě na mě pokukoval jeden diplom vedle druhého a i to ve mě budilo pocit, že jsem na správném místě u těch největších odborníků. Všichni byli moc milí. Úplně přesně si bohužel nepamatuji, jakými vyšetřeními jsem si prošla, ale bylo jich opravdu hodně.

Předposlední bylo u lékařky, která mi měřila dioptrie a zjišťovala jiné případné vady oka. Překvapilo mě vybavení kliniky. Už se zde nenasazují takové ty brýle s vyndavacími a nandavacími sklíčky. Paní doktorka přitáhla obrovské rameno od jednoho přistroje, zabrzdila ho před mým obličejem, oči mi hleděly do čoček, ve kterých se měnily dioptrie pouhým cvaknutím v PC. Já, jakožto člověk, který tohle nikdy neviděl jsem byla opravdu mile překvapena, kam se to zase posunulo.
Paní doktorka předala výsledky dalšímu doktorovi, který si mě o pár minut později zavolal do své ordinace.

Zde mi dělal další vystření pod mikroskopem a také třeba na vlhkost oka. Žádné z dosavadních vyšetření nebylo nepříjemné. Vše se s trochou soustředění dalo zvládnout. Zde byla ale dvě vyšetření, která by mohla být někomu nepříjemná. Vlhkost oka se totiž měří vložením papírového proužku pod víčko oka. Trochu to tedy škrábe. Oči jsou ale u toho zavřené a tak jde vše zvládnout. Není to nic šíleného. Po porodu si myslím, že každý přehodnotí, co je bolest a co je opravdu nepříjemné :-D
Další vyšetření probíhalo mikroskopem, kde mi pan doktor svítil ostrým světlem do oka a já jím musela hýbat dle pokynů. Trvalo to asi 2 minuty a je pravdou, že jsem si říkala, že budu ráda, když bude za mnou. Ale opět. Žádné drama se nekonalo. Je to jednoduše potřebné vyšetření, které určí, zda na operaci můžete jít nebo ne a zda tam je nějaké riziko. A jelikož motivace je veliká, tak se to dá zvládnout levou zadní.

A co výsledek? Zde mi pan doktor sdělil možnosti operace, průběh operace, ceny jednotlivých zákroků a hlavně to, že dle všech (asi 20ti vyšetření) zjistili, že na operaci bez zbytečného strachu mohu jít. Jupíjej. To jsem potřebovala slyšet. S tím se ale prohloubil strach z daného zákroku. Kdo by se také nebál, že? Nevím proč, ale z císařského řezu jsem neměla strach téměř žádný, ale operace oka mě celkem znepokojuje. A tak jsem na pana doktora vychrlila tisíce otázek, na které mi bez problémů odpověděl.

Hlavně jsem potřebovala do detailu slyšet, jak daný zákrok probíhá. Celý prý trvá kolem 10ti minut. S tím, že 9 a čtvrt minuty trvá příprava, což zahrnuje přidělání svorek, které drží oční víčka, aby operovaný nemohl mrkat, dále zahrnuje rozkapaní a tedy umrtvení oka a dále zahrnuje další přípravu nutnou k zákroku. Do tohoto času je započítána i péče po zákroku. Takže je to opravdu rychlovka. Půl minuty by měl trvat nějaký přístroj, který se tlakem přicucne na zorničku. Teď doufám, že to popisuji správně, ale detail vám řeknu po zákroku. Co si ale pamatuji, že prý tohle vůbec nebolí, člověk jen cítí tlak v oku, ale díky umrtvení necítí nic jiného. A pak přijde na řadu odstranění dioptrií pomocí laseru a to trvá 15 vteřin. Takže jak říkám, vše je opravdu rychlé a člověk může jít ihned po zákroku domů. Jsou tam pak nějaká doporučení, jako že člověk nemá řídit po zákroku, měl by nosit sluneční brýle, které dostane od kliniky, bude si rozkapávat oči a nesmí se nějakou dobu fyzicky namáhat a chodit například do sauny. Tohle bych vám ale popsala až po zákroku, protože v tu chvíli to budu vědět jasně a hlavně si většinu toho, co tu popisuji prožiji.

Při posledním vyšetření mi pan doktor ještě rozkapal oči roztokem a po tom rozkapání se hůře vidí. Přesněji, na blízko člověk nevidí téměř vůbec a lépe vidí bez brýlí, které má na dálku. Také je více světloplachý a tak sluníčko není velký kamarád. Bohužel pro mě bylo zrovna vážně nádherně a sluníčko svítilo na plné obrátky. Měla jsem ale jako doprovod Artyho a ten mě odvezl a přivezl. Takže jen kdybyste si plánovali jít na předoperační vyšetření, tak na to myslete. Doprovod je opravdu důležitý.

Celková návštěva kliniky trvala asi hodinu a půl. Uteklo to jako voda a já s příjemným pocitem a datem operace v diáři odcházela k autu. Tak nějak jsem se potutelně usmívala pod vousy, které doufám nemám. Měla jsem šílenou radost, že jsem zase o kus blíže ke svému snu, odstranění hendikepu a hlavně k titulu bezbrejloun. Ani nevíte, jakou radost člověk v duši má, když dostane naději a hlavně šanci. Kdo nosí brýle a prožívá podobné pocity jako já, určitě chápe.

Seděla jsem tedy v autě a stále opakovala, že snad ani není možné, že za pár dní odložím brýle do krabičky pro lidi z Afriky (ano, v klinice je taková sbírka, že pokud nevíte co se starými brýlemi, můžete je tam odložit a oni je odesílají lidem v Africe, kteří je potřebují) a odjedu bez nich. A jelikož si doslova pamatuji chvíli, kdy jsem si poprvé nasadila kontaktní čočky, vyšla před optiku, s husí kůží a slzami v očích se rozhlédla kolem sebe a naplno se usmála, tak si ani nedovedu představit, jaký to bude pocit, až tohle udělám, ale s větou v hlavně, že v očích čočky nemám a že tohle je napořád. Ano napořád. Na operaci je totiž doživotní záruka. Uf. Já se tak těším.

Doufám, že jsem vám odpověděla na desítky otázek ohledně této prohlídky a také doufám, že se stejným nadšením vám budu sepisovat článek přímo o operaci, kterou by mi měla provádět naprostá špička této kliniky a to primář MUDr. Pavel Stodůlka Ph. D.

Těším se u dalšího článku,
s láskou vaše Kačí