ZE ŽIVOTA: KOJÍM? NEKOJÍM!

Dnes se s vámi chci podělit o můj příběh týkající se kojení a ukončení kojení.

PŘED PORODEM

Než jsem porodila, tak jsem měla pocit, že kojení je prostě pohoda a kojit může každá. Říkalo se to a vlastně do té doby jsem nikdy neslyšela, že by někdo měl problém, zánět či o mléko přišel. Prostě to vypadalo jako jedna růžová kojící pohádka bez jakéhokoliv problému.

PO PORODU

Když za mnou 4 hodiny po porodu přišla sestra na JIP, podívala se mi na prsa a řekla: "Hmm, vy nikdy kojit nebudete!" (ano, tohle řekla), tak přišla první facka a hodně ledová sprcha. Říkala jsem si: Co? Proč?". Prostě jsem absolutně nechápala. Snažila jsem se Tobínka přikládat a vůbec jsem nevěděla, jak mu pomoci. Naštěstí za další 4 hodiny přišla jiná sestra a ta mi řekla, že to možná půjde složitěji, ale že to zvládneme, že v nejhorším existují kloboučky, které mi mohou pomoci. Ale víte, co? Stačilo se snažit a po minutě se Tobínek přisál. Byl to tak nádherný pocit (ježiš už zase brečím). Prostě najednou jsem zažila to, na co jsem se tak těšila. Na propojení mě a Tobínka. Na chvíli, kdy mě to moje bejbátko vlastně potřebuje úplně nejvíc. Díky mě je naživu a díky mně může růst a vyvíjet se. Tak, jak jsem ho vyživovala v průběhu těhotenství ho mohu vyživovat i nyní. A proto jsem byla rozhodnutá bojovat a nevzdat to.

Kdybych měla dát jednu radu svému mladšímu já, tak bych si hned od porodnice objednala laktační poradkyni. Vlastně vůbec nechápu, proč se to nedělá automaticky. Proč prostě nepřijde sestra, neobejde pokoje a nezeptá se, kdo by o to stál. Pak by přišla laktační poradkyně, obešla dané pokoje a poradila. Věřím, že plno maminek by o tu pomoci, ač za třeba 1 500 Kč stály. Ušetřily by si trápení a třeba i zánět, který jsem si mimochodem z porodnice odnesla.

Když jsem totiž odcházela z porodnice, tak mě bolelo v podpaží. Myslela jsem si, že jsem si tělo trochu přeležela, ale ejhle. Druhý den po odchodu z porodnice jsem chytila obrovský zánět, 39 horečky, zimnici, šílenou bolest, slzy a trápení. Skončila jsem v nemocnici na antibiotikách. Nic, co by si člověk přál. Však jsem měla ležet doma s miminkem a užívat si to nádherné růžové období. Uf. Ještě, že naštěstí léky zabrali rychle a já si to mohla začít užívat. Ale jak se to vezme. Článek o první krizi ZDE.

S kojením jsem měla stále trápení. Přisání Tobínka trvalo i několik minut, já seděla v křeči, nahrbená a jen se modlila, ať se neodtrhne. Když se totiž tak stalo, tak jsem musela vše absolvovat nanovo. Opět jsem musela hysterického Tobínka přikládat a přemlouvat k přisání. Celé kojením trvalo třeba i hodinu. Šup a za chvíli to šlo nanovo. Kde kdo by tohle asi vzdal. Já ne. Já bojovala. Pozvala jsem si domu pediatričku, která mi dala nějaké tipy. Pak laktační poradkyni, která mi opravdu pomohla. Ukázala mi polohu při kojení, metodu a jak na to. Sama mi řekla, že opravdu nemám prsa úplně dobrá na kojení, ale že to půjde, jen na to přijít jak. Nakonec jsem zjistila, že nám to nejvíce vyhovuje vleže. Já si lehla na bok a Tobínek také, přisál se a kolikrát u toho usnul, já se jen zvedla, nechala ho spát a odešla. Takhle jsem kojila přes den i v noci. Samozřejmě někde venku to byl boj, ale zvládli jsme to. Všude kolem máme hodně parků a tak jsem si našla své místo, uvelebila se a Tobínka nakrmila.

Postupem času se to zlepšovalo, ale rozhodně ne tak, abych mohla říct, že je to super. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem viděla kojit mojí kamarádku. Ta je vyloženě zrozená pro kojení. Syna ještě skoro ani nepřiložila a on se přisál, za 15 minut vysál vše, co potřeboval a odpadl. Jenže pak přišla druhá kamarádka a ta měla stejná prsa, jako já a tím pádem i stejný problém. V tu chvíli mi došlo jedno. Věta, že každá žena může kojit není úplně pravda. Tyto věty většinou říkají ženy, které s tím neměly nikdy žádný problém. Ženy, které si prošly tím, co já, tohle nikdy neřeknou. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem se odprostila od online světa, kde mi každý dával dobře míněné rady, které mě avšak přiváděly do rozpaků a krize. Krize, že nejsem dost dobrá máma, že nejsem dost dobrá žena a že jsem troska, která nedokáže nakojit své dítě. Offline život mi ukázal, že problémů okolo kojení je více než dost a je důležité se o ně dělit. Proto vlastně i píši tento článek. Chci ukázat, že je důležité bojovat, ale že ne vše je tak růžové, jak někdo může říct. Takže určitě hledejte odbornou pomoc, ale odprostěte se od neodborných rad. Raději napište kamarádce, která vás ráda podpoří, než neznámé paní na online mimi portálu, kterou jste nikdy neviděly. Ale zase pokud vám to pomůže, proč ne. Znám i spoustu žen, které si na těchto portálech našly kamarádky a díky nim se vídají v parku či na kávě v kavárně.

4 MĚSÍC TOBÍNKA

Kolem 4 měsíce Tobínka věku přišla další krize. Tobínek začal být protivní, chytal šílené záchvaty breku, vždy se přisál, 2x cucnul a hystericky se odtrhnul. Já byla ve stresu a nechápala, co se děje. U kojení jsme doslova bojovaly. Zmínila jsem se o tom na IG a opět jsem dostala sprchu, že jsem to a tamto udělala špatně. Naštěstí se ale našlo i pár žen, které mi daly dobré rady. A tak jsem zkoušela různé metody a tak vznikl článek Jak se rozkojit. Sepsala jsem vše, co jsem vyzkoušela a co opravdu funguje. Mléka jsem měla hodně. Teklo proudem, teklo všude, ale Tobínek se stále neuklidňoval. Nenechalo mě to chladnout a nesváděla jsem to na bůh ví co. Radila jsem se s pediatričkou a té se to také nezdálo. Tobínek měl divné příznaky. Stále si něco rval do pusy, hlavně ručičky, jako by ukazoval, že ho něco bolí. Vypadalo to na zoubky. Jenže hodně se potil a v noci vypil i třeba půl litru vody. Strašný. Měl další a další divné příznaky a tak mu pediatrička udělala testy na různé viry a záněty. Vše čisté. Nedalo jí to a odebrala mu moč a dělala testy na dětskou cukrovku. Opět v pořádku. Stále jí to nedalo a tak došlo na nejhorší. Pro mě nejhorší. Brala mu krev. Ale ne z ruky, ale z hlavu. Celé jsem to obrečela. Byl to tak strašný pohled, ale ono to jinak nejde. Napíchnout žílu na ručičce je téměř nereálné a proto se to dělá takhle. Tobínek byl ale statečný, já se u toho málem složila. Rovnou mu udělala testy na ledviny, štítnou žlázu a znovu dětskou cukrovku. Vše čisté. Odcházela jsem s pocitem, že jsem ráda, že mu nic není, ale zase s pocitem, že je to divný a že bych byla raději, kdyby na něco přišli. Doktorka mi ale řekla jedno, jelikož za měsíc nepřibral ani gram, ať se zkusím pořádně rozkojit. Dala mi týden. Kojila jsem pořád, kojila jsem všude. Mléka bylo tolik, že jsem myslela, že mi prasknou prsa.

Po týdnu jsme šli na kontrolu. Tobínek za týden plný kojení, kojení a zase kojení přibral jen 100 g. Takže jsme zkusili další možnost. Doktorka mi řekla, že jelikož kojím, ať se toho nevzdávám a nepřecházím na umělé mléko, ať raději přejdu na příkrmy, zeleninové příkrmy. Tehdy bylo Tobínkovi 5 měsíců a 1 týden. Takže, i když jsem chtěla kojit do ukončeného 6. měsíce, tak jsme na ně přešli o 3 týdny dříve. A co myslíte? Tobínek to jídlo doslova hltal. Strašně mu chutnalo, neměl jediný problém se zažívání a vyprazdňováním, do toho jsem kojila a po další kontrole jsme zjistili, že měl jednoduše hlad. A tak jsem si uvědomila další věc. Kojení je úžasné, ale nemá cenu něco šíleně hrotit. Měla jsem v hlavně vaše věty, že kojit musím a musím, co nejdéle. Nechtěla jsem si připustit, že vlastně může být tato možnost a má prostě hlad, že mu moje mléko nestačí. S tím zjištěním přišla další krize a to, že mi došlo, že nejsem dost dobrá. Že mu už nestačím. Bylo mi z toho strašně smutno, plakala jsem a smiřovala se s tím. Na druhou stranu, když nyní vidím, že plno maminek přechází v 4.  měsíci na zeleninové příkrmy, i když normálně bez problémů kojí, jen si chtějí ulevit, tak si uvědomuji, že jsem udělala maximum a opravdu bojovala.

5. MĚSÍC TOBÍNKA

Od pátého měsíce přišlo období plné zeleninových, ovocných a masových příkrmů. Poznávání různých potravin spojené s kojením. Tato chvíle vlastně byla úplně super. Tobínek krásně baštil, byl kojený, veselý a spokojený. V restauraci jsem ho vždy nakrmila a pak chvilku nakojila. Musím říct, že se mi ulevilo a bylo to mnohem pohodlnější, příjemnější. Hlavně z toho pohledu, že mu chutnalo a prospíval.

8. MĚSÍC TOBÍNKA

Jenže! Pamatuji si to úplně přesně. Bylo to 2 dny před jeho 8 měsíčninami. Ten den jsem šla Tobínka večer nakojit a najednou nic. Hysterický řval  , rukou se ode mě odstrkoval, kroutil se, vztekal a nechtěl. Zkoušela jsem ho vždy pochovat a po chvíli opět nakojit. Jenže se opakoval stejný příběh. Měnila jsem polohy, měnila jsem místnosti a místa, kde ho mohu kojit. Nic, stále to stejné. Bez šance. Nechápala jsem, co se děje. Se slzami na tváři jsem ho prosila, aby se přisál, že to je to nejlepší, co může dostat. Ale ne. Nepřisál. Pamatuji si to, jako by to bylo teď. Koukala jsem na Artyho a zoufale říkala, že to nejde (ježiš já zase brečím). Nechápala jsem. Zkusili jsme ho tedy uspat bez kojení, že to zkusím později. Tobínek usnul a tak jsem to přikládala, že byl třeba jen hodně unavený. Ale ne!

Při dalším kojení se opakovalo úplně to stejné. Opět hysterie, kopání, kroucení, odstrkávání. Vodu si dal, kaši si dal, moje prso ne. Gůglili jsme a hledali, co dělat. Nic moc jsme nenašli. Ono je to vlastně dost individuální. A tak jsem mléko odsála, aby mi prsa nepraskla a čekali na další kojení. Ale opět stejný příběh. Tak jsem opět odsála a takto vznikala velká zásoba na mrazák. Ale stále jsem to nevzdávala. Myslela jsem si, že to je jen nějaká chvilková záležitost a ráno bude už dobře. Ale nebylo. Měli jsme doma Calma lahev od Medely, kterou mi doporučila Julča Makrtnica. Je to láhev pro kojené děti, která je navržená tak, že se u ní díte nadře skoro více, jak u prsa. Tedy nezleniví a nebude pak upřednostňovat lahev. Touto lahví jsme Tobínkovi dávali odstříkané mlíčko a stále doufali, že se to spraví. Nespravilo. Tento šílený kolotoč trval 4 dny! 4 dny plné boje, hysterie, odstrkávání, pláče, zoufalosti, slz, krize, trápení, přemlouvání, prosení, doufání a ztráty naděje.

Po 4 dnech jsem to vzdala. Mlíko jsem sice stále odstříkávala a průběžně Tobínka stále přikládala, ale nemělo to smysl. Začala jsem se smiřovat s tím, že je konec. Konzultovali jsme to s LP, konzultovala jsem to s pediatričkou, ptala jsem se kamarádek a zjistila, že se tohle děje. Nebyl to bojkot. Bylo to odstavení. Tobínek usoudil, že mě už nepotřebuje. Ježiš, jak tohle bolelo. 

Ta představa, že už nejsem pro něj ta důležitá byla pro mě hrozná. Opravdu jsem se tím natrápila. Pamatuji si, že mi mléko i 3 týdny po odstavení teklo z prsou. Proto jsem si říkala, že příroda na to myslí a že si to třeba ještě rozmyslí. Jednou za čas jsem si ho položila do náručí a zkoušela ho nechat přisát. Nechtěl. Ten tlak v prsou a naděje v hlavě je nezapomenutelná. Pak mi pomohlo jedno. Šla jsem na kontrolu k pediatričce a ta, když viděla, jak jsem smutná a při oznamování, že už nekojím mám slzy v očích, tak mi řekla, že to musím brát tak, že si sám vybral a určil, co je pro něj to nejlepší. 

Asi jsem tuhle prostou větu potřebovala slyšet. Slyšet to, že jsem nezklamala a udělala pro to všechno, že se tohle děje a Tobínek si vybral svojí cestu. Tehdy jsem to přijala a hned mi bylo lépe. Sice, vždy, když si na to vzpomenu nebo se mě některá z vás zeptá, zda kojím, tak mě to zabolí, ale zase si říkám, že je důležité, že je to krásný, zdravý chlapeček a že v životě se dějí horší věci. Přijmout to je důležité a opravdu to moc pomůže.

PŘECHOD NA UMĚLÉ MLÉKO

V tuto chvíli, když se zásoby z mrazáku zredukovaly jsme museli řešit přechod na umělé mléko. Nic jsem o tom nevěděla. Od vás jsem věděla jen to, že je nejlepší kojit, co nejdéle a rozhodně jsem nepočítala s tím, že ze dne na den budu toto muset řešit. Asi, kdybych se k tomu sama odhodlala, tak si něco načtu a zjistím, ale takhle jsem byla postavená před hotovou věc.

Kolem sebe jsem neměla téměř žádnou maminku. Jen kamarádku, která měla v tu dobu už 4 letého chlapečka a pak švagrovou, která ještě kojila. Jiné maminky měly mladší děti a tak stále kojily a tak jsem nevěděla, koho se zeptat. Veřejně jsem to psát nechtěla, protože jsem se bála, že mě odsoudíte a já se z toho totálně sesypu. Potřebovala jsem to nechal uležet a vstřebat a ne být kritizována za věc, kterou nemohu a věc, pro kterou jsem udělala maximum.

Takže jsem to vzala dle svého pocitu. Tato jediná kamarádka dávala Nutrilon. A jelikož jsem jí jejího syna často hlídala, tak jsem s ním měla i já zkušenost. Do toho všude kolem jsou letáky Nutrilon (u pediatričky, v lékárně a tak) a tak se dá říct, že jsem nic jiného neznala. Proti jiném mlékům nic nemám, jen je neznám a tak jsem dala na vlastní intuici a pocit. Koupila jsem tuto modrou krabici s číslem 2. Nekupovala jsem žádné hypoalergenní či jiné. Tobínek je (ťuk ťuk ťuk) zdravé miminko, nikdy neměl na nic žádnou reakci, alergii a ani my dva nejsme alergici a tak doufám, že si toto od nás převzal. Neměla jsem tedy potřebu kupovat nějaké speciální, ač vím, že některé maminky pro jistotu kupují to HA. 

Asi si pamatujete, že jsem v minulosti navázala spolupráci s firmou Nutrície a tak jsem se na ně obrátila a zjistila bližší informace. O jejich aplikaci Nutrimimi jsem vám říkala a o jejich webu Nutriklub také. Na obou místech jsou odbornice nejen na mléko. Na vše. Je jich tam 5, jsou odborně vzdělané a všechny jsou laktační poradkyně. Ač to tak nemusí vypadat, tak Nutrície podporuje kojení. Dokonce zástupkyně, se kterou komunikuji mi vyprávěla, že všechny 3 děti kojila téměř 3 roky. Už v průběhu kojení mi předala nějaké rady a tipy.

A tak i s tímto tématem jsem se na ně obrátila a zjistila si více. Potvrdily mi, že jsem vybrala správně Nutrilon ProNutra 2 a tak uklidnila svou duši, že má Tobínek kvalitní alternativu mateřského mléka. 

Vždy vám na závěr dávám nějakou otázku, ale dnes ani nevím. Strašně se bojím jiného názoru. Bojím se nějakého linčování. Tento článek vznikl hlavně proto, abych odpověděla na stovky dotazů, zda kojím a také proto, abych se podělila o svůj příběh a dodala sílu maminkám, které něco podobného potká. 

Rozhodně se nevzdávejte, dělejte vše pro rozkojení a zkoušejte a zkoušejte. Uvidíte. Třeba to je jen období, třeba ne. Jen nepropadejte panice a pocitu méněcennosti, jako já. Své miminko milujete nejvíc, jak jen můžete a uděláte pro něj vždy to nejlepší. Nemá cenu se trápit a nemá cenu trápit své miminko. Vše dělejte pro jeho spokojenost a myslete i na sebe. Jen spokojená maminka má spokojené miminko. Mně se to potvrdilo a jakmile jsem se uklidnila a vše přijala tak, jak to je, tak je nám s Tobínkem zase skvěle. On prospívá, roste, směje se, lumpačí a užíváme si každičkou chvilku.

Pokud mi chcete dodat síly, či dodat síly jiným maminkám, tak se podělte o svůj příběh, o svou radu či nás jen podpořte. 

Mějte se krásně,

s láskou vaše Kačí

Elite Bloggers - content marketing