ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 5

Jak už jsem říkala v posledním článku, tak dnes vám povyprávím o tom, proč jsem udělala radikální krok a kontaktovala kliniku asistované reprodukce.

Pamatuji si to jako dnes. Byla jsem v práci a blížila se hodina angličtiny. Tu nám platil zaměstnavatel a tak k nám do firmy docházela jedna mladá holčina. Za více než rok, co mě učila jsme se trochu sblížily. Řešily jsme různá témata, jako třeba svatbu, přípravy a tak. Já už v té době měla svatbu dávno za sebou a tak jsem jí dávala různé tipy. Dnes ale bylo už rok i po její svatbě. Tehdy se mě zeptala, zda si může dát k nám do lednice nějaké léky. Já jí řekla, že samozřejmě ano. A pak došlo na téma, o jaké léky to vlastně jde. Vyprávěla mi o tom, že už rok se snaží o početí a stále nic. Že už z toho byla nesvá a tak to začala řešit odborně. Navštívila kliniku asistované reprodukce a nyní si začíná aplikovat první léky a čeká jí první inseminace. Toto téma jsem hltala na maximum. Aniž by to věděla, tak mi to bylo hodně blízké.

Ale abych pravdu řekla, tak do té doby jsem nad tímto nepřemýšlela. Vlastně ani nevím proč. Je pravdou, že jsem si stále říkala, že více jak rok od prvního pokusu není nic zvláštního. Jenže, když jsem si uvědomila, že jenom v mém pracovním okolí bylo x lidí, kteří nemohou mít děti vůbec a x lidí, kteří se o miminko pokoušejí a nejde jim to a x lidí, kteří mají miminko z umělého oplodnění, tak jsem si řekla, že je asi na čase si o tomto tématu zjistit více informací.

Nenápadně jsem se vyptávala mé angličtinářky, na jakou kliniku jde, proč, co k tomu potřebuje a jak to vlastně probíhá. Každičkou informaci jsem doslova hltala. Když skončila naše hodina, tak jsem ihned mazala k počítači a danou kliniku si vyhledala. Poslala jsem odkaz Artymu a napsala mu, že by bylo dobré to začít řešit.
Večer jsme si sedli, pořádně to probrali a shodli se na tom, že to není závazné, jen nám třeba pomůže se soustředit na něco nového a ta naděje nás třeba uvolní a ono se to povede přirozeně. Neříká se to? Já těchto příběhů slyšela nespočet. Bohužel, my se do tohoto příběhu nezapsali. My ho měli mnohem delší.

Netrvalo dlouho a toto téma jsem probrala se svojí gynekoložkou. Doteď nezapomenu, jak se na mě podívala a s chladným hlasem řekla: "A děláte to vůbec?". Ano, tohle řekla doktorka, která by nás měla edukovat a třeba sdělit nějakou dobře míněnou radu. Místo toho mi řekla, že máme více cestovat, odjet na dovolenou a že se to určitě povede. To ale nevěděla, že už jsem díky pokusům o miminko procestovala půlku Evropy.

Už si ani nepamatuji, zda jsem potřebovala nějaké doporučení. Co si ale moc dobře pamatuji byl první telefonát na kliniku. Klepala se mi ruka, klepal se mi hlas, ale zase jsem cítila pocit nadšení a naděje.

Vybrala jsem si kliniku IS CARE. Tato klinika se zaměřuje na asistovanou reprodukci a na gastro potíže. Mají jednu recepci, ale pak už se dělí na tato dvě témata.

O klinikách jsem toho moc nevěděla a tak jsem dala na doporučení okolí a lékařky. Někdo z mého okolí chodil do Genetu a někdo právě sem. O Genetu jsem věděla, že tam jsou třeba půlroční čekací lhůty a tak jsem si vybrala Is care v Lighthousu v Holešovicích. To jsem ale ještě nevěděla, do čeho jdu.

Na první schůzku jsem šla s Artym. Čekali jsme nervozně v čekárně a žmoulajíc si ruku navzájem pozorovali ostatní páry. Někdo byl hodně mladý, někdo byl starší, někdo byl sám a někdo byl s celou rodinou. Každý tohle vnímá jinak a každý tu oporu potřebuje jinou. My měli sami sebe a tak nám bylo nejlépe.

Na první schůzce jsme se dozvěděli možnosti. Dozvěděli jsme se to, že pojišťovna hradí 3,5 pokusů. Mno hradí. Přispívá. Bez příspěvku to stojí kolem 60ti tisíc a s příspěvkem kolem 27 tisíc. Ale každá žena má nárok na plně hrazenou inseminaci a to 6x do roka. Jenže taková inseminace má úspěšnost pouze 13% a umělé oplodnění při vložení jednoho vajíčka 40% a při vložení dvou vajíček 60%. Takže to člověka hned hodí do chaotických myšlenek a zmatků, pro co se rozhodnout.

My měli ale jasno. Miminko jsme si moc přáli a tak jsme si říkali, že klidně prodáme auto, ale do těchto pokusů prostě půjdeme. I tohle byl důvod, proč jsme neřešili po svatbě bydlení a doteď bydlíme v podnájmu. Nedokázala jsem si představit, že si vezmu hypotéku a pak se budu rozhodovat, zda zaplatit splátku nebo další pokus o umělé oplodnění. A tak jsme se shodli na tom, že to vezeme pěkně postupně. Nejdřív miminko, pak auto a nakonec bydlení.

Podstoupili jsme potřebná vyšetření a objednali se na první inseminaci. Byla zdarma a doporučuje se jako první, protože kolikrát nemusí mít pár žádný zdravotní problém, ale prostě to chce tomu jen lehce pomoci. A to jsme byli přesně my. Díky všemožným vyšetřením jsme zjistili, že  jsme oba absolutně v pořádku, jen nám to nejde z nějakého důvodu propojit a dojít do vytouženého cíle. K miminku.

Pokud toto téma řešíte a nevíte, co znamená inseminace, tak vám to laicky popíši. Jde o to, že se pomocí léků zesílí ženě ovulace a v den ovulace aplikuje odebrané sperma, až do dělohy. Tedy dál, než by se dostalo při přirozeném pokusu. Přesněji, ono se tam dostane, ale musí urazit kus cesty. Díky tomuto zákroku jsou spermie o tuto cestu ušetřeny a mohou se rovnou soustředit na propojení s vajíčkem.


Jak to celé probíhalo? To vám povím hned v dalším článku.

S láskou vaše Kačí