ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 6

Dnešní článek bude o prvním zákroku, přesněji o inseminaci.

O tomto zákroku jsem nevěděla téměř nic. Moc jsem nechtěla googlit a tak jsem naplno věřila lékařům a sestřičkám. Ti mi na první schůzce týkající se objednání vysvětlili, jak to probíhá.

Odebrali mi krev a předali léky. Léky se aplikují injekcí do kožní řasy. Většina žen si to zvládá aplikovat sama, ale když s tím má někdo problém, tak může docházet na aplikaci k sestřičkám. Jelikož se ale vpichuje poměrně dost dávek, tak by se člověk naběhal. A tak je na čase zatnou zuby a zvládnout to.

Já s tím naštěstí problém nemám. Asi je to tím, že mě vždy fascinovala medicína a kdybych byla o něco chytřejší, tak bych jí šla i studovat. Takže vpichování si injekcí bylo pro mě velké dobrodružství. Abych si ale zase nehrála na hrdinku, tak je pravda, že některé léky celkem bolí a tak se mi u toho kroutil nejednou krát palec u nohy. Vše jsem ale zvládla a dle rozvrhu si léky aplikovala.

V den D, to je když se zesílí ovulace (to se pozná dle ultrazvukových kontrol a také tomu vypovídá daný rozvrh aplikace léků) dorazí partner na kliniku a zanechá tam vzorek. Ten se zpracuje a odpoledne se aplikuje dané ženě.

Na této klinice to chodilo trochu  neosobně. Lékař nebyl empatický a nikdo mi nepředal více informací, než bylo nutno. Bylo to dosti strohé a běželo jak na běžícím pásu. Tehdy mi to ale nepřišlo. Tohle jsem prožívala poprvé a tak jsem se soustředila úplně na jiné věci.

Arty musel dorazit ráno a jak já jsem psala, tak já odpoledne. Bylo to hodně zvláštní. Vlastně jsme tomu říkali o nás bez nás. Protože jsme nemohli být spolu, nemohli sdílet společné emoce a nemohli se podporovat. I kdyby tam Arty se mnou šel, tak by musel čekat v čekárně. Takže jsem mu řekla, že bude lepší, když bude v práci a nebude si brát zbytečně volno. Tak nějak jsem si naivně myslela, že se tohle povede a já budu okamžitě těhotná a tak ta dovolená bude ještě potřeba. Jak by se to také nemohlo povést, že? Oba jsme zdravý a tak jsem v tom neviděla jediný problém.

Přišla jsem k recepci a nahlásila se. Paní recepční mě usadila do čekárny a sdělila, že mám počkat. Čekala jsem poměrně dlouho. Ale nevadilo mi to. Jak se říká, kdo si počká, ten se dočká. Byla jsem nervózní, bála se, ale zároveň se těšila na daný zákrok.

Po nějaké době mě zavolala sestřička. Zavedla mě k lékaři do ordinace a ten mi sdělil další potřebné informace. Týkalo se to rekonvalescence po zákroku. V podstatě mi ale sdělil, že žádná není potřeba, ať se chovám úplně běžně, jako by se nic nedělo. V tu chvíli mi řekl, ať si vylezu na gynekologické křeslo a provede zákrok. Byla jsem celkem překvapená, že se to aplikovalo přímo v klasické ordinaci, kde se provádí běžné konzultace a kontroly. Tak nějak jsem si myslela, že je k tomu potřeba operační sál, protože je to prostě ten zákrok, který mi má pomoci.

Byla jsem šíleně nervózní. Od tohoto zákroku jsem čekala strašně moc. Čekala jsem obrovskou životní změnu a ani ve snu by mě nenapadlo, že to nemůže vyjít. Tak nějak jsem se na to upnula a viděla scénář, který prožila moje známá. Že se to prostě povede ihned. U zákroku mi strašně chyběl Arty. Potřebovala jsem někoho držet za ruku a s někým to prožívát. Nikdo tu ale nebyl. Jen lékař, bez empatie, protože to dělá asi po miliontý a je to trošku asi rutina. Nevím. V hlavě mi běželo tisíce myšlenek. Promítala jsem si scénář, jak za dva týdny uvidím dvě čárky a náš život se rozběhne jiným směrem. Tak jsem tam seděla, měla zavřené oči a byla tam sama se sebou. Celé to trvalo asi minutu. Lékař mi sdělil, že je hotovo. Já se na něj podívala a zeptala, co mám teď dělat. On mi úplně chladně odpověděl, ať slezu a obleču se. V tu chvíli jsem nechápala, protože po všech těch radách, co dělat a nedělat pro oplodnění mě úplně šokovalo, že mám ihned slézt a jít se obléct. Lékař se na mě podíval a říká: "No co, i u běžného oplodnění něco vyteče!". Tohle mi přišlo šílené. Ale poslechla jsem, oblékla jsem se a odešla. Odešla domů plná emocí. Na jednu stranu hodně zmatených, ale na druhou jsem se soustředila na to, co může přijít a potutelně se usmívala.

Ihned jsem volala Artymu a s pocitem, že už se vajíčko usazuje a já jsem vlastně možná těhotná jsem mu vše vyprávěla. Poté jsem nasedla do auta a odjela do města pro oběd, odvezla si ho domů a tam už odpočívala. V hlavě se mi točilo tolik otázek, na které jsem chtěla znát odpověď. Byla jsem strašně spokojená a šťastná. Připadala jsem si už těhotně. Byla jsem naivní? Asi ano. Ale spíše jsem byla hodně neznalá. Neviděla jsem v tom žádnou vědu. Dva lidé, kteří jsou zdravý musí mít přeci jen jediný scénář. Ten pozitivní. A tak jsem čekala...

Čekala jsem něco okolo dvou týdnů. Bohužel se ale nedočkala. Příroda se rozhodla jít jiným směrem, než jsme si přáli a rozhodla za nás. Vajíčko se neoplodnilo a vyplavilo stejným způsobem, jako každý měsíc.

Měla jsem v sobě strašně zmatené pocity, které jsem chtěla vykřičet do světa. Nešlo to. Nikdo o našem problému nevěděl. Nikdo. Ani rodina. Ani přátelé. Chtěli jsme to prožívat spolu. Nechtěli jsme poslouchat otázky typu: "Tak, co?" "Už?" a podobně. Asi to totiž bylo i tím, že jsme ani jeden z nás nevěřil, vlastně nás to vůbec nenapadlo, že by to nemuselo vyjít a že to bude trvat tak dlouho.

Zklamaná, smutná, se slzou v oku jsem se oklepala a začala zjišťovat další možnosti. Protože, co dál? Kdy to můžeme zkusit znovu? Máme rovnou zkusit umělé oplodnění? Nebo zkusit ještě další inseminaci? Inseminace má úspěšnost 13%. Umělé oplodnění s jedním vajíčkem 40% a se dvěma 60%. To je velký rozdíl. Ale ne tak, abychom nezkusili inseminaci znovu.

Dali jsme si tedy pauzu. Přecijenom dávka hormonů, kterou si žena aplikuje je veliká. Ale ještě ne tak veliká, jako u umělého oplodnění. A tak jsme se po krátké pauze a dalších neúspěšných přirozených pokusech rozhodli zkusit další inseminaci. Další na stejné klinice, se stejně neemaptickým lékařem, úžasnými sestřičkami, dlouhým čekáním v čekárně a hlavně další se stejným výsledkem. Opět bez úspěchu a bez vytouženého konce.

Stres a tlak v hlavě byl větší a větší. A tak jsme začali zvažovat umělé oplodnění, Konzultovali jsme to s lékařem a připravovali se na velký zákrok. Zákrok, který nám už musí pomoci. Pomohl? To se dozvíte v dalším článku...