ZE ŽIVOTA: DOPIS TOBÍNKOVI

Drahý Tobínku,
když se mě před pár lety někdo zeptal, zda chci mít děti a kolik, tak jsem nevěděla, co odpovědět. Věděla jsem, že děti asi jednou budu chtít, ale nijak jsem to v sobě necítila tak, že by to mělo být v nejbližší době.
Když ke mně přiběhlo nějaké dítě, tak jsem nikdy neměla takový ten přirozený pud, abych věděla, co s ním dělat. Když jsem si měla někdy pochovat miminko, tak jsem to vždy s díky odmítla, protože jsem se bála, že bych mu něco udělala nebo ho upustila. Možná je to tím, že kolem mě nikdo neměl děti, možná je to tím, že jsem to v sobě prostě neměla.

Když nastal čas a my si s tátou řekli, že bychom chtěli dalšího člena rodiny a třetí pes to rozhodně nebyl, tak jsem začala přemýšlet o tom, jaké to bude. Ne přímo jaké to bude, ale spíše jaká budu já. Budu dobrá máma? Budu vědět, co s miminkem dělat? Probudí se ve mně takový ten přirozený mateřský pud? Těšení přebila obava. Obava z toho, že to nezvládnu. Ale i tak jsme se rozhodli to zkusit. Proč? Protože miluji lidi kolem sebe a mít velkou rodinu byl vždy můj sen. A hlavně jsem věděla jedno. Že táta bude ten nejskvělejší táta. Ten si na rozdíl ode mě měl vždy s dětmi co říct a uměl s nimi lumpačit.

Pak nastala chvíle čekání. Čekání na tebe. Cesta byla dlouhá a trnitá. Ale rozhodně ne taková, abych si nyní nemohla říct, že za to nestála. Naopak. Díky této cestě jsem mnohem silnější a hlavně jsem mnohem lepší mámou. Víš proč? Protože jsem měla dostatek času si uvědomit, že některé věci nejsou samozřejmostí. Že musíme každý den děkovat někam tam nahoru za to, co máme. Ač to je práce, partnerský vztah, zázemí, bydlení, jídlo a děti. Jsou lidé, kteří něco z toho nemají a jsou dokonce lidé, kteří nemají ani jedno z toho.

Za 3 dny to bude přesně 2 roky, kdy tvůj sourozenec odešel. Byl o něco málo starší a říkali jsme mu Ajsík. Proč Ajsík? Protože vnikl ze zamraženého embrya. Takže jsem mu zpívávala Ice ice baby a říkala Ajsíku. Byl to velký brácha, možná ségra, který byl takový hrdina, že se rozhodl tvůj pokojíček u maminky v bříšku pořádně připravit. Toto místo ti zútulnil a roztáhl tak, aby jsi tam měl moc místa, měl jsi se kam zachumlat a uvelebit a mohl tam být šťastný až do porodu. Na tvého sourozence nikdy nezapomeneme a to hlavně proto, protože je a byl součástí našeho života. Je? Ano, je. Je totiž tvůj strážný anděl a navždy jím zůstane.

Milý Tobínku, proč ti tohle všechno píši? Za pár minut to bude přesně 1 rok od doby, co jsi se narodil. Měl jsi 4020 gramů a měřil jsi 53 centimetrů. Narodil jsi se v 39+0 a to plánovaným císařským řezem. Jelikož jsem měla nemocné srdce a ty jsi byl už od prvních týdnů větší, tak si lékaři řekli, že menší riziko bude tato cesta. Nebyla sice až tak příjemná, jak se všude říká, ale stála za to.

Stála za ten moment, kdy jsme na sále s tátou byli vedle sebe, drželi se za ruku a čekali na ten moment. Na to, kdy začneš plakat. A že jsi to tam pěkně rozjel. U císařského řezu se říká, že děti nemusí plakat ihned, protože jim nebyla porodem vytlačena voda z plic a musí se ručně vytáhnout. Ty jsi za to ale zabral a začal jsi brečet pár vteřin po tom, co jsi vykoukl na svět. Po cestě ven jsi ještě dokázal chytit svorky, až se zepředu od doktorů ozvalo: "On mi bere nástroje!". Celý sál se rozesmál a hned jsem si říkala, že budeš určitě doktor, který bude mít talent na zpěv. Ten tvůj silný hlas tomu napovídal. Tak uvidíme. Ať to bude, jak to bude, hlavně ať jsi ve svém životě spokojený.

Pamatuji si na chvilku, kdy jsem tě poprvé držela v náručí. Přesněji mi tě položili na hrudník. Byl jsi zabalený v zavinovačce a já neměla sílu si tě přidržovat. Tak tě držel táta. Koukala jsem na tebe a nevěřila tomu, že se to opravdu děje. Plakala jsem tak, jako pláču nyní. Jsi totiž tak obrovský zázrak, že nikdy nepřestanu děkovat za to, že tě máme.

Tvoje povaha je tak úžasná. Jsi úžasný parťák do života a maximálně společenský dítě. Sice nejsi tak mazlivý, jak bych si možná přála, ale zase když už se rozhodneš mě obejmout a dát mi pusinku, tak mé srdce natolik pookřeje, že plesá radostí a štěstím. Jsi dítě plné úsměvů a to už od narození. První jsme zachytili už v porodnici a další jsi nám dával každý den po celý rok. Nyní se od rána do večera řehníš. Pořád. Miluješ, když hrajeme na babu, děláme bububu kuk a nebo hrajeme na schovávanou. Jídlo je smyslem tvého života a tak je vidět, že jsme na stejné vlně. Chutná ti úplně vše, nyní hlavně to, co jím já. Takže když ti dám stejný jogurt a stejné ovoce do tvé misky, tak stejně ti více chutná z té mé. Ale je to jasný. Díky tomu toho můžeš sníst víc, že?

Chci ti říct jedno. Na tomto světě nejsi jen tak. A je mi jasné, že si to uvědomuješ už od narození. Jak by bylo jinak možné, že tě každý tak miluje? Že každému děláš takovou radost? Že každý s tebou chce být, chovat tě, muckat tě a hlavně, že tě každý miluje? V tatínkové rodině jsi první vnouče, první synovec a celkově první dítě a si tě rozmazlují, co to jde. U maminky v rodině jsi druhé miminko, hned po Jáchymovi, který tě předběhl po necelých 5 měsíců. Ty jsi ho ale parádně dohnal a už teď jste skoro stejně velcí, šikovní a hlavně parťáci. Počkej, ani se nenadějeme a budete spolu chodit tajně na pivo a u toho dohlížet na svojí o rok mladší sestřenici Evičku.

Tobínku, chci ti popřát k dnešním narozeninám jen to nejlepší. Ať jsi nadále tak spokojený, jako jsi doposud. Ať jsi nadále tak šikovný, usměvavý, okatý, ať stále lumpačíš, protože ta jiskra v oku, která ti u toho září je úžasná, ať jsi hlavně zdravý, spokojený, milující a milovaný. Máš tu nejlepší rodinu, kterou jsi mohl dostat. Všichni tě vnímáme jako jeden velký zázrak a nade vše tě milujeme.

Na sobotu pro tebe připravuji jednu lesní oslavu, na které budeš mít obě dvě rodiny, tety, strejdy a kamarády. Doufám, že si jí užiješ a skrze videa a fotky si na ní budeš vzpomínat.

Líbám tě, tvá máma!