Než přišel Tobínek na svět (Všímáte si, jak často používám. tuto větu jako časový ukazatel? Prostě asi byl život před Tobínkem a po Tobínkovi. Nic víc zatím není.), tak jsem své emoce nedokázala dávat moc často najevo. Spíše jsem své pocity tlačila v sobě, než je ventilovala. A to je špatně. Jenže, jak poručit hlavě? Jak si přikázat, že když něco řekneme zavčas nahlas, tak nám to pomůže? Že někdy stačí "to" jen vyslovit a v mžiku je lépe? Nebo si dokonce o tom s někým popovídat? Jenže pokud jste taková houba jako já, tak asi chápete, že to celé jen tak prostě nejde.
Pak přišlo těhotenství. Samotné těhotenství je zvláštní stav. Když opomenu to, že ve vás roste další člověk, který zanedlouho bude mít tvář a jméno, tak je opravdu zajímavé, co se s ženou děje. A že se toho se mnou dělo opravdu hodně.
Největší změnu jsem nepociťovala v chutích, jak se všude říká. Ale hlavně v pocitech a emocích. Najednou, jak kdyby mě někdo začaroval, přesněji vysvobodil z té své uzavřené emoční bubliny a pomalu upouštěl ven. Z ničeho nic jsem dokázala plakat u filmu a nestyděla jsem se za to. Z ničeho nic jsem dokázala mít slzy v očích u vyprávění nějakého emotivního (kolikrát úplně normálního) příběhu a nevadilo mi to. Z ničeho nic jsem dokázala mluvit otevřeně o věcech, o kterých jsem dříve mluvit neuměla. Jednoduše přišel stav, kdy tohle šlo úplně samo. Že by hormony? Asi ano. Možná i ta změna stavu a používání věty "to je to těhotenství". Mít totiž i malou výmluvu občas pomůže prolomit ledy a vše jde tak nějak snáz. V duchu jsem se pořád modlila, abych tohle uměla i po porodu. Aby tohle s návalem hormonální změny nepřišlo a pak zase rychle neodešlo. Ty pocity a emoce jsem si jednoduše užívala.
Jenže, jakmile jsem uviděla ten náš zázrak, tak mi došlo, že tohle bude ještě jiná jízda. Že tímto to nekončí, nemizí, ale naopak nebývá na rozměrech. V sobě jsem začala nosit obrovský pytel štěstí, ale i strachu, radosti, ale i starostí, nadšení, ale i obav. Ale právě tohle bylo a je to kouzelné. Naučila jsem se totiž číst sama v sobě a učila se i číst v ostatních. A hlavně v Tobínkovi.
Miminko nemluví a tak je důležité rozšifrovat nonverbální komunikaci. Ta nám totiž dokáže říci mnohem více, než si dokážeme představit. A ne jen u miminek, ale i dětí, dospívajících a hodně i dospělých.
Když před pár dny odstartovala kampaň od Yves Rocher na téma "Kolik výrazů umíš?", tak jsem se zamyslela, jak ta naše nonverbální komunikace je složitá, ale zároveň strašně snadná. Už na první pohled (pokud člověk není dokonalý herec) dokážete rozeznat, zda je člověk šťastný nebo smutný. Když se do něj zadíváte hlouběji, tak také můžete vypozorovat zda je třeba smutný a přitom se tváří, jakoby byl šťastný. A přesně tak ve mně čte Arty. Snažím se být superženou a zvládat vše, na co si vzpomenu. Proč? Protože to v sobě mám. A může mi někdo říkat tisíckrát, abych zvolnila, abych tohle a tamto nedělala nebo abych se zastavila. Málo kdy poslechnu a možná ještě přidám. Jenže pak přichází přesně ty stavy, kdy melu z posledního, ale procházím si pocitem radosti a štěstí, že jsem to zvládla. Nebo pocitem zoufalství, že jsem na to jednoduše neměla. Ať to jsou ty pozitivní stavy, či ty negativní, tak přesně tohle se nám zapisuje do tváře. V průběhu života nám to tvoří takovou životní mapu na našem obličeji. Vějířek radosti kolem očních koutků, vykřičníky mezi obočím, vlny údivu na našem čele či měsíčky smíchu u koutků našich úst. Je to jedna tvář, ale tisíce výrazů, myšlenek a emocí. Jedna mapa, ve které máme každý vrytý svůj příběh.
Jak tak ve mně čte Arty, tak já čtu v Tobínkovi. Snažím se pozorovat a někdy i vypozoruji, co se mu tak honí v hlavě. Čím je starší, tím je to snadnější. V jeho pláči a výrazu v obličeji už poměrně snadno přečtu, zda má hlad, zda je unavený, zda si chce hrát, zda se nudí, zda potřebuje vyměnit plínku, zda je spokojený, zda je ve světě her a fantazie a zrovna mě nepotřebuje nebo zda je ve světě plném emocí, kdy potřebuje cítit maminku tak blízko, jak to jen jde. Ve smršti výrazů a přechodu emoci se jednoduše doplňujeme. Stačí totiž jeho jeden smutný pohled a ihned mu opětuji ten můj ustaraný. Stačí jeho jeden úsměv a ihned mi jdou koutky úst směrem nahoru. Stačí jeho vrásčité čeho doplněné o slzu a ihned se můj obličej mění v ten ustaraný. Stačí jeden pohled plný bolesti, když se o něco bouchne a ihned mu opětuji pohled plný pochopení a útěchy. Od rána se nám oběma vystřídá repertoár emocí a výrazů, který na sebe krásně navazují, prolínají se, podporují se či doplňují. A o tom to mateřství je. Vlastně o tom je ten život. Ať máme vrásek kolik máme, jsou to vrásky života, které měly své opodstatnění a úděl.
SOUTĚŽ:
V každém případě je ale důležité o svou pleť pečovat. Proto
Yves Rocher přišlo s řadou
Hydra Vegetal a soutěží, která vybízí k dokumentování svých neomezených výrazů a nahrávání jich na jejich platformu. Zde můžete vyhrát balíček produktů jejich soutěžní řady a také relaxační pobyt. Před pár dny jsem to sdílela a už dnes mi psala moje čtenářka, že vyhrála. Tak to zkuste také. Tfuj tfuj tfuj, přeji hodně štěstí a odkaz na soutěž máte
ZDE.
Elite bloggers - content marketing.
Žádné komentáře:
Okomentovat