a chápu. Je to jako u seriálu. Člověk se začte a chce další díl. Věřím, že za dobu, než všechny díly dopíši, tak už spousta z vás bude těhotná či bude držet své vytoužené miminko v náručí. Moc na vás myslím a držím palce.
Abych se vrátila k našemu příběhu. Je těžké na to vzpomínat, zvlášť na tyto části, které pro nás byly opravdu těžké. V určitou chvíli jsem to stále měla na povrchu, ale časem to mozek zatlačil nějak dozadu a rozhodl se to vytěsnit. Sice na tyto chvíle nikdy nezapomenu, vytahovat je opět na povrch, abych o nich mohla psát chce vždy načasování. Musí na to být taková ta nálada, aby to psaní šlo krásně od ruky. A to je většinou v autě. Teď jedeme akorát na chatu k babičce, vytáhla jsem notebook a jdu na sepsání dalšího dílu.
Naposledy jsem skončila u toho, že jsme za sebou měli 2 neúspěšné inseminace na klinice, kde se mi vlastně vůbec nelíbilo. Ale tak nějak jsem nevěděla a asi ani nechtěla si vybírat a snažila jsem se na ní najít vždy to nejlepší. A to byly rozhodně sestřičky.
Po konzultaci s lékařem jsme se rozhodli jít do prvního umělého oplodnění. Když to beru zpětně, tak mi vlastně o tom lékař téměř nic neřekl. Jen ten základ, který byl potřeba a já si zase extra nic nezjišťovala, protože jsem nechtěla propadnout čtení různých diskuzí na internetu. Vyběhala jsem si různá předoperační vyšetření a šla do toho.
Jak to probíhalo? Lékař vytvořil plán aplikace léků. Injekčních léků a že jich bylo. Denně jsem si musela píchat do kožní řasy v podbříšku. Může se docházet na píchání injekcí k sestřičkám, ale ono, když už v tom lítáte a nemáte někoho po ruce, kdo by vám to aplikoval, tak vám nezbude nic jiného, než si to aplikovat sama. Tak jsem se obrnila dávkou odvahy a začala. Byl to děs. Bylo to velké odhodlání v tom, zda píchnout tu injekci sobě do kůže nebo ne. Motivace byla ale obrovská. Jehlička byla tenká a tak tolik nebolela. Někdy ale bolela aplikace tekutiny. To začalo šíleně štípat a pálit, že si mi kroutil palec u nohy a já jen odfukovala, aby to bylo za mnou. Jenže tohle nebyl jediný stres. Asi ten větší byl ten, abych vše aplikovala ve správnou hodinu a na správnou stranu. Představte si rozvrh hodin do školy a místo předmětů byste měli vypsanou dávku léků. Ze začátku mi to přišlo strašně složité a vážně jsem se bála, abych něco nepokazila. Do toho léky musí být v chladu a tak musíte hodně přemýšlet, kde v danou chvíli budete, abyste je měli s sebou. Ale jde to zvládnout. Jen to chce krapet organizace.
Během aplikace léků jsem chodila na kontroly. Potřebovali vidět, zda se mi tvoří folikuly, tedy vajíčka, která jsou ukrytá ve folikule.
Běžně těchto vajíček žena vyprodukuje 1-3. Při takové šíleně dávce hormonů i přes 20. Asi si tedy dovedete představit, co to je pro tělo. Jsou ale ženy, které i před tuto šílenou dávku hormonů vyprodukují třeba jen 3 nebo 6 vajíček. Tato vajíčka se ženě odeberou, oplodní a čeká se na kultivaci. Tedy spojení. Mezitím si na kliniku voláte a ptáte, kolik jich daný den přežilo. Někomu nepřežije ani jedno, někomu hodně a tak si je může nechat zamrazit, aby při příštím zákroku nemusel podstupovat tento odběr vajíček.
To ale předbíhám. Chodila jsem tedy na kontroly, břicho jsem měla nafouknuté jak v pátém měsíci těhotenství, strašně to tlačilo, až píchalo. Avšak to nebylo nic, co by se nedalo vydržet. Když vajíčka měla správnou velikost, tak nastal den D. Den odběru vajíček. Tedy první operační zákrok. Dělá se totiž v plné narkóze.
Já osobně z narkózy strach nemám. Asi jsem to už někde zmiňovala, ale tyhle lékařské zákroky mě spíše fascinují. Vždycky jsem chtěla být doktorka nebo sestřička. Nevadí mi odběr krve a ba naopak se na to vždy dívám. Můj bratr z ní třeba měl takový strach, že se měsíc stresoval a nespal, protože se bál, že ho uspí, ale on ucítí bolest. Tohle mě upřímně nikdy nenapadlo. Brala jsem to jako něco nového, něco co člověk běžně nezažije. Klasika, opět se řídím heslem: "Na všem negativním si najdi něco pozitivního". Vyběhala jsem si tedy další předoperační papíry, jako kardiologie, lékařskou zprávu, zda narkózu mohu podstoupit a se všemi papíry dorazila na kliniku...
Žádné komentáře:
Okomentovat