ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 8

Na začátku chci ještě připomenout, že nechci tímto pomlouvat jakkoliv kliniku či lékaře. Přecijenom je to už 3 roky stará záležitost, spousta věci se tam mohla změnit a hlavně, tohle je můj subjektivní názor a pohled. Znám spoustu lidí, kteří zde miminko počali a byli spokojeni! Takže pokud sem už jste objednaní nebo sem chodíte, tak dejte na svůj vlastní pocit. Ale pokud zatím stále hledáte kliniku v Praze, tak rozhodne doporučuji IVF Cube na Evropské nebo na nově otevřené klinice FertilityPort Prague Mudr. Jana Smrčinu (ten mi strašně moc pomohl a nyní pracuje už na jiné klinice).
---------------------------------------------------------------------------------

Ani nevím, jak bych popsala pocity, které jsem v sobě měla. Zpětně bych řekla, že jsem byla dost naivní. Ale ono je to asi v tuhle chvíli potřeba. Vlastně jsem si celou dobu říkala, že když jsme oba zdravý a nemáme žádnou komplikaci, která by v otěhotnění zabránila, tak to musí jít. Nějak mi stále nedocházelo, že jednoduše nemusí.

Byli jsme oba nervozní, ale oba jsme se těšili. Jeli jsme spolu na kliniku a tak mlčky hleděli před sebe. Bylo něco před 7 ráno. Byli jsme objednaní na sedmou a tak jsme jeli raději o pár minut dříve. Nesměla jsem předtím pít, jíst. Klasický předoperační stav. Jenže já, holka s nízkým tlakem tohle vždy nesu špatně. Takže si pamatuji, jak se mi točila hlava, ale to mi nebránilo v takový ten potutelně nervozní úsměv vytvořený z představy, že třeba už vážně teď to vyjde.

Přijeli jsme na kliniku, která se nachází v Praze v Holešovicích v Lighthousu. Vyjeli jsme výtahem do daného patra, vystoupili a nestačili se divit. Po výstupu z výtahu na nás čekala malá a temná chodba, bez jediné židle a se dveřmi na zvonek. Nejvíce nás asi šokoval ten vzduch a také přítomnost asi 10 lidí, kteří čekali na to samé, co my. Zjistili jsme, že na zvonek zvonit nemá smysl a musíme čekat, až nás sestra zavolá. Nic moc. Vzduch žádný, židle také ne, mně bylo na omdlení a zavolání v nedohlednu. Potřebovala jsem se napít, potřebovala jsem si sednout. A tak jsem se posadila na zem. Ano, jdete na odběr vajíček, za který platíte v desítkách tisíc a vy před zákrokem sedíte na zemi, protože to čekání bylo minimálně půl hodiny.

Když jsme ale přišli na řadu, tak nás čekala další ledová sprcha. Za dveřmi se nacházela recepce s totálně chladnou sestrou bez špetky empatie. Chápu, že to je rutina. Ale zase si musí uvědomit, že my za tu rutinu platíme a hlavně prožíváme ne moc pěkné období. Nechci si stěžovat. Vím, že tohle zaměstnání je vážně náročné, ale...Sestra téměř arogantně manželovi oznámila, že tady nemá co dělat, ať mě tam nechá a odejde o patro výše, kde nechá vzorek a může jet domů. Když se zeptal, kdy mě uvidí, kdy mě může vyzvednout, tak mu jen stroze řekla, že se všechno dozví a že mu prostě pak zavolám. Aha, takže ve chvíli, kdy máme být spolu, tak bez jakékoliv další informace nás rozdělí a nazdar. Ale stále jsem to brala, jako že to kvůli hygiene či tak a tak jsem se to snažila přijmout a být co nejvíce v pohodě. Což tedy tady moc nešlo.

Odvedli mě na pokoj, kde jsem se převlékla do andělíčka a čekala. Byla jsem na pokoji s dalšími 6ti ženami. Některá byla už po zákroku, byla mimo a mluvila z cesty po narkoze, další netrpělivě přešlapovala, další si telefonovala s manželem a rozebírala své pocity. Já si lehla na postel, natáhla ruce, natáhla nohy a jen koukala do stropu. Představovala jsem si, co mě zanedlouho čeká a také to, že zanedlouho takhle omámená anestezií budu také mluvit a že to bude strašně trapné. To jsem ale ještě nevěděla, co mě čeká dál.

Stále bez vody, bez jídla, s motající se hlavou jsem se dočkala zavolání. Obula jsem si své papuče a odkráčela na chodbu. Představte si chodbu, přes kterou chodí všechny tyto ženy čekající na příjem, je tam rušno a vy čekáte jak slepička na bidýlku v řadě. Židle byly rozmístěné podél stěny a my vedle sebe seděly a hleděly na ženy, které vozily ze sálu. Před očima jsme měly pás, takový ten, jako je na potraviny v obchodě, až na to, že byl dvoumetrový a převážely se na něm ženy dovezené ze sálu. Ten pohled byl strašný.

Představte si totiž polonahou ženu, přes kterou je pouze položený andělíček, která jako kus omámeného masa je přenesena z lehátka na tento pás a dále opět na lehátko a to celé před očima žen čekajících na ten stejný zákrok. Strašné. Stále jsem si v hlavě opakovala, že chci utéct, že nechci, aby mě v tomto stavu někdo viděl. A to jsem ještě nezmínila, že většina těchto žen mluvila z částečné probuzené narkozy a hlavně mluvila úplně z cesty, protože o sobě ještě nevěděla.

Když na mě přišla řada, tak jsem odpochodovala k sálu. Opět bez židle jsem čekala na chodbě a opět se mi motala hlava.

Po příchodu na sál jsem se položila na lehátko, zkontrolovali mi veškeré údaje a pustili se do zákroku. Co musím podotknout, tak na sále vládla úžasná nálada. Celkově mi přijde, že anesteziologové jsou snad ty nejvíc pozitivní lidi. Vždy dokáží pohladit a říct nějaké milé slůvko. A jinak tomu nebylo zde. Řekli mi, co mě čeká a to, že mi nyní v narkóze odsají folikuly, ze kterých odeberou vajíčka. Ta, která budou vhodná k oplodnění oplodní a nechají kultivovat, tedy spojit. A budeme čekat, které z těchto vajíček to přežije. Zavřela jsem oči a na doporučení anestezioložky si nechala něco zdát. Představovala jsem si, jak budu zanedlouho držet své miminko v náručí, jak budu moc šťastná a že budeme konečně kompletní rodina. Napočítala jsem do dvou, trojku jsem nestihla a byla tma. Tma tmoucí...