Smooth and cooking : NA CESTÁCH: ŠUMAVA

Včera jsem plná dojmů a pojmů usedla při čekání na Perseidy sepsala článek o našem ubytování, který je nevšední a pro mě rozhodně jedinečné. Odkaz ZDE.

Dnes jsme ale zažili krásný šumavský den v horách a to s kočárkem a tak jsem si řekla, že vás trochu namotivuji, abyste se nebáli s kočárkem vyrazit. Chce to trochu organizace, ale jde to...

Dnešní noc byla opravdu zajímavá. Za prvé, Tobínek spinkal s námi v posteli a to se u nás běžně neděje. Není to tím, že bychom nechtěli my, ale nechce on. Jenže trápí ho stále ty zoubky a tak si dopřáváme nutnou dávku tulení a mazlení. A víte, co? Je to dokonalé. Když jsem usínala, tak jsem poslouchala to jeho vzdychání a ufuňování, hladila ho po ručičce a při tom cítila tu jeho krásnou vůni. Tu, kterou pro nás rodiče má jedině to naše miminko. Je to tak, že?

V noci jsem se ale vzbudila a musela jsem na toaletu. Jak jsem popisovala v prvním článku, ta se nachází pár metrů vedle maringotky. Zprvu jsem se bála, jsme přecijenom na samotě u lesa. Vzala jsem si do ruky Tobínka svítícího králíčka a vyrazila. V tu chvíli mě ale ohromila obloha. To bylo něco neuvěřitelného. Tolik hvězd? To jsem neviděla už léta. Njn my Pražáci tohle jen tak nevidíme. Kráčela jsem si tak bosky v trávě a pozorovala ty neuvěřitelné útvary na obloze, až mě Arty upozornil, že nad námi je mléčná dráha. To jako fakt? Tak tohle jsem neviděla nikdy. Vážně! Už jen pro tohle sem určitě jeďte.

Ráno nás probudil Tobínek (jak jinak, tady je takové ticho, že bych snad prospala den) a tak jsme se zachumlaní v mikinách vydali ven. Přiznám se, že já jsem si pro sebe uloupila ještě půl hodinky, kterou jsem jen tak proležela a užívala si, že ač je pondělí, tak nemusím honem vstávat.

Majitel nám mezitím donesl ošatku s pečivem a odnesl použité misky od večere. Já se šla projít se psicema po té louce, která nás tu obklopuje. Je to vážně nádhera. Je to takový ten pohled do daleka. Do daleka, kde daleko nekončí a výhled neruší jediný barák či stavba. Prostě jen příroda.

U snídaně jsme jako vždy plánovali náš den. Plán jsme neměli žádný. Věděli jsme ale, že nikam nechceme spěchat a za ničím se honit. Ani za gastroturistikou. Nevěřila bych, že tohle někdy řeknu. Ale přiznám se, že jeden gastro plán jsem ještě z postele připravila. A to na středu do Divokýho bistra. Místní asi vědí. Je to momentálně opravdu vyhlášené místo, kam prý musím. Tak jo, jdeme tam ve středu a završíme jím naší dovolenou.

Naplánovali jsme si výlet do Boubínského pralesa. Je zde několik tras i s kočárkem, ale my nakonec dali na radu majitele a vydali se za jeho doporučením.

Hodněkrát se mě ptáte, jak to má Tobínek s cestováním. Asi si ještě totiž živě pamatujete, jak jsem řešila jeho nespokojenost v autě a hlavně autosedačce. Vůbec mi už nepřijde, že jsme tohle vůbec někdy řešili. Je to na jednu stranu tak dávno, na druhou vlastně vůbec.

Pro ty, kteří neví. Tobínek od první chvíle nesnášel autosedačku. Nesnášel jí tak, že jí naprosto hystericky proplakal. Co proplakal. Prořval. Buď se ubrečel ke spánku nebo to vydržel klidně i hodinu vkuse. Mno, to jsme možná nikdy nejeli, protože to prostě nešlo. Zkoušeli jsem vše. Dala jsem na vaše rady, ale nic nezabíralo. Proto jsme se rozhodli vyčkat. Mnoho z vás mi psalo, že to chce čas. A tak jsme plánovali náš život tak, abych do auta nemuseli téměř vůbec. Nejezdila jsem ani moc MHD, ani autem a chodila hlavně pěšky. Pokud to šlo. Když už jsme někam jeli, tak cesta musela být naplánovaná tak, abychom se nikde nezdrželi ani o minutu déle. Takže takový ten nápad, že si skočíme po cestě nakoupit u nás nikdy neproběhl. Čekali jsme a dočkali jsme se. Opravdu. Takže, pokud řešíte podobnou věc, tak nezoufejte. Určitě se to jednou zlomí.

U Tobínka nezabíraly hračky, mluvení, zpívání, sezení vzadu, prostě nic. Maximálně drncání autosedačkou. To bylo tak jedno procento ze sta, jinak nic. Najednou se to ale v půl roce začalo lámat a on byl klidnější a klidnější. Neříkám, že to bylo úplně ono, ale proti těm začátkům to byl hotový zázrak. Nejlepší rozhodnutí byla ale výměna autosedačky. Je mi jasné, že tohle nemusí zabrat u každého, ale na Tobínka to fungovalo. Je pravda, že on byl od narození větší dítě. Teď je takový průměr. Ale místo na nožičky mu už hodně chybělo. Začala jsem tedy pátrat po autosedačkách a vždy to zoufale vzdala. Bylo toho tolik a každý tvrdil, jak ta jeho je ta nejlepší. Až jsem se obrátila na vás. A opět to byla ta nejlepší volba.

98% z vás a to mi běžně odpovídá kolem 2500 lidí na anketu mi napsalo, že máme jít rozhodně do Britax Romer iSize. Tahle autosedačka má totiž jednu obrovskou výhodu. Vlastně dvě. Za prvé je od 0+, takže nemusíte řešit do cca 3-4 let jinou a za druhé je otočná dokola a tak dítě může sedět v protisměru i posměru a i ukládání do ní je jednodušší. To vidíte na fotce. Dítě si totiž k sobě můžete otočit. A jelikož jsem koukala na nějaké testy autosedaček a tam říkali, že by dítě mělo jezdit co nejdéle v protisměru, tak mě to utvrdilo, že do této půjdeme. Asi si říkáte, proč v protisměru. Kvůli bezpečnosti při nárazu. Hlavička a krk není ještě tak pevná a tak je to ta lepší varianta. Autosedačka má dalších xy předností, ale to by bylo na samotnou recenzi.

Nebudu zastírat, že mě při tomto hledání nepotěšila nabídka od Funbaby, že by mi jí v rámci spolupráce dali výměnou za reálnou recenzi. A tak jsem to neodmítla. Zajela jsem do Brna na schůzku, která byla tak příjemná, jako dlouho žádná ne. Prostě jsme si sedli i lidsky i v rámci spolupráce. A jelikož Funbaby je výhradní dovozce značky Romer, tak se na ně s jakýmkoliv dotazem ohledně této či jiné autosedačky obraťte. Vědí o nich opravdu hodně informací.

A jak to cestování v ní nakonec dopadlo? Jsem to málem zamluvila, co? Pamatuji si doteď chvíli, kdy jsem do ni Tobínka usadila a rozjela se na plavání. On seděl, smál se a půl hodiny kopal a kopal nožičkami a u toho si tak juchal. Neříkám, že by takhle juchal od narození. To si soudit netroufám, mohu ale říct, že nyní je v ní opravdu spokojený a to v ní najezdil už opravdu hodně, hodně kilometrů.

Zpět k výletu. Od maringotky jsme jeli směrem na Včelnou pod Boubínem, ale zaparkovali jsme ve Včelné pod Boubínem - pila. Odsud vede asfaltka až na rozcestník, což je cca 3 kilometry. Poté se asfaltka mění na kamínkovou cestu se stále přístupným terénem pro kočárky a kola. Až se dojde do místa, které se jmenuje Pod boubínem. Zde začínají strmé schody a dále se s kočárkem nedostanete. Možná to jde obejít, ale na to jsme nepřišli.

Cesta byla opravdu příjemná. Všude lesy, kapradí, mechy a mraveniště. Obrovské mraveniště.

Celá cesta vede po červené, takže až narazíte na rozcestník, tak se vydejte opět po červené. Možná vás to bude lákat jinam, ale nedejte se přemluvit. V jiných cestách jsou prudké schody, které ani s kolem přes rameno leckdo nezvládne.

Po cestě jsme potkávali mnoho turistů, kteří nás s obdivem zdravili. Njn s kočárkem to není úplně snadné, ale Arty se toho chopil a celé to s Tobínkem před sebou a batohem na zádech vyšlápl.

Cesta nám vyšla na pravé poledne a tak ač jsme šli pouhých 5 kilometrů tam a 5 zpátky, tak jsme to šli několik hodin.

Opálení, až spálení jsme dorazili na rozcestí Pod boubínem, kde nás to už nepustilo s kočárkem dále. Arty tedy řekl, ať pokračuji sama a on se spícím Tobínkem počká zde. Byl to už jen pouhý kilometr a tak jsem si řekla, že ten výlet za nás všechny dokončím. Ale i kdyby ne. Tak procházka za to tak i tak stála.

Po 1 km jsem dorazila k rozhledně, s chutí jí vyšlápla a kochala se nádherným výhledem, který jí obklopoval ze všech stran.

Po chvíli kochání jsem se vydala zpět. Šla jsem přes různé lávky, kořeny, schody, skrze opravdu náročný terén.

Ale ta příroda? To je dokonalost.

Až jsem došla k Artymu a ten mi řekl, že se Tobínek probudil 3 vteřiny po tom, co jsem odešla. A já si tak představovala, jak si chupká a Arty v té krásné přírodě rozjímá.

Jako správná máma jsem nám udělala svačinu s sebou. Chléb šumava, avokádo a paprika.

Tobínek měl samotné avokádo. Miluje ho. Dlabal ho s takovou chutí, až nás zastavila paní a s údivem se ptala, zda mu to chutná. Odpověděli jsme, že sama diví. Nechápala :-D Milují vaše děti avokádo?

Jak asi vidíte, tak náš Joolz jsme nechali doma a rozhodli se vyzkoušet do terénu Thule sport 1. Zatím jsme tento kočárek používali pouze k běhání, ale původně jsme ho vybírali i do velkého terénu a také na brusle či kolo. A terén zvládl skvěle. Asi by to zvládl i Joolz, ale Arty měl dobrý poznatek. Pokud narazíme na bezpečný terén, tak můžeme Tobínka odpoutat a on si tam může krásně lozit a válet se. A to se také dělo. Nakonec usnul v tak roztomilé a pohodlné póze, že jsme mu to oba záviděli :-)