NA CESTÁCH: VEJMÍNEK U ČESKÉHO ŠVÝCARSKA

Je leden a my plánujeme, kam vyrazit. Všichni jezdí na hory, bobují a popíjí svařené víno či jablko. Já dostala ale chuť na nějakou chaloupku, ze které uvidím na zasněženou krajinu, chaloupka bude útulná, v kamnech bude praskat dřevo a já si budu užívat takovou tu chalupovou pohodu plnou čerstvě navařeného jídla...

A tak jsem přišla s nápadem. "Arty, co kdybychom jeli na Vejminek? Je tam wifina, je tam pokoj s pracovní stolem a tak by sis mohl vzít třeba částečný home office a částečně s námi trávit čas. Odpočinuli bychom si a načerpali novou energii v tomhle šedém lednu.". Arty se zeptal šéfa, ten nám dal zelenou a my vyrazili. 

Vejmínek je taková chaloupka s krásným příběhem. Vlastní jí mladý pár Klára a Kája. Jejich příběh miluji. Můžete si ho celý přečíst u nich na webu nebo také na Instagramu. Ve zkratce. Klára a Karel se poznali v hospodě Na Stodolci, která se nachází pár metrů od Vejmínku. Karel je z Prahy a Klára je z nedalekého Děčína. Když spolu žili, tak si vysnili takový nápad. Koupit chaloupku, která bude dělat radost jim, ale i veřejnosti. Koupit chaloupku, která pohltí hosty natolik, že přestanou vnímat čas a začnou vnímat jen tu čistou pohodu, kteroi nám život nabízí. A tak hledali...hledali hodně dlouho, až našli. Našli Vejmínek. Tato chaloupka začala chátrat a tak se jí majitel restaurace a roubenky Na Stodolci, jakožto místňák rozhodl koupit a zachovat. Jenže neměl už prostor na to, spravovat další nemovitost a tak jí po rekonstrukci prodal. Mno a v tu chvíli spadla do cesty právě Klárce a Kájovi a ti jí koupili, zvelebili, zútulnili a v listopadu roku 2018 začali pronajímat. A víte, co je ta největší náhoda. Jejich společný životní příběh začal právě v restauraci Na Stodolci a nakonec si koupili tuto vysněnou chaloupku právě od majitele restaurace Na Stodolci a to aniž by to dopředu věděli. Jak se říká v Lotrandovi a Zubějdě, "O náhody není nouze." a já s tím souhlasím. Už proto si myslím, že toto místo je osudové nejen pro ně, ale pro všechny, kteří se zde ubytují.

Na Vejmínek jsme dorazili v neděli odpoledne. Tento den jsme toho už moc nestihli. Zatopili jsme si v kamnech, vybalili si, já jsem zadělala na chleba a následně ho upekla a ještě jsem dala vařit vývar.
Ten momentálně často pijeme, jíme a vaříme z něj další jídla. Takže uvařím 2 obr hrnce, část zamrazím a část pijeme či z něj připravíme něco dalšího.

Ráno začalo přesně tak, jako začíná v Praze. Arty vstal v 5:30 a šel pracovat. My jsme ještě spali. Nakonec jsme s Tobínkem vstali kolem sedmé hodiny a sešli dobové schody k Artymu o patro níže. Zde jsme se všichni nasnídali, Arty nám dal pusu a odešel pracovat zpět nahoru, kde se nachází krásný dobový stůl, který je umístěn přímo u okna. Tedy pracujete a zároveň můžete rozjímat u krásného výhledu do zasněžené přírody.

V přízemí se nachází obrovská místnost s velikou kuchyní, kamny, kanapem a jídelním stolem pro asi 10 lidí. Je tu i stůl, který lze opět využívat k práci nebo k rozvoji uměleckého ducha vašeho dítěte. A tak se také dělo. Chvíli si Tobínek hrál sám a tak jsem u toho vařila, když už ho to nebavilo, tak jsem si k němu sedla a hrála jsem si s ním.

Mají tu tuto retro židličku, která souží jako stolek a židle a když se sestaví, tak je z ní krmící židlička. Pamatujete si jí? Schválně, kdo z vás jí měl doma také :-)

Na tento den jsem si naplánovala připravit Francouzskou čočkovou polévku uvařenou právě z předem připraveného vývaru. Tato polévka je hutná a je to přesně takové to kotlíkové jídlo, které se úžasně hodí do chaloupky. Připravuje se z čočky, rajčat a navrch se sype parmezánem. Dokonalost. Určitě jí zkuste.

Tobínek má v jeho 19mesících už jen jeden spánek. Přesněji, když s ním jedu dopoledne s kočárkem ven, tak mi vždy kolem 10 hodiny usne, ale spí tak půl hodiny a pak si tedy dá ještě jeden spánek odpoledne. To ale většinou pak znamená, že dřív jak v deset večer neusne. Takže se tohle snažím eliminovat a momentálně plánovat aktivity tak, abychom byli dopoledne doma, šel kolem půl dvanácté spát, spí tak hodinu až hodinu a půl a pak jdeme někam ven. Když to takhle vyjde, tak pak chodí spát kolem sedmé až osmé večer.

Vždy, když Tobínek usnul, tak se Arty přesunul zpět ke mně dolů a jeho jsme přenesli nahoru do postele. Zde Arty ještě pracoval a já dodělávala oběd.

Když se Tobínek vzbudil, tak bylo potřeba nasekat dřevo. Dřevo je tu normálně připravené pro hosty. My jsme ale využili spontánně jednoho termínu, kdy tam hosté nebyli a domluvili to opravdu za pět minut dvanáct. Byl to tedy celkem adrenalin, protože dřeva tam bylo po málu a měli ho dovést až den poté, co jsme odjížděli. Klárka nám chtěla poslat vip zásobu od její maminky, rozhodně by nás tu zmrznout nenechala. My to ale odmítli s tím, že budeme šetřit a v "nejhorším" zajedeme na benzínku a dřevo koupíme. Nakonec to ale dopadlo tak, že tam ještě dřevo zbylo a v chaloupce bylo přitom takové horko, že jsem musela často větrat.

Tuhle sekací aktivitu si Arty moc užíval. Pro někoho je to denní rutina, ale pro nás Pražáky je to chvíle, kdy se zvedneme ze židle od počítače a vyčistíme si hlavu. Nejvíc nás na tom ale bavilo to, že jakmile Arty sekl do dřeva, tak se Tobínek tak rozesmál, že měl úplný záchvat smíchu. A tak jsme tam sekali a smáli se od srdce všichni tři.

Po tomhle kardiu a splněných pracovních povinnostech jsme se šli všichni najíst. Tobínek jedl s námi. Jen jsem tu polévku nesolila. Byla dost slaná od nasypaného parmazánku, který jsem Tobínkovi nedávala. Jestli vás zajímá proč (tak, jako to zajímalo hodně lidí na Instagramu), tak mu ho nedávám, protože je právě hodně slaný a je to zrající sýr.

Aby nám slehlo, tak jsme se rozhodli vyrazit ven. Prošli jsme si jen úzké okolí skrze pole. Byla to příjemná a nenásilná procházka, ze které jsme si ale odnesli krásně červené tvářičky a nos.

Vejmínek má pro nás jednu obrovskou výhodu. Je babyfrinedly (jsou zde 2 malé postýlky a plno krásných hraček), ale i dogsfriendly. Tohle je v poslední době problém. Z pohledu majitele to chápu, ale pro nás pejskaře je to vždy problém. Takže většinou hlídá holky moje mamka a my vyrážíme bohužel bez nich. Ale zde jsou zvířátka vítaná, což je super. Takže po dlouhé době jsme byli na dovolené kompletní rodinka.

Jelikož na první spánek se Tobínek rozhodl rezignovat a spal asi 5 minut, tak po procházce odpadl. Čerstvý vzduch pomohl a tak jsme si dali nášup polévky a pozorovali jsme ho skrze naší novou chůvičku. Bez chůvičky jsme žili doteď. Většina z vás mi jí totiž při narození Tobínka rozmlouvala, že prý do bytu 2kk nemá smysl. Dala jsem na rady a koupili jsme si jen aplikaci do mobilu, která soužila také krásně. Jenže, jakmile jeden z nás nebyl doma, neměla jak fungovat. A tak, když jsme přijeli třeba z plavání a Tobínek dospával v autě na zahradě, tak jsem musela každý 3 minuty chodit k němu a kontrolovat, zda se nevzbudil.

A tak, i když mu bylo teď 20 měsíců, tak v chůvičce vidím smysl. Zanedlouho budeme mít dvoupatrový barák a tak i když Tobínek bude spinkat tam, tak se bude hodit. Nehledě na to, když někam takhle cestujeme. To jí využíváme vždy na 100 %.

Nakonec jsme se rozhodli pro tuto chůvičku od fi. Motorola. Mnoho z vás mi na ní psalo samou chválu a já jsem zatím maximálně spokojená. Má kameru, noční vidění, skrze monitor lze s kamerou pohybovat, takže, když se díte překulí, tak si jí lehce nastavíte na dítě, měří teplotu místnosti, funguje skrze wifi a tak si jí můžete zapnout i na mobilu (když se třeba vybije a nemáte zásuvku poblíž), má několik melodií, které můžete miminku pouštět a když jste třeba mimo domov, tak vám na mobil posílá fotky dítěte, jak spinká. Má toho v nastavení opravdu hodně a nás si získala od první vteřiny. Dokonce až tak, že jsme na ní celou dobu koukali a pořád jsme říkali, jak je roztomilý, když spinká a to mu je 20 měsíců. Co bychom asi říkali, kdyby jsme ho měli doma pár dní :-D.

A máme tu další ráno. Toto ráno je ve znamení ranního zatápění, které měl na starosti Arty. My v tu chvíli totiž ještě spali. Jemu začínala směna v 5:30 a my vstávali kolem 7:30 hodin. Takže jsme vstali do již vytopeného obýváku, ve kterém jsme se nasnídali a on utíkal opět nahoru pracovat.

Tuto podložku máme novou. Je od značky Elodie detail s plní přesně to, co jsme potřebovali. Jak vidíte, i Amálce se na ní líbilo. Jde o to, že i když máme doma podlahové topení, tak netopíme pořád a tak je u země zima. Máme sice takovou hrací deku, ta ale klouže po plovoucí podlaze a krabatí se. Proto jsme na chvíli dali do obýváku koberec. Jenže tato naše lumpice si myslí, že když je někde nějaká podložka, tak se na ní čůrá. A tak to dopadlo tak, že jsem 2x do týdne prala koberec, až jsem ho nakonec srolovala a vrátila do garáže. Jenže, co teď? V létě to šlo, ale s příchodem zimy mě to zase více a více trápilo. Nakonec jsem hledala koberec, který bych pak v novém bydlení dala Tobínkovi do pokoje s tím, že ho budeme každý večer rolovat a dávat stranou. Pak jsem ale našla tuto hrací podložku. Sice na netu vypadá, že to je opět jen taková jakoby hrací deka, ale není tomu tak. Je to vyteplená podložka molitanem, je obou stranná, na jedné straně je obrázek a na druhé není, ale mají ji ve 4 vzorech, je pratelná v pračce, lehká a snadno udržitelná. Tak jsme zvolili jí a jsme za ní vážně rádi. Neklouže a přitom hřeje. Takže pokud hledáte něco podobného, tuto podložku mohu doporučit.

Dopoledne jsme opět trávili přesně tak, jak ho trávíme v Praze. Hráli jsme si s Tobínkem a jeho hračkami. Celkově je zaměřuji na rozvoj jemné motoriky a fantazie. Tobínka nijak extra nebaví si hrát s auty a tak mu kupuji hlavně hračky pro rozvoj jemné motoriky a fantazie. Asi je to i tím, že sama jsem na míčové hry tele, ani Artyho auta nebaví a já jsem od mala manuálně zručná. Nebo  je to třeba jen tím, že to baví mě, hraji si s tím a Tobínek to okoukává. Kdo ví. Ale je fakt, že díky tomu si vyhrajeme oba. :-) 

Po několika hodinách hraní si, zpívání, tancování, blbnutí a dodělávání oběda jsem Tobínka uspala. Poslední dobou uspávám hlavně v houpátku. Na tento styl uspávání si Tobínek zvykl v době růstu zoubku, kdy nemohl zabrat a funguje to doteď. V podstatě, pokud není úplně vyřízený, tak nám jinak neusne. Vždy se zvedne a odejde. Bez kompromisu.

Na oběd jsem připravila vývar a lasagne. Přesněji jsem do hotového vývaru přidala čerstvou zeleninu a nudle a povařila. Předchozí den jsem si připravila boloňskou omáčku, ze které jsem sestavila lasagne. Recept už máte na blogu, tak je také zkuste. Musím sama uznat, že to bylo jídlo, které jsem u každého sousta musela chválit. Takhle dobře jsem neuvařila už opravdu dlouho. :-)

Po tom, co jsme se najedli jsme chtěli jít ven. Ale nakonec jsme si řekli, že nikam nepůjdeme a užijeme si Vejmínek naplno. Byl to takový ten lenošný den, který je jednou za čas potřeba. Na to myslete. Ač je super vidět celé široké okolí a zažít hodně zážitků, tak někdy je dobré prostě jen vypnout.

Samozřejmě vím, že s dítětem to moc nejde, ale zrovna na Vejmínku je dost místa pro spoustu aktivit. Jsou tam k zapůjčení hračky, hry, pastelky,....a tak si chvíli Tobínek kreslil, pak jsme si stavěli různé stavebnice, pak jsme šli o patro výše, kde je dětský koutek, blbli na posteli a opět šli dolů a něco dalšího vymysleli.

Tohle zázemí najdete v prostředním patře v ložnici. Je zde truhla plná hraček, panenky, knížky,...

Ani nevím jak, ale zase to uteklo a byl večer. Takže následovala večeře, koupání, uspávání a chvíle u filmu. Tento den jsme si pustili (Ne)obyčejný člověk. Jestli jste ho neviděli, tak si ho pusťte. Na ČSFD má 89% a je opravdu moc hezký, prostě ze života.

A je tu další den, další den plný dobrodružství, který začal stejně, jako ty předchozí. Společná snídaně, práce, hry a oběd.

Po obědě jsme vyrazili ven. Venku bylo krásně, svítilo sluníčko, přitom se stále držel sníh. Našli jsem si na Instagramu Vejmínku tipy na výlety. V letních dnech bych nevěděla, kam dřív, v těch zimních je to lehce složitější, zvlášť s dítětem. Nakonec jsme vybrali jen 4 kilometrovou trasu s aquaduktu, který je z roku osmnácet něco a je stále původní.

Cesta to byla příjemná, taková ta nenáročná a táhle se skrze pole a louky, kde se páslo stádo krav, telat a býk.

Na procházce jsme krásně vymrzli a tak jsme se těšili do chaloupky ke kamnům a k horkému kakau. To jsme si tu dopřávali v pravidelných dávkách. Ač ho normálně nijak extra nevyhledávám, tak sem se prostě hodí. Vždy jsem si ho našlehala s mlékem a to byla panečku lahoda...

Jestli je nějaká aktivita, která Tobína vážně baví, tak je to válení se v posteli. Nemyslete si, že nějaké odpočívání. Miluje skákat, padat, hopsat a celkově blbnout. A tak nás vždy vezme za prst a odvede oba do postele. A pak už je slyšíte "aaa hopáááá"...

A už zase byl večer a nastal klasický program. Večeře, koupat, uspávat a film. Na Vejmínku není televize, což absolutně podporuji. Občas jí člověk totiž pouští jen ze zvyku a je to vlastně takový nástroj, který nás spíš ruší, než něco dává. Zvlášť v této oáze klidu. A tak jsme si vždy stáhli nějaký film, který třeba v Praze odkládáme. Nabízí se otázka, proč jsme se tu nezačetli do knih. Těch tu je k zapůjčení hned několik. Ale vlastně i tento druh odpočinku, je někdy moc fajn.

Ještě než jsme šli ale spát, tak jsem se vrhla do přípravy buřtguláše. Chtěla jsem tu nechat Klárce a Kájovi, majitelům, nějaké pohoštění. Měli dorazit hned po nás a to po náročném dni a tak jsem si řekla, že by je mohlo potěšit, kdyby v lednici našli něco teplého do žaludku.

Nakonec jsem jim ještě upekla moje vyhlášené medové sušenky a banánovou bábovku s kousky čokolády. Upřímně jsme měli co dělat, abychom jim to nesnědli :-).

Druhý den jsme ráno vstali a já se ještě vrhla do přípravy chleba. Arty pracoval a já ho rychle ručně uhnětla a dala ke kamnům kynout. Mezitím, než vykynul jsem si hrála s Tobínkem a postupně pobalovala. Dnešní den byl totiž poslední na Vejmínku. Ač doufám, že ne poslední na pořád. Vejmínek jsem si opravdu zamilovala a načerpala jsem tu tolik potřebné energie.

Mezitím, než se Tobínek prospal jsem dopekla chléb a ještě teplý jsem ho tu zanechala také Klárce a Kájovi. Čekal tu na tě tedy buřtguláš v lednici, talíř plný sušenek, bábovka a čerstvý chléb. Bylo to takové moje děkuji za to, že jsme tu mohli být. A hlavně za to, že existuje někdo, kdo se rozhodl vytvořit tak krásné místo, jako je Vejmínek. Klárko, Kájo, jen tak dál!

Po tom, co jsme opustili chaloupku jsme se ještě vydali na oběd do blízké restaurace Na Stodolci. Nachází se asi 5 minut pěšky od Vejmínku a je vyhlášená jak svým ubytováním, tak svou restaurací. Vaří tam tak dobře, že Tobínek snědl celý talíř polévky. Měli v nabídce kuřecí vývar, který nebyl téměř slaný, byl plný chutě a výborných surovin.

Mají tu i dětský koutek a tak mezitím, co jsem si dávala pstruha se zeleninou a Arty hovězí bio jazyk s křenem a bramborou, si Tobínek nadšeně hrál. Prostě idylka, která nás doprovázela celým pobytem.

Jestli hledáte nějaké takové místo, tak vám Vejmínek naplno doporučuji. Určitě nebudete litovat. Jen pozor, už mají téměř vyprodáno. Aspoň první půlku roku. Ale termíny vám Klárka ráda sdělí na jejím Instagramu nebo u ní na webu. Tak se podívejte a nebojte se zeptat.

Když jsme odjížděli na Vejmínek, tak jsme se dohodly s Klárkou na takové barterové výměně. Já je uplatím svými vyhlášenými sušenkami a oni nám půjčí chaloupku. Nakonec jsem jim jako překvapení ještě upekla čerstvý chléb (ten byl ještě teplý, když jsme odjížděli), navařila buřtguláš, upekla banánovou bábovku a právě tyto vyhlášené medové sušenky. Jsem ráda, že jim nakonec moc chutnalo.

Jelikož jsme na tuto dovolenou potřebovali několik nových věcí, tak jsme se domluvili s firmou Funbaby na spolupráci. Dodala nám zateplenou hrací podložku od značky Elodie details, zimní kombinézu od značky Lodger, teplou čepici od značky Elodie details, muchláčka lvíčka od značky Elodie details a chůvičku od značky Motorola. Se vším jsme maximálně spokojení a vše mohu doporučit. Testováno na nás i Tobínkovi. :-)