Co bylo s odebranými vajíčky? Ta se ihned po zákroku oplodnila a teď se čekalo. Čekalo se na to, která se oplodní a která budou vhodná pro transfer, tedy vložení do mého těla a také, která budou vhodná k zamražení.
Od pojišťovny jsou placené 3 dny kultivace, neboli spojení. Ale zde automaticky dělali 5 dní. Tedy prodlouženou kultivaci. To bylo i to, za co jsem si připlácela na předchozí klinice. Embryo je pak více zralé a má větší šanci na uchycení nebo usazení v ženském těle.
Abych pravdu řekla, tak tuto část cesty k miminku si téměř nepamatuji. Vlastně ani nevím proč. Byla jsem na nové klinice, která mi byla doporučená svým kolegou, díky které má úžasnou holčičku. Bylo to tedy něco nového a něco, do čeho jsem mohla opět vložit veškeré naděje. Mozek ale funguje tak zajímavě, že určité věci jednoduše vytěsní a mě nyní přijde, jako bych na tento zákrok vůbec nešla. Vlastně proto jsem ráda, že jsem na svůj blog psala určité články týkající se mého života. Pro někoho to je zvláštní, proč se člověk dělí o tak soukromé věci, já to mám jako svůj deníček, který pomáhá a dodává naději ostatním. Nejlepší je ale psát tyto články ve chvíli, kdy se to děje. Kdybych nyní popisovala svůj porod, tak ho popisuji jako vlastně něco úplně normálního, rychlého a bez bolesti. Mozek se prostě raduje z toho hezkého a to náročné posune tak daleko, že si na to už těžko vzpomeneme. Ale je to dobře, jen díky tomu plno žen rodí další a další děti, i když po porodu tvrdí, že do tohodle už nikdy nepůjdou :-). Ale to jsem hodně odbočila.
Abych se vrátila k mé cestě. Na této klinice mi odebrali opět mnoho folykul, ze kterých bylo mnoho zralých vajíček, která byla následně oplodněná. Po 5 denní kultivaci ale přežila pouze 2. Přesněji pouze 2 byla vhodná k embryotransferu. Což je strašně zajímavý fakt. Někomu odeberou 6 folykul, má z toho 6 vajíček a z toho má 5 vhodných oplodněných embryí. A někdo má 22 folykul, z toho 19 vajíček, ale z toho jen 2 embrya vhodná k transferu. A nebo žádná. I takové případy bohužel jsou. A znám dokonce 2 ženy, kterým se to stalo. Což vezme člověk strašně moc sil, protože musel projít tuhle šíleně dlouhou cestu a pak se dozví, že není co zkoušet a transfer se konat nemůže.
Já měla to štěstí a měla jsem na klinice 2 embrya, která splňovala všechny parametry toho, abych mohla podstoupit transfer. Jedno embryo tedy zůstalo na klinice zamražené a čekalo na případný další transfer. Druhé čekalo na den D, který právě nastal.
Fotka vyse vznikla par minut pred vstupem do kliniky.
Přišla jsem na kliniku na objednanou hodinu. Doprovod mi dělal manžel. Oproti předchozí klinice jsme mohli být od prvního do posledního okamžiku spolu. Takže to nebylo ve stylu o nás bez nás a lze o tomto zákroku mluvit tak, že jsme opravdu počali spolu a ne, že jeden byl v práci a druhý na klinice.
Vše zde probíhalo naprosto profesionálně a hlavně lidsky. V tuto chvíli mít empatický doktory a sestřičky je to nejdůležitější a tady jsou.
Nejdříve jsem šla za mým lékařem do ordinace. Zde mi opět zopakoval, co se bude dít, ukázal mi, jak cca vypadají má embrya, proč se některá vyřadí, proč některá zůstanou. Má na to takovou fotku vzniklou pod mikroskopem. Prohlédl mě, aby zjistil, zda je vše v pořádku a poté jsem se přesunula na sál. Byl to ten stejný sál, na kterém jsem podstupovala inseminaci. Oba jsme se s Artym převlékli do slušivého nemocničního oblečku, přešli přes lepivý koberec, který odstraní zbylé nečistoty z nohou, položila jsem se na lehátko a čekala, co se bude dít. Vždy zde zopakují mé jméno, rodné číslo, profesionálně vše zkontrolují, aby nedošlo třeba k záměně. A šlo se na to. Transfer neprobíhá nijak složitě. Přesněji nijak složitě pro ženu, která ho podstupuje. Žena stále užívá léky, tentokrát na posílení všeho důležitého pro udržení embrya. Ale samotný zákrok probíhá tak, že se zavede gynekologické zrcadlo, děložní čípek se očistí kultivačním roztokem a do děložní dutiny se zavede katetr a tím se přenese embryo. Je to bez narkózy a bez bolesti. Opravdu.
Po tomto zákroku jsem ležela asi hodinu na sále. Nikdo mě nikam nepřevážel a naopak mě nechali v klidu odpočívat. A kde byl manžel? Po celou dobu seděl vedle mě a držel mě za ruku. I při zákroku. Sestřička mě přikryla dekou, zhasla, aby na sále bylo přítmí a řekla mi, ať zavřu oči a nechám si něco pěkného zdát. A spolu s lékařem odešla.
Na sále jsme zůstali jen my dva. Nikdo jiný. Já ležela, manžel seděl, chtěli jsme si povídat, ale nakonec jsme jen tiše přemýšleli a nechali putovat všechny možné myšlenky naší hlavou. U toho jsme se drželi za ruku. Tato chvíle je pro daný transfer velmi důležitá. Žena by měla být maximálně v klidu a nestresovat se.
Po hodině přišla sestřička, pomohla mi se zvednout, odvedla mě k lékaři, který se mnou probral další postup a mohla jsem jít domu.
Hodně z vás mi píše, jestli si po transferu vzít nemocenskou a zůstat doma anebo jít do práce, že máte práci v klidu a doma byste se akorát stresovaly. Na tohle není odpověď. Každý to má jinak, ale čiňte tak, abyste si to pak nevyčítaly. Já si celou dobu říkala, že vždy pro to udělám maximum a kdy jindy nabírat síly na příchod miminka, než právě teď. V práci jsem tedy nahlásila, že budu cca 2 týdny doma po operaci (nevěděli jaké) a já si naordinovala hlavně klid a pohodu. Ale nemyslete si, neseděla jsem doma s nohama nahoře. V poklidu jsem dělala vše, co mě bavilo. Jen jsem nesportovala a nestresovala, nechala jsem čas plynout. Stále jsem si povídala s břichem a představovala si, co bude. Jaký bude osud? Bude k nám milý nebo nám hodí zase nějaké překážky do cesty? Budu konečně mám a s manželem rodiče nebo budu muset podstoupit další cestu k miminku. Věřte, že jsem se každý den modlila někam tam do vesmíru, aby to konečně vyšlo. Aby si k nám to miminko našlo cestu a bylo s námi po zbytek života. Aby nás konečně spojilo natolik a my se mohli nazývat rodina. Ano, po svatbě už i manželé jsou rodina, ale víte, jak to myslím. To dítě k životu jednoduše patří. Jak vždy říkávala moje mamka, s dětmi je to náročné, ale bez si to nedovedu představit. Je to tak. Miminko, škola, puberta, první lásky, nevydařené párty,... vše, co rodič prožívá se svým dítětem tak, jako by to prožíval on sám. Ale o tom ten život je a jen tak pro mě má smysl. Bez dítěte je to lehce snaží (v určitých věcech), ale teprve s dítětem to má smysl. Jenže...
Jenže čas plynul a s ním přišla opět perioda. Životní rituál, za který jsme v určitém věku rádi, že pravidelně dochází, ale také životní rituál, který v určitou chvíli absolutně nesnášíme. Ve chvíli, kdy podstoupíte zákrok plný injekcí, narkózy, transferu se vám při pohledu na tuto situaci absolutně hroutí svět. Hroutí se vám veškerá naděje, která dosud byla. Přichází stavy bezmoci, pláče, zoufalství...přichází chvíle, kdy se cítíte úplně prázdná při pohledu na člověka vezoucí kočárek či při pohledu na jakoukoliv těhotnou ženu. Každé do jedné to přejete, ale také bezmezně závidíte. Máte to také tak? Chvíle, kdy máte pocit, že ta cesta je bez viditelného cíle, ale...ten cíl tam je. Jen někdy je ta cesta kratší a někdy delší.
Doteď si stále říkám, že čím se ta cesta táhla déle, tím jsem si více uvědomovala, jaký zázrak dítě je. O to více jsem si snila situaci, kdy ho budu držet v náručí a kdy mu budu moci předat to nejlepší ze mě. Jenže na tuto chvíli si budu muset ještě počkat.
Na všem negativním si najdi něco pozitivního. Tímto heslem se řídím velkou část života. A tak jsem tu další naději vkládala do našeho zamraženého embrya, které na nás čekalo na klinice. Říkali jsme mu Ajsík, Proč? Protože jsem si vždy při pomyšlení na něj zpívala písničku Ice ice baby a tak to byl náš Ajsík. Ajsík, který nám strašně moc dal, ale také vzal....
Žádné komentáře:
Okomentovat