Píši to strašně jednoduše, ale tak jednoduché to nebylo. Já byla tak strašně prázdná, že jsem si připadala, že nemám žádné emoce. Byl to takový ten pocit, jak koukáte do zdi a nemyslíte na nic. Vůbec na nic. Protože to nejde. Stále si jen opakujete "Proč já?", i když víte, že tohle si říká tisíce a tisíce dalších žen. Bohužel. Ale ani plakat už mi nešlo. Přesněji slzy došly. Byla jsem prostě prázdná a ve mně nezbývalo vůbec nic. Neměla jsem nikoho, s kým bych to mohla řešit, neměla jsem nikoho, kdo by mě mohl a uměl pochopit tak, jak bych v danou chvíli potřebovala. Každý mě utěšovat a snažil se mi dodávat síly, ale nevěděla jak. Tak jsem hodně často slýchávala věty stylu: "To bude dobré", "Hlavně na to nemysli a ono se to povede", "Tak vyražte někam na dovolenou a odpočiňte si" a podobně. Všechny tyto věty chápu, protože, co jiného máte říct? Samotná moc nevím, co odpovídat, když mi píšete své příběhy. Věděla jsem jedno. Musím se co nejvíce zaměstnat. Musím dělat něco, díky čemu nebudu moci přemýšlet. A tak jsem si naordinovala program.
Chodila jsem do práce, kde jsem byla ráda, že o mé situaci nikdo neví. Dostala jsem se tedy mezi lidi, se kterými jsem se mohla přetvařovat, jak je život úžasný. Ač on je a byl, jen to miminko...V práci jsem byla 4 dny v týdnu a to 11 hodin každý den. A tak nebylo času nazbyt. A to mi ještě trvala cesta hodinu tam a hodinu zpět. I přes to jsem se ale hecla a udělala si svůj sportovní plán. Řekla jsem si totiž, že přeci dítě musí přijít do zdravého těla. Nebo ne?
V tuto chvíli jsem se už dostala do situace, kdy jsem si pročítala všechny možný portály. Ač nejsem fanda modrého koníka a to hlavně v době těhotenství, kdy každá druhá žena se tam vyjadřuje jako diplomovaný lékař a přijde mi to opravdu nebezpečné, tak v tuto chvíli mi to hodně pomáhalo. Pročítala jsem si diskuze i třeba 10 let staré. Četla jsem si, co ženy prožívají, jak to řeší a jak to vše dopadlo. Nikdy jsem se ale do diskuze nezapojila aktivně. Vždy jsem byla jen takový ten pasivní čtenář a pozorovat :-).
To jsem lehce odběhla, ale říkám to proto, protože jsem tam četla hezkou debatu. Jedna paní tam psala, že si máme představit naší dělohu jako pokojíček. Pokojíček, který připravujeme pro příchozí miminko. Jenže dokud bude v pokojíčku nepořádek, tak se mu tam nebude chtít zůstat. Je to jako s návštěvou. Když si jí pozvete do krásně uklizeného bytu, ze kterého voní čerstvě upečená bábovka a vládne v něm naprostá pohoda, tak se návštěvě nebude chtít domu. Pokud tam bude ale nepořádek, chaoz a nepohoda, tak pravděpodobně ani nepřijde. A tak to je i s tou dělohou a pokojíčkem. Nejdřív je potřeba si v těle a hlavně pořádně uklidit, hodit se do pohody a vítat vytouženého hosta, neboli miminko.
A tak jsem si řekla, že zaměstnám svůj mozek tím nejlepším způsobem. Prací, kterou mám ráda, blogem, který miluji a sportem, který mě vždy naplňovat. Víkendy jsem prokládala stráveným časem s přáteli, po boku Artyho a většinou u dobrého jídla v nějaké kavárně.
Pamatujete si ještě na mojí běhací výzvu? Tenkrát jsem si vymyslela, že za 1 měsíc uběhnu 125 km. S tím, že v té době byl pro mě maximum 5 km za den. Vycházelo to tedy něco málo přes 4 km na den. Tedy cca 6 dní běhu a 1 den odpočinku, ale i tak lehce více. Tenkrát jsem se s tím pochlubila na Instagramu a pobídla své čtenáře, ať do toho jdou se mnou. Ne do toho čísla, ale do toho běhu, že ve více se to lépe táhne a motivuje. Tuto výzvu jsem dotáhla téměř do konce. Chybělo mi uběhnout asi 15 km. Ale nešlo mi o to číslo, to bylo jen motivační, šlo mi o ten pocit a o to, něco dělat. Tenkrát mi na to jedna čtenářka napsala, že nechápe, proč jsem si dávala tak velký cíl, když bylo jasné, že to nedám a že jsem akorát prohrála. Tohle nezapomenu. Je to klasický postoj, že nic se necenní a vše se kritizuje. Ale jde se na to podívat i z druhé strany. Každý kilometr se počítá a každý vyběhnutý den také. Odměnou je za to krásný pocit, pro který to děláme. A na to myslete.
Já jsem ale jen neběhala. Začala jsem do toho cvičit i Jillien Michaels 30 days shred. Tohle cvičení je na 30 dní, s tím, že první 10 dní se cvičí jedno video, druhých 10 další video a třetích 10 dní poslední video a samozřejmě se u toho zvedá obtížnost. Díky tomuto plánu jsem se sice možná absolutně přetěžovala, ale můj mozek byl tak zaneprázdněný a zároveň vyčištěný, že to bylo úplně skvělé. Nehledě na to, že jsem u toho zhubla a dostala se do fyzické kondice, která je k otěhotnění také velmi důležitá. Spojila jsem tedy fyzickou a psychickou pohodu a připravovala se u toho na další zákrok.
Takže jestli momentálně řešíte podobnou situaci, zkuste se zamyslet i nad tímto. Nikdo neříká, že máte běhat maratony nebo chodit do posilovny, když vám to není komfortní. Můžete ale zkusit jógu, dokonce existuje jóga, která má pomoci otěhotnět, můžete zkusit nějaké domácí cvičení, pokud nemáte rády cvičení mezi lidmi, nebo naopak si můžete najít nějaké hromadné cvičení v parku. Vím, že na Letné v Praze se takových koná hodně. Možností je hodně, jen chtít. Tak rozhodně neseďte doma a nepropadejte zoufalství. To můžete dělat po večerech, ale ne celý den. Vymyslete si program, který vás bude dělat šťastné. Vezměte psa a jděte ven, jděte na nějakou výstavu či do galerie a muzea, zajděte si s přáteli, které jste dlouho neviděly na kávu či na oběd, dopřejte si nějaký vytoužený dortíček, jeďte na výlet nebo si jen s partnerem zahrajte večer u sklenky dobrého vína deskovou hru a pořádně se od srdce zasmějte. I tohle hodně pomáhá. Věřte mi a zkuste to. Každý krok a pokus se počítá a pomáhá...
Žádné komentáře:
Okomentovat