16. března 2016Ahoj,
Je to email neříkající nic a je z něj cítit ta prázdnota. I tak jsem ale ráda, že jsem ho poslala.
V období mezi nevydařeném pokusu a dalším transferu jsme se pokoušeli o přirozené početí. Ale opět neúspěšně a tak jsme se s panem doktorem dohodli, že podstoupím kryoembryotransfer. Bylo tedy potřeba důkladně sledovat můj zdravotní stav a počkat na ovulaci, při které se tento transfer provádí. Čekala jsem tedy další měsíc, docházela pravidelně na kliniku a těšila se na další etapu a další naději, do které jsem vkládala úplně nejvíc. Proč? Vlastně sama nevím. Možná to bylo proto, že jsem věděla, že pokud toto nevyjde, tak budu muset podstupovat celý tento kolotoč s pícháním si hormonů, odběru vajíček v narkóze a následný transfer. Zní to jednoduše, ale nebylo to tak. Byla jsem už ve fázi, kdy jsem z toho byla tak psychicky vyčerpaná, že jsem každou další injekci obrečela. Ne bolestí. Ale zoufalstvím. Nemluvě o tom, že je to finančně náročné. O hypotéce a vlastním bydlení jsme ani nepřemýšleli. Věděli jsme, že veškeré našetřené peníze chceme investovat do dalšího a dalšího pokusu, který nás dovede k úspěšnému cíli. Neměli jsme peněz moc, ale věděli jsme, že si klidně na tohle vezmeme úvěr či prodáme auto. Když po něčem toužíte, tak pro to uděláte cokoliv. A raději budu s dítětem žít bez auta a v podnájmu, než mít super barák, auto a přitom žít prázdný život. Pro mě by byl prázdný.
Blížil se další den D. Kolikátý už? Pátý. Do našeho zamraženého Ajsíka jsme vkládali veškerou naději. Cítili jsme to tak. Už asi i proto, že jsme mu dali jméno. To by se dít nemělo. Člověk se na to dane embryo vice upíná. Aale vlastně proč ne. Já to beru jako součást života a nevidím důvod, proč bych něco neměla. Jsou lidé, kteří na tyto situace neradi vzpomínají a tak se je snaží vytěsnit z hlavy. Já to beru tak, že se to dělo a každý pokus o miminko patří k našemu životu a hlavně každé embryo bylo vlastně takové naše miminko, i když jen pár dní staré. Tyhle věci hlavně neodsuzujte. Nikdy člověk totiž neví, co ho v životě potká a jak se s danou situací bude vyrovnávat takhle. Takže nic není špatně. Hlavně dělejte to, co cítíte a ne to, co od vás chce okolí.
Tento transfer probíhal úplně stejně, jako ten předchozí. Opět jsem se sešla s panem doktorem, opět mě prohlédl, opět jsem šla s manželem na sál, opět mě držel za ruku, opět mi nasadili gynekologická zrcadla a opět mi kanylou vpravili embryo do dělohy. Tentokrát bylo ale rozmražené. Opět se vše kontrolovalo pod mikroskopem, před i po, aby byla jistota, že je ve mně. Opět mě přikryli dekou a opět jsme zůstali na sále hodinu sami. Opět jsem si vyslechla od pana doktora rady a doporučení a opět jsem odjela domu s tím, že zůstanu doma 14 dní do chvíle, než se dozvím výsledek. Až na jednu věc. Těsně před tím, než jsem podstoupila tento zákrok, tak jsem podala výpověď. Nebyl to žádný kalkul, byla to vyhrovená situace ze strany naší finanční ředitelky, která mi pomohla uvědomit si, co v životě chci.
Podstoupila jsem určité riziko, že i když otěhotním, tak budu nezaměstnaná a tedy nebudu mít nárok na mateřskou (prý je to jinak, ale to jsem nevěděla), ale věděla jsem, že budu mít konečně klid a budu se moci soustředit na důležitější věci. Otěhotnět.
Tento zákrok jsem už brala tak trochu jako rutinu. Byla jsem emočně prázdná, ale energicky nabitá. Sport a celý můj program mi dodal strašně moc sil a já tomu věřila. A tak jsem přišla domu a napsala ihned email svému deníčku:
11. dubna 2016
a tady ti posílám fotky z druhého zákroku. Byli jsme v jiné klinice a celková péče byla mnohem lepší.
Bohužel se zákrok opět nepodařil a já nakonec neměla ani sílu ti o tom napsat.
Teď už je to měsíc poté a já píši. Připravujeme se na další pokus a jen doufáme...
Mamka
Je to email neříkající nic a je z něj cítit ta prázdnota. I tak jsem ale ráda, že jsem ho poslala.
V období mezi nevydařeném pokusu a dalším transferu jsme se pokoušeli o přirozené početí. Ale opět neúspěšně a tak jsme se s panem doktorem dohodli, že podstoupím kryoembryotransfer. Bylo tedy potřeba důkladně sledovat můj zdravotní stav a počkat na ovulaci, při které se tento transfer provádí. Čekala jsem tedy další měsíc, docházela pravidelně na kliniku a těšila se na další etapu a další naději, do které jsem vkládala úplně nejvíc. Proč? Vlastně sama nevím. Možná to bylo proto, že jsem věděla, že pokud toto nevyjde, tak budu muset podstupovat celý tento kolotoč s pícháním si hormonů, odběru vajíček v narkóze a následný transfer. Zní to jednoduše, ale nebylo to tak. Byla jsem už ve fázi, kdy jsem z toho byla tak psychicky vyčerpaná, že jsem každou další injekci obrečela. Ne bolestí. Ale zoufalstvím. Nemluvě o tom, že je to finančně náročné. O hypotéce a vlastním bydlení jsme ani nepřemýšleli. Věděli jsme, že veškeré našetřené peníze chceme investovat do dalšího a dalšího pokusu, který nás dovede k úspěšnému cíli. Neměli jsme peněz moc, ale věděli jsme, že si klidně na tohle vezmeme úvěr či prodáme auto. Když po něčem toužíte, tak pro to uděláte cokoliv. A raději budu s dítětem žít bez auta a v podnájmu, než mít super barák, auto a přitom žít prázdný život. Pro mě by byl prázdný.
Blížil se další den D. Kolikátý už? Pátý. Do našeho zamraženého Ajsíka jsme vkládali veškerou naději. Cítili jsme to tak. Už asi i proto, že jsme mu dali jméno. To by se dít nemělo. Člověk se na to dane embryo vice upíná. Aale vlastně proč ne. Já to beru jako součást života a nevidím důvod, proč bych něco neměla. Jsou lidé, kteří na tyto situace neradi vzpomínají a tak se je snaží vytěsnit z hlavy. Já to beru tak, že se to dělo a každý pokus o miminko patří k našemu životu a hlavně každé embryo bylo vlastně takové naše miminko, i když jen pár dní staré. Tyhle věci hlavně neodsuzujte. Nikdy člověk totiž neví, co ho v životě potká a jak se s danou situací bude vyrovnávat takhle. Takže nic není špatně. Hlavně dělejte to, co cítíte a ne to, co od vás chce okolí.
Tento transfer probíhal úplně stejně, jako ten předchozí. Opět jsem se sešla s panem doktorem, opět mě prohlédl, opět jsem šla s manželem na sál, opět mě držel za ruku, opět mi nasadili gynekologická zrcadla a opět mi kanylou vpravili embryo do dělohy. Tentokrát bylo ale rozmražené. Opět se vše kontrolovalo pod mikroskopem, před i po, aby byla jistota, že je ve mně. Opět mě přikryli dekou a opět jsme zůstali na sále hodinu sami. Opět jsem si vyslechla od pana doktora rady a doporučení a opět jsem odjela domu s tím, že zůstanu doma 14 dní do chvíle, než se dozvím výsledek. Až na jednu věc. Těsně před tím, než jsem podstoupila tento zákrok, tak jsem podala výpověď. Nebyl to žádný kalkul, byla to vyhrovená situace ze strany naší finanční ředitelky, která mi pomohla uvědomit si, co v životě chci.
Podstoupila jsem určité riziko, že i když otěhotním, tak budu nezaměstnaná a tedy nebudu mít nárok na mateřskou (prý je to jinak, ale to jsem nevěděla), ale věděla jsem, že budu mít konečně klid a budu se moci soustředit na důležitější věci. Otěhotnět.
Tento zákrok jsem už brala tak trochu jako rutinu. Byla jsem emočně prázdná, ale energicky nabitá. Sport a celý můj program mi dodal strašně moc sil a já tomu věřila. A tak jsem přišla domu a napsala ihned email svému deníčku:
11. dubna 2016
Ahoj,
Dalsi etapa je pred nami. Dnes jsme byli na dalsim pokusu a tentokrt doufame, ze uz definitivnim a vyjde to.
Dalsi etapa je pred nami. Dnes jsme byli na dalsim pokusu a tentokrt doufame, ze uz definitivnim a vyjde to.
Je to zajimavy pocit a nejkrasnejsi na tom je to, ze mohu rikat, ze jsme zase tri.
Doufam, ze s nami zustanes. Prosim te o to!
Tvy rodice 
Já otěhotněla hned po skončení měsíčků,ještě jsem trochu špinila a vyšlo to u obou dětí...přeji Vám hodně štěstí
OdpovědětVymazatTak to jsi šťastná žena :-)
Vymazat