ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 21 - Pozitivní těhotenský test

Vracím se k době, kdy jsme podstoupili třetí umělé oplodnění a tentokrát ze zmraženého embrya. Kryoembryotransfer má o něco menší šanci, než embryotransfer z nezmraženého embrya, ale stále mnohem větší šanci, než inseminace a tak jsme do toho dali všechno. Opět mnoho sil, mnoho naděje a hlavně pozitivní smýšlení. V tomto případě není nic důležitějšího.

Já jsem byla vcelku asi více klidná, protože jsem nemusela konečně podstupovat všechen ten kolotoč ohledně aplikování všech možných injekcí, ale v uvozovkách jsem si "jen" přišla na finální zákrok. Celkově to tedy bylo mnohem víc v klidu. Takže, pokud se vám nevydařil první pokus a máte další embrya zamražená, tak tolik nezoufejte. Pokusů máte hned několik nebo třeba jeden a ten může stačit.

Čas plynul. Uběhl týden, uběhl druhý týden a blížil se termín, kdy jsem si mohla udělat těhotenský test. Přesněji jsem si ho mohla udělat kdykoliv, ale pro přesnější výsledek a předejití zbytečnému předčasnému jásání je opravdu dobré dodržet to datum, které doporučí a vypočítá lékař. Já jsem vcelku měla vždy takovou zásadu, že jsem si dělala test buď až když jsem měla pár dnů po datu periody nebo když perioda přišla, abych se ujistila, zda to opravdu perioda je. I když jsme se pokoušeli přirozeně. Nechtěla jsem mást svou hlavu, kupovat si těhotenské testy, které ukazují už první uchycení vajíčka, jenže tato situace se stává mnohokrát, jen vajíčko odejde s danou menstruací, možná s lehkým opožděním. Mnoho žen pak jásá, že jsou těhotné, ale kdyby si nedělaly test, který ukazuje předčasné výsledky, tak o tom ani neví a nejsou pak vystaveny velkému zklamání a pocitu, že přišly o miminko. Takže tohle jsem si zakázala ihned, jakmile jsme si řekli, že se začneme o miminko pokoušet.

Kolem tohoto data manžel odjel na služební cestu. Já stále doufala, že se můj absolutně vyklidněný pocit promění ve dvě čárky. A také jsem přemýšlela, zda si ten test udělat ve chvíli, kdy bude doma nebo v den, kdy mi to doporučil lékař. Kdybych počkala o 2 dny déle, nic by se nestalo. Naopak. Mohla by být větší šance, že se embryo uchytilo a výsledek by byl přesnější. Přemýšlela jsem nad tím tak dlouho, až jsem si koupila těhotenský test a seděla s ním doma. Bylo ráno, ráno před večerem, kdy se měl manžel vrátit do České republiky. Probudila jsem se a nějaký můj vnitřní pocit mi řekl, abych si ho šla udělat a tak jsem šla. Jenže udělala jsem si test a čekala jsem. Seděla jsem na toaletě, v duchu jsem si počítala vteřiny a pozorovala test. Srdce mi bušelo tak, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z těla. Nevím proč. Dnes to bylo nějaké jiné. Možná jsem do toho vložila ještě více naděje než obvykle. Stále jsem čekala, stále zesilovala jedna čárka druhá nikdy. Nahlas jsem si povzdechla a odešla z toalety. Mířila jsem to s testem v ruce přímo do ložnice, kde jsem test položila na noční stole, zachumlala jsem se do deky, přikryla si hlavu a začala nahlas brečet. Tak nahlas, že jsem musela být přikrytá, aby mě neslyšeli sousedé. A tady máte odpověď, proč jsem u toho dělání těhotenského testu chtěla být sama. Jsou to chvíle, kdy potřebuji ze sebe vyřvat všechny emoce a potřebuji u toho být sama. Až potom to třeba s někým rozebírat a mluvit o tom. A tak jsem nadále ležela pod peřinou, brečela a křičela "Proč? Proč sakra já!". Na tohle jsem nikdy neznala odpověď a nezná jí nikdo. Nyní jí znám. Abych si uvědomila, jaký dar je mít dítě. Můj přístup k mateřství se díky tomu razantně změnil, vše více prožívám, řeším a denně děkuji, že toho Tobínka mám.

Uběhlo asi 30 minut a já jsem už ani nedoufala, že by tam byly dvě čárky. Hlavu jsem měla plnou milionu myšlenek, že jsem myslela, že se mi tím tlakem praskne. Pak mi ale začalo něco hlodat v hlavě. Jakoby mi něco říkalo "Kačí otoč se a zkontroluj ten test". Říkala jsem si, že to je blbost, však jsem na ten test koukala asi 10 minut a to by to tam prostě bylo vidět. Aspoň ten očekávaný duch, který nám dá naději. 

Nedalo mi to a opravdu jsem se otočila. Vzala jsem do ruky test a nechápala. Najednou tam byly dvě čárky. Dvě krásně plné čárky. Já na to zírala a teď teprve začal ten kolotoč myšlenek. Co? Řekla jsem si. Posadila se, promnula oči a opět zírala s otevřenou pusou. Najednou mi začalo bušet srdce neskutečnou rychlostí, nemohla jsem skoro dýchat, zvedla jsem se a začala chodit po bytě. Šla jsem do kuchyně, pak do koupelny, zpět do ložnice a zase do kuchyně. Vůbec jsem nevěděla, jestli mám někomu volat, křičet, brečet, smát se, prostě co se v tuto chvíli dělá. Nejraději bych měla u sebe Artyho, kterému bych skočila kolem krku a začala se radovat s ním. Jenže on byl tísíce kilometrů ode mě. Běhala jsem tam jak splašená, smála se, brečela, jásala a vzápětí se uklidňovala, že to stále nic nemusí znamenat, ale zase jsem se na ten test podívala a opět se mi rozběhl ten kolotoč myšlenek. Jako fakt? To je ono? To je ten pocit? To je ten start? To je ta chvíle? Já jsem vážně těhotná. Jako fakt? Nemohla jsem tomu jednoduše uvěřit.

A tak jsem se znovu posadila, zhluboka dýchala, uklidnila se a zavolala svému doktorovi. Přesněji sestřičkám. Ty si mě pozvaly na krevní testy a na potvrzení těhotenství. Měly ze mě takovou radost, že si mě pozvaly okamžitě. V tuto chvíli jsem byla absolutně šťastná, že chodím na kliniku a nemusím čekat několik týdnu, až si mě pozve můj gynekolog. 

Uf. Okamžitě jsem tedy pelášila do auta a jela za nimi. Odebrali mi krev a poslali mě domů. V koutcích jejich úsměvu bylo ale vidět, jak moc mi to přejí. Ještě aby ne. Prošly se mnou kus tak dlouhé cesty a tohle by nebylo vítězství jen pro mě, ale i pro ně, pro celou kliniku. Byla bych dalším klientem, kterému se díky nim podařilo otěhotnět a jejich práce by dávala zase o další obrovský kus smysl a naplnění. 

Normálně bych od nich jela asi někam do kavárny, objednala si šálek čaje nebo kávy a kousek dortu. Teď mě to ale táhlo domů. Prostě jsem se chtěla jen zavřít doma, zachumlat se do deky a přemýšlet. Hlavně být potichu a sama. Nic neřešit, s nikým nemluvit a jen si hrát s tou myšlenkou, že náš maličkatý Ajsík je vážně tady a rozhodl se uhnízdit v pokojíčku jménem děloha. 

Tak jsem si seděla doma a zazvonil telefon. Volala mi sestřička a pověděla tu radostnou zprávu. Věděla jsem, že bude dobrá. Protože její hlas byl tak krásně pozitivní. Bylo vidět, jak má radost za mě. Sdělila mi, že hladina hormonu ukázala, že se opravdu jedná o těhotenství, popřála hodně štěstí a hlavně, ať se opatruji. V tu chvíli jsem se tak potutelně pousmála a řekla si: "A je to tady! To je ten okamžik, na který jsem tak dlouho čekala".

Arty se měl vrátit domů tento večer. Ale pozdě večer. A tak jsem si říkala, zda mám na něj skočit v pyžamu mezi dveřmi anebo počkat. Nakonec se mi vnukl nápad, že mu to chci předat i nějak hmotně. Ano, samotný test je hmotná věc, ale chtěla jsem to připravit trochu jinak. A tak jsem plná krásných emocí vytáhla z šuplíku rámeček, který jsme si koupili před několika lety v Marseille se slovy, že do něj dáme první fotku našeho miminka. Oprášila jsem ho od prachu, sepsala dopis a nalepila ho do něj spolu s pozitivním těhotenským testem.

Když Arty dorazil domu, tak jsem dělala jakoby nic. Nebylo to tak těžké, protože už byla hluboká noc. Ale abych pravdu řekla, tak v mé hlavě lítalo tolik myšlenek, že jsem stejně celou noc nespala. Jen jsem hypnotizovala mobil a čekala, až začne zvonit budík. Byla to přesně ta chvíle, jak když nemůžete dospat rána. Přemýšlíte a při každém průletu myšlenku se vám rozbuší srdce, stoupne tep a vy se usmíváte. Bylo to tak krásné a přitom tak nekonečné. Sakra, kde je to ráno? 

Byla půlka dubna a tak se už rozednívalo poměrně brzy. Pozorovala jsem, jak to světlo sílí a těšila se na zvuk budíku, který manželovi zazvoní. A je to tady. Cililink. Manžel vstává a já s ním a šla jsem se upravit do koupelny.

V té době jsem ještě pravidelně natáčela na Youtube a tak mě napadlo, že bych mohla tohle všechno natočit na kameru. Ne pro své sledující, ale pro nás. Jen bych to na ten Youtube svedla. Přichystala jsem kameru na stativ, přichystala smoothie a řekla Artymu, že potřebuji dotočit úvod a závěr ke smůtýčkovýmu videu. Jemu to nepřišlo nijak divný a tak se usadil vedle mě před kameru a já začala žvatlat nějaké nesmysly. V tu chvíli jsem se na něj podívala a řekla, že pro něj něco mám a z pod polštáře vytáhla tento rámeček a předala mu ho.

Čekala jsem hodně věcí, třeba slzy a obětí, jak v americkém filmu nebo nějaké jeho vtipné poznámky. Ty Arty opravdu umí. (kdo ho zná, tak potvrdí, vždy nějakou situaci totálně zabije jeho vtípkem). On ale seděl a koukal do rámečku. Bylo vidět, že jeho mozek to absolutně nepobíral. Já se klepala, brečela a smála se. Pak jsem pronesla něco jako: "To mě ani neobejmeš?". Podíval se na mě a samozřejmě objal. Vypnula jsem kameru a bylo takové prazvláštní ticho. Prazvláštní, protože normálně doma zpíváme, mluvíme, prostě něco říkáme. Po asi čtvrt hodině bylo vidět, že to Artymu teprve docvaklo. Začal si zpívat, poskakovat a pořádně radovat. A já si říkala: "No konečně!" a potutelně se usmívala a užívala si tuto radostnou situací s ním.

Je pravda, že jsem asi čekala jinou reakci, ale upřímně po tom celém čekání na naše vysněné miminko se není čemu divit. Já to také nepobírala a to na mě nemířila kamera a ještě vedle mě neseděl někdo, kdo čekal na reakci. Prostě ten náš mozek si to potřeboval pořádně uvědomit, že to není jen sen, ale opravdová realita a že je tedy na čase se radovat.
A ještě ke všemu, kdybyste viděli mojí reakci na žádost o ruku, tak to bylo hodně podobné :-). Také by člověk čekal reakci, jak z amerického filmu a já jen civěla a kývala hlavou. Ale to vám povyprávím třeba jindy. 

Když jsem stříhala video z Tobínka prvního roku, tak jsem toto video dala jako úvod. Máme tedy zachycen moment, kdy sedíme, brečíme, smějeme se a radujeme se. Nakonec jsem to totiž dotáhla do úplného detailu. Tento díl je ale tak dlouhý, že vám to povyprávím v dalším článku.