Věděla jsem, že tuto novinu nebudu hlásit na počkání, ale rodině jsem to říct musela. Celá rodina věděla, že jsem podstupovala další umělé oplodnění a tak čekali na výsledek. Na nic netlačili, nikdo se neptal, ale vědět to chtěli a asi i měli.
První, komu jsem to řekla byla moje mamka. Pozvala jsem si jí domu a připravila pro ní podobný rámeček, jako jsem měla pro manžela. Jen v něm bylo napsané: "Babi a dědo, těším se na vás. Vaše vnouče." Postavila jsem ke stěně stativ, nasadila na něj foťák a zapnula ho. Sedly jsme si do křesla, uvařily kávu a povídaly si. Až jsem opět z podpolštáře vytáhla tento rámeček a dala jí ho. Maminka se zarazila, celá zrudla při čtení textu a jen pověděla: "Tak konečně, tak konečně se to podařilo." a začala plakat. Mno a já teď pláču také. To bylo tak emotivní a krásné. Pak jsem nenápadně foťák vypnula, abych nenarušila atmosféru a ani jí neříkala, že jsem něco točila.
Neměla jsem pořadník, kdy a komu to oznámíme. Jen jsem věděla, kdo to bude vědět mezi prvními. A tak jsem to spíše nechala na dané příležitosti a situaci. Další den jsem šla s mojí nejlepší kamarádkou na oběd a tak jsem na něm zapnula nenápadně kameru, natočila jí na ní, vytáhla mobil a na něm byla fotka testu. Podala jsem jí mobil a ona začala plakat. Vlastně já taky. Objala mě a řekla, že je škoda, že musí do práce, že jsme to mohly pořádně oslavit. Sršelo z nás tolik emoci, až za námi přišel číšník a zeptal se, zda nechceme panáka, když tak slavíme a my se začaly smát, že panáka opravdu ne. :-)
Další, komu jsem to řekla byl můj brácha. Člověk, který mi s otčímem vynahrazoval tátu, člověk, který byl stále po mém boku, chránil mě, bránil mě, podporoval mě, prožíval se mnou všechny možné lumpárny a hlavně, hlavně byl mým velkým bráchou a kamarádem.
Tehdy jsme byli u výše zmíněné kamarádky doma a chystali se grilovat. Na tuto grilovačku jsme pozvali i mého bráchu a také moje dva superový kamarády. Jeden z nich se mnou seděl v lavici už ve 4. třídě a od té doby jsme si hodně blízcí. A tak jsem si řekla, že to oznámím tady.
Nejprve přišli tito dva kamarádi a samozřejmě při zapnuté kameře jsme jim to oznámili. Po chvíli přišel i brácha, stoupli jsme si, pozvedli pití a já řekla: "Brácha, já ti musím něco říct. 27. prosince se staneš strejdou.!. Brácha úplně zrudl, přišel za mnou, objal mě a začal jásat a něco mumlat. Až se sebral a řekl, že to musí jít rozdýchat a odešel za dveře. Vlastně nám nepřišla tak zvláštní jeho reakce, však na tohle jsme čekali všichni. Jenže to jsme ještě nevěděli, jak si s námi osud pohraje a jaký příběh nám píše. Nechci přeskakovat a tak jedu dál.
Další na řadě byla manžela rodina. Rodina, která na vnouče čekala už pěknou dobu a opravdu si ho moc přála. V Rusku se celkově tyto rodinné příběhy a příhody prožívají více emotivně. Rodina drží hodně pospolu a vše se slaví a u všeho se raduje. Například, když slaví člověk narozeniny, tak se dává kytka i mamce za to, že to dítě odnosila a porodila. Není to krásné? K tomu manžel pochází ze 3 sourozenců a ani jeden se ke vdavkám a rozrůstání rodiny ještě neměl a tak se hodně čekalo na nás. Po svatbě jsme měli už pár let a tak se to nabízelo, nikdo se na nic neptal a všichni čekali. Byl začátek května a manžela maminka měla narozeniny. A tak jsme si řekli, že není lepšího dárku, než oznámení vytouženého vnoučete. Zabalili jsme rámeček s textem a těhotenským testem do balícího papíru a darovali jí ho. Při rozbalování jsme jí natáčeli a tak byla lehce nervózní, protože vůbec nevěděla, co čekat, ale kvůli kameře jí docházelo, že to bude něco výjimečného. Pomalu rozbalovala dárek, usmívala se, všichni nakukovali přes rameno, až jí ztuhl úsměv. Nechápala. Nevěřila vlastním očím. Začala se smát, brečet, radovat se, nemohla dýchat a celkově to dost emotivně prožívala. V tu chvíli celá rodina začala gratulovat a brečet. I já brečela jako želva. Byl to krásný moment a jsem opět ráda, že ho máme zaznamenaný.
Poslední skupina lidí, kterým jsme to chtěli oznámit byli přátelé. Přesněji moje kamarádky ze střední, se kterými se stýkám dodnes. Ony byly jedny z mála, které náš příběh znaly a tak jsme si řekli, že budou patřit mezi ty, kteří to budou vědět mezi prvními. Ostatním jsme to už nechtěli oznamovat nijak řízeně a spíše to nechat na vhodné situaci, která nastane. Tenkrát jsme šly s holkami do huricane arény. Je to takový ten tunel, který simuluje létání volným pádem. Tento zážitek jsme tenkrát darovaly jedné z kamarádek k narozeninám. Sešly jsme se před arénou, tehdy jedna z kamarádek byla v pokročilém těhotenství a já na ní tak pokukovala, jak je skvělé mít bříško. Chtěly jsme se na památku vyfotit pohromadě a tak jsem začala nastavovat foťák na stativ. V tu chvíli jsem zmáčkla natáčení a zakřičela, že jim musím něco říct. Holky ztichly a já řekla, že jsem těhotná. Tehdy všechny začaly ječet a radovat se. Takové to holčičí pištění. Jenže se stala ještě jedna věc. V tu chvíli se zastavila jedna z kamarádek a řekla: "No tak když jsme v tom oznamování, tak já jsem taky těhotná". Jekot zesílil a my se ohromně radovaly. Bylo to tak skvělé. 6 kamarádek, které se znají od 15let pohromadě na jednom místě a z toho 3 těhotné. Njn, život se začal krásně měnit a psát další příběh.
Tohle bylo moje oznámení, které mám natočené na kameře. Mám ho schované na památku, protože ač náš příběh ještě nekončí, tak tohle je etapa života, která se zapsala do dějin a já jí budu mít navždy v paměti.
Žádné komentáře:
Okomentovat