V poslední době mi chodí denně komentáře s dotazem, co jsem u sebe změnila. Dle vás vypadám lépe, vypadám spokojenější a celkově ze mě vyzařuje dobrá energie a tak jsem se rozhodla sepsat tento článek.
Co se u mě v poslední době změnilo? Tak nějak sem se zamyslela sama nad sebou a došla k jedné věci. Je na čase se sebou začít něco dělat.
Proč ted?
Co si budeme povídat, už je mi pár let přes 30 a na pokožce je to znát. K tomu mateřské povinnosti spojené s deficitem spánku a šup, vypadám na 40. Jenže ono to není jen o tomhle, ono je to o všem dohromady. Psychická stránka je dost propojená s tou fyzickou a naopak. Nestačí se jen mazat krémem a sportovat (ač i to je super krok), ale chce to zapracovat na více faktorech.
Když se vrátím o pár let zpět, tak musím přiznat, že jsem sama sebe posunula na druhou kolej. Možná desátou. Priorita číslo jedna nebylo to, jak vypadám, ale to, že si moc přeji miminko. A tak jsem ukončila všelijaké diety a řešení sama sebe a začala se soustředit na úplně jiné věci. K tomu jsem si několik let aplikovala nemalé dávky hormonů, které nám k tomu vysněnému těhotenství dopomohly. Díky tomu jsem nabrala i pár kil (které jsem ignorovala), ale necítila se ve své kůži. Stále jsem si to omlouvala tím, že je jedno, jak vypadám, ale že musím být zdravá a v pohodě, abych otĚhotněla. Jenže jsem se necítila úplně ve své kůži ani po porodu. Tělo se změnilo a já to věděla. Jenže mateřství pro mě bylo opět ta hlavní priorita a tak jsem se soustředila hlavně na něj a na výchovu mého vysněného syna. Tomu bylo před pár dny 2 roky. Toto uvědomění a přijetí, že už to není to malé miminko mě dovedlo k tomu, že už je na čase opět myslet i na sebe. Jak vypadám, jak se cítím. A to po té fyzické i psychické stránce. Nejsem totiž jen máma, jsem i manželka a žena a abych byla celkově spokojená, tak musím vyrovnat všechny faktory. Nebo se o to aspoň pokusit. Každý máme priority jinde a ty nás dle toho dělají šťastnými. Někdo si zakládá na make upu, někdo na outfitech, někdo na dokonalé postavě, někdo na spoustě aktivit, někdo na cestování, někdo na pohodě a úklidu doma, někdo na...nic není špatně, jen je dobré si ty priority seřadit dle toho, co je pro nás (ne okolí!) nejdůležitější a začít na tom pracovat.
Co jsem tedy změnila?
PSYCHICKÁ STRÁNKA
Tohle si myslím, je to hlavní. Když se budeme cítit dobře po té psychické stránce, bude se nám snadněji vnímat a pracovat na té fyzické. To jsem si stále opakovala i u cesty k miminku.
I tehdy jsem hledala sama sebe a snažila jsem se co nejvíc podpořit svého ducha a zjistila jsem, že ta nejlepší a vlastně i nejsnažší cesta je najít si člověka, který mě povede. Tedy životního kouče a mentora. Jenže já jsem v určitých věcech velký individualista a nerada se otevírám lidem, které neznám. A tak jsem si našla tuto pomoc v online světě. Jmenuje se Janka Chudlíková. Tato životní koučka a mentorka vede různé skupinové i individuální lekce, ale dělí se o své názory a cesty i na jejím Youtube kanále a skrze webináře.
Je mi jasné, že ne každému sedne. Asi ne v těch prvních videích. Tam působí hodně přísně, ale mně to nevadilo. Stále jsem poslouchala její slova a nechala se vést. I ona na sobě ale zapracovala a nyní vystupuje na Instagramu a sbližuje se se svými fanoušky skrze stories a fotky. Změnila trošku vzhled a projev a i to si myslím je důvod, proč jí tolik lidí věří a uznává ji. Působí totiž jako taková kamarádka, tetička, maminka všech, kteří jí svěří svůj život do jejích rukou.
Pomohla mi tehdy, pomáhá mi teď. Na její videa nekoukám, nemám kdy. Její videa si pouštím do uší, když usínám. V tu chvíli mě provází novými cestami a směřuje mě na tu správnou kolej. Učí mě mít mě ráda, učí mě uvědomit si hodnoty lidského života, vede mě v komunikaci se svým okolí, koučuje mě. A ani to neví. Přesně tohle na tom online světě miluji. Člověk sdílí svůj názor a díky němu může pomoci jednomu, ale i tisícům lidí. Pokud se tedy hledáte, zkuste si její videa pustit a třeba vás také nasměruje.
Díky ní jsem si opět uvědomila, že když lásku dáš, tak lásku dostaneš. Že teprve, když se naučíš mít ráda sama sebe, tak tě bude mít rádo tvé okolí. Že lidský mozek je jedna velká neznámá, ale když se na něj podíváme z neurologiského hlediska, tak funguje vlastně úplně snadno (a také dost komplikovaně). Proto v sobě nosíme tolik věcí z minulosti, protože ty nejhlavnější faktory, které nás ovlivnili nás ovlivňovali do 3 let věku a my si to nepamatujeme. Proto občas bojujeme se svou povahou a nechápeme, proč na určité věci tak reagujeme. O to více si uvědomuji, jak velký vliv mám na výchovu svého syna a o to více se vzdělávám, abych ho ušetřila negativních faktorů, které můžeme na své dítě přenést. Já třeba moc dobře vím, že nejhůře nesu křivdu, křivé obvinění, zvedání hlasu a když se mi někdo směje do obličeje. V tu chvíli mám před očima černo a jen chrlím věty, většinou ne moc pěkný. Proč to dělám? Nevím. Pracuji na tom. Ale myslím si, že to vzniklo právě v dětství. Možná tomu pomohl nepříjemný rozvod rodičů, možná pár situací, kdy jsem byla obviněná za něco, co jsem neudělala a určitě také situace, kdy jsem se dostala do totálního amoku, plakala, byla v začarovaném kruhu, ze kterého jsem neuměla vystoupit a okolí to vnímalo jako vztekání se a tak se mi smálo. Na tohle nikdy nezapomenu. Na tu chvíli, kdy strašně pláču a okolí to přijde vtipné. A právě díky Jance jsem si tohle uvědomila. Strašně moc na tom pracuji, ale stále se mám co učit. Ale uvědomila jsem si právě to, že tohle nikdy Tobínkovi dělat nebudu. Každičký pláč má nějaký důvod. I když je to někdy náročné, období vzdoru je hodně náročné, ale raději ho obejmu či mu řeknu, že tu jsem pro něj, dám mu prostor, než abych se mu smála.
To jsem ale strašně odbočila. Chtěla jsem říct, že na sobě pracuji a právě díky videím od Janky jsem si uvědomila, že prvním krokem ke změně, i té vizuální je právě ta psychická pohoda a uvědomění, kdo vlastně jsem a kým chci být.
KAMARÁDI A KÝM SE OBKLOPUJEME
Tohle je asi ta nejtěžší část, na které musím pracovat. Tak nějak jsem za svůj život vypozorovala, že přitahuji určitý typ kamarádek. Většinou je to holka, která by se pro mě rozdala a já pro ní, jenže většinou se to utlo ve chvíli, kdy ve mě začala vidět určitý vzor, zkoušela žít můj život, aplikovat do něj mé názory a rozhodnutí, až se dostala do stavu, kdy se z kamarádky, která mě určitým stylem obdivovala, uznávala mě a vzhlížela ke mně, ke kamarádce, která mě začala pomalu a jistě nenávidět. Toto vysvětlení hodně zkracuji, protože by to vydalo na sólo článek. Ale chci tím říct, že jsem se bohužel v životě tolikrát spálila, že už se bojím někomu otevřít. Když už to ale udělám, tak se na toho člověka natolik napojím, že nedokáži unést to, že místo stavu, kdy jsme se spolu smály, bavily se, prokecaly dny i noci najíždíme opět do stavu, kdy můžu dělat cokoliv, ale nic není dobře. Jenže, co myslíte, že by bylo nejsnazší? Odpojit se a soustředit se na ty, kteří si to zaslouží a hlavně, kteří vlastně o můj zájem stojí. Jenže já si vždy říkám, že když už mi daný člověk vstoupil do života a máme, možná měli jsme spolu tolik společného, tak to přeci nezahodím. A tak nějak bojuji a snažím se a zase se snažím a zase bojuji, až si musím říct dost. Jen tak mohu zase začít žít kvalitní život plný radosti a ne dny a noci plné myšlenek a otázek "Proč?". Proč se tohle děje? Co jsem zase udělala špatně? Má to ještě smysl zachraňovat? Jak ustřihnout to pouto, které jsme vybudovaly? Omlouvám to odpovědmi, že jen takhle mi bude lépe a že když o můj zájem někdo nestojí, tak proč se snažit. Je to strašně těžký kolotoč, ze kterého se neuvěřitelně špatně vystupuje, ale jakmile z něj vystoupím, zvednu hrdě hlavu a odkráčím, tak mi je nejlépe.
Je to stav a krok, který řeší asi mnoho z nás a vlastně vám neporadím, jak na něj. Jen vím, že ač je strašně těžký, tak když ho uděláme, bude nám skvěle. Jediné, co můžu poradit je uvědomit si, jakou máme hodnotu. Ne pro okolí, ale pro sebe. Jak moc si sebe vážíme a jak moc sebe chceme zachránit. Žijeme pouze svůj život a tak je velmi důležité, abych dělali šťastný hlavně sami(y) sebe a ne okolí. To počká. To je až na druhém místě. Když budu spokojená, bude spokojené okolí, které se mnou tráví čas. Protože, kdo chce trávit čas s někým, kdo je věčně protivný, naštvaný, stále někoho řeší, stále něco negativně řeší a prostě jen bručí...
VLASY
A teď přecházím k té fyzické stránce. Do té zapadá hodně faktorů a tak je rozeberu hezky postupně. Vlasy. Věc, která je tak obyčejná a přitom dělá tolik. Když někoho vidíte poprvé, tak si všimnete jeho vůně, vlasů, zubů a nehtů. To dělá první dojem. Je to ale i věc, která dělá hodně s naším pocitem. Někdy mám den, kdy je mi to vážně jedno a mám mastný culík a vlastně ho neřeším. Jsou to ale dny, kdy jsem doma a nemám potřebu se cítit nějak extra dobře. Oblíknu si vytahané tričko, volné tepláky, uhladím vlasy, namažu obličej a proplouvám celým dnem.
Jsou ale i dny, kdy se chci cítit dobře. Tak si většinou umyji hlavu, vyfoukám a nějak upravím. Dřív jsem ale měla vlasy tak strašné, že tomu nepomohlo nic. Barvila jsem si je sama, stříhala většinou také, protože jsem měla fóbii z kadeřnic a snažila se dělat, že mi to nevadí. Až do jednoho momentu. Rozhodla jsem se s tím něco udělat. Rozhodila jsem dotaz mezi své čtenáře a našla Barunku. Majitelku kadeřnictví a kavárny Spell. Tehdy ještě pracovala ve Welle. To není ale důležité. Jde o to, že jsem konečně našla někoho, kdo je na mě napojený. Barunka stříhá ve svém stylu, hodně přirozeném stylu a to mi vyhovuje. Ač jsem vždy toužila po stříbrné blond, tak mi vysvětlila, že to úplně není pro mé vlasy a já díky ní pochopila, že méně je více. Vlasy jsme postupně předělávaly do přirozené barvy i střihu, takové té barvy, která je nenáročná na odrosty. Jednou byla tmavší, jednou byla světlejší.
Nedávno jsem ale chytla absolutní propad nálady a věděla jsem, že nic nefunguje. Nefunguje foukání, žehlení, natáčení, nefunguje nic. Ve všem jsem si připadala strašně ošklivě a nesvá, stáhla vlasy do culíku a šla dál. Bylo to asi ze mě cítit, protože to bylo období, kdy mi nikdo neřekl, že mi to sluší. A ještě aby řekl. Však jsem byla stáhnutá a nesvá a při každém pohledu od zrcadla se mi chtělo plakat. Až jsem se odhodlala a napsala Barunce, že s tím musíme něco dělat. Že potřebuji nějakou novou barvu, která mě rozzáří, že potřebuji prodloužit vlasy, že potřebuji nějak oživit, že potřebuji prokouknout. Bylo mi jedno, co to bude. Ale potřebovala jsem to.
Barunka mi prodloužení vymluvila, protože moc dobře ví, že moje vlasy jsou hodně jemné a udělalo by to více škody, jak užitku. Ale našla kompromis. Do vlasů mi dala pár pramínků (nejšetrnější metoda, která se dělá za studena, dělá to u ní v salonu a vlasy dodává jedna moc milá holčina z firmy vlasovepasky.cz), což mi objem zahustilo, opticky prodloužilo, dodalo sebevědomí a možnosti účesů, o kterých jsem snila. Vrátila jsem se zase do období těhotenství, kdy jsem měla dokonalou hřívu plnou lesku a života. Porod mi vlasy sežral a dva roky jsem se s tímto krokem smiřovala, až jsem musela pro to něco udělat. A cítím se dokonale.
S barvou jsme nešly do světlé, ba naopak do tmavší. Odměnou byl nejskvělejší pocit, ale také reakce lidí. Jak v daném kadeřnictví, tak vy čtenáři, tak mé okolí mi říkalo, či psalo, že je se mnou něco nového a neví, co to je. Že mi ta tmavá strašně sluší a že jsem úplně prozářená. Dostala jsem to, po čem jsem toužila. Ten pocit. Stačí tak málo. Umět se rozhodnout a udělat krok dopředu. Ten krok, který nám stále běhá v hlavě a nedá spát.
OBOČÍ, ŘASY
Tohle byl krok, na kterém jsem také dlouho pracovala. Obočí. Taková obyčejná věc a dělá tolik. Dokáže udělat tolik neplechy, ale také krásně podtrhnout rysy. Vím, že je to drahá sranda. Na to, že to je obočí to stojí opravdu hodně. Na druhou stranu já si stojím za určitou přirozeností ve vzhledu a raději uberu na make upu a podtrhnu rysy takto, než utrácet tisíce za make up, trávit v koupelně hodiny a mít obočí, které nám více škodí, než pomáhá. Divný popis, já vím. Možná i zvláštní priorita, ale je to přesně to, o čem jsem mluvila v začátku. Každý tu prioritu dáváme něčemu jinému a vše je v pořádku. Já si řekla, že zapracuji na vlasech, obočí a řasách, které mi doslova vyžral Tobínek. Dříve mi vadilo, jak je mám dlouhé a dotýkají se mi obočí, nyní jsem ráda, že jich pár najdu. A tak chodím na botox řas (výživa) a na trvalou, díky které si řasy nemusím zvedat a mordovat kleštičkami, protože drží hezky směrem nahoru. Dělá se to jednou za 2 měsíce a za tu dobu se řasy obmění a tak se neničí.
Na obočí chodím už léta, dříve jsem chodila do Sephoory, ale objednávací systém mě přiváděl k šílenství a tak jsem nadšená, že Barunka má tuto službu ve svém Spellu. A tak na vlasy, obočí i řasy chodím k ní.
POSTAVA
Koukám, že jsem to moc neseřadila, ale píši to, jak mě to napadá. Postava je téma samo o sobě. Každý v sobě máme tak nějak zakódováno, v čem se cítíme dobře. Přesněji v jaké postavě. Někdo má 120 kg a umí je prodat lépe, jak holka s 60kily. A to je na tom to krásné. Ta rozmanitost ve vkusu. Kdybychom byli všichni stejní, tak je to nuda. Naštěstí je někdo vysoký, někdo malý, někdo prostorově chudší a někdo prostorově výraznější, někdo má svaly, někdo velká prsa a někdo žádná. Díky tomu si můžeme najít přesně toho, kdo se nám líbí. Jenže, hlavně se musíme líbit sami(y) sobě. Umět přijmout nedostatky a proměnit je v přednosti. Umět si ze sebe udělat legraci, ale také když nám něco vadí, tak na tom zamakat.
Před otěhotněním jsem měla o 5 kg více, než jsem byla zvyklá. Ale jak jsem psala, prioritou nebylo číslo na váze, prioritou bylo mít a odnosit a porodit zdravé dítě. Vždy jsem si říkala, že čas na to, abych se vrátila ke své původní postavě bude. A bude ho hodně. A právě si myslím, že nastal teď. Přesněji nedávno.
Proto jsem se bez jakéhokoliv oznamování komukoliv rozhodla začít cvičit. Neřekla jsem to ani Artymu. Chtěla jsem cvičit pro sebe a hlavně jsem nechtěla být ovlivněná tlakem. Kdybych to třeba nedotáhla do konce nebo kdybych třeba nezhubla tolik viditelně. Víte, jak to je. Pak přijde ta poznámka, njn zase jsi začala a zase jsi nedokončila nebo vždyť jsi říkala, že budeš běhat 5 km denně a běháš jen 3. To jsou ty tlaky, které nás ruinují. A proto se jim vyvarovávám. Ale zase je chápu. Sama nemám ráda, když sleduji někoho, kdo mě inspiruje a namotivuje, pak mě vyhecuje a já s ním začnu cvičit, jenže on po 4 dnech řekne, že dnes nemohl protože, další den také, další také, až přestane a já mám v tu chvíli chuť s tím seknout taky.
Každopádně, ať se do toho nezamotám. Hlavní je vlastní pocit a vlastní rozhodnutí, díky kterému nás určitě okolí povzbudí a pochválí. Arty, aniž by to věděl, že cvičím, tak mi řekl, tyjo ty jsi nějak zhubla, tobě to nebezpečně sluší. Když jsem mu řekla, že jsem teď cvičila 30 days shred a že jsem to schválně nikomu neříkala, protože jsem chtěla potěšit sebe a nechat se překvapit, zda to okolí pozná, tak by smutný, chtěl cvičit se mnou. Ale nakonec to pochopil. Pochopil mou myšlenku, že je důležité cvičit pro sebe a ne pro druhý.
A víte, co? Je mi vážně skvěle. Hodně z vás si toho všimlo, hodně z vás mě pochválilo. Za což vám moc děkuji. V dnešní době se strašně moc chvílí a já se denně nestačím divit, jak mám skvělé čtenáře, kteří slova chvály nešetří. Moje kamarádka mi na to třeba řekla, že jsem moc hubená a že bych se měla raději najíst. Jo, to potěší, že jo. To je jak říct tlustému člověku, tyjo ty jsi nějak tlustý, měl bys měně jíst. Ach jo. Ale vracím se k začátku. Dělám to pro sebe a ne pro mojí kamarádku, dělám to pro to, abych se já cítila dobře a ne, abych v očích mé kamarádky, která neumí podpořit vypadala dokonale. To si myslím, že bych se stejně nezavděčila nikdy. Víte, jak to je...
PLEŤ
Pleť. Mno, co k tomu říct. O pleť se snažím tak nějak pečovat, ale mám s ní jeden zásadní problém. Nesnáším mastnou pokožku. Chorobně to nenávidím a tak vždy hledám přípravky, které mi jí nezamastí, ale vyživí. Jenže mám jí dost suchou a tak se těžko hledá něco, co mi opravdu pomůže.
Před 8 lety jsem pracovala v kosmetologickém centru, kde se s pletí pracovalo hodně do hloubky, řešila se příčina problému, díky které se snáz odstraňoval důsledek. Akné, to bylo na denním pořádku. Já si jím také prošla. Mám dodnes velké pigmentové skvrny, které vznikly tím, že se mi dané akné opálilo, přesněji ranka a jizva. Proto se denně mažu opalovacím krémem 50 a to i tady v Praze. Vypadám pak flekatě, zjizveně a není to nic pěkného. Dost se za to stydím a nesnáším to, když to třeba vidím na fotkách.
Takže bych vás ráda inspirovala tím, co vše používám, ale moc nemám, co nabídnout. Mám jen osvědčenou radu a to, najít si přesně to, co funguje vaší pleti. Každý jí máme jinou a třeba moje babička se celý život odličuje obyčejným mýdlem a nemá téměř vrásky a já už ve 12letech jich měla víc, jako ona. Proto já bych si tohle dovolit nemohla. Používám hlavně odbornou kosmetiku, chodím ke kosmetičce na vyčištění pleti, ale i hloubkové vyživení. A nyní jsem začala pít kolagen, který má napomoci vyživení pleti. Pije se 1x denně, nemá žádnou příchuť, ani vůni. Je to novinka na českém trhu a v zahraničí sklízí úspěchy, tak jsem zvědavá, jaký z toho budu mít pocity. První výsledek má být viděn už po měsíci, ale ten větší po dvouměsíční kúře. Tak schválně. Zatím z toho mám opravdu dobrý pocit.
OBLEČENÍ
Jak už jsem psala u make upu, tak i tady je to hodně o tom pocitu. Někdo se cítí dobře nenápadný, někdo chce být zase vidět. Skvělá věc na dnešní době je ta, že ač si oblečeme cokoliv, tak je to vlastně dobře. Dnešní trendy jsou udávány, ale také jsou hodně variabilní. Ke krajkový sukni kecky, kšiltovka k bohémským šatům, k vílovské blůzce kožená bunda, proč ne. Je to jen na nás.
Já se našla v absolutně basic kouscích. Převládá černá a bílá, občas šedivá, sem tam pudrově růžová, někdy hodně sportovní, někdy elegantní, někdy jako víla. Střídám to dle nálady, ale došla jsem k jednomu. Je pro mě mnohem příjemnější mít méně kombinovatelnějších kousků, než mít narvanou skříň a stále tvrdit, že nemám co na sebe. Mám v tom přehled a když zjistím, že jsem daný kousek neměla déle, jak rok na sobě, tak ho pošlu do světa. Daruji, prodám. Dle nálady a možností. Zkuste to také. Je to vážně osvobozující.
ZDRAVÍ, PREVENCE
Po porodu jsem měla jeden zásadní problém. Měla jsem pocit, že nikam s Tobínkem nemůžu, přesněji nikam k doktorovi a tak jsem je odkládala. I ty prevence. Byl maličký, neměla jsem hlídání, trpěla úzkostmi, že bych byla bez něj a tak jsem raději nikam nešla. Je to ta největší blbost a rozhodně si ze mě neberte příklad.
Díky tomu jsem se dost často zabývala otázkou, zda tohle či tamto není důsledek nějaké nemoci. Vždy mě to nahlodalo, já si našla kontakt na lékaře a pak stejně nikam nešla. Až nyní. Řekla jsem si dost a jednoho krásného dne, když jsem měla prostor jsem je všechny obvolala. Jasně, díky tomu jsem teď nedělala nic jiného, než objížděla doktory, ale udělala jsem to. Našla jsem si x nových, které jsem tak odkládala, protože důvěra k lékaři je to nejvíc. Mít toho, kterému se nebojíte položit jakoukoliv otázku. A víte, kdy jsem na to přišla? Když jsem chodívala na klinika asistované reprodukce. Měla jsem tam totiž tak úžasného doktora, že jsem pochopila, že kdybych měla tak skvělého gynekologa, tak můžu být dávno úplně jinde. A tak jsem ho vyměnila. Našla jsem si na webu recenze, našla takového mladého sympaťáka, který sídlí na super lokalitě, je sice s trochu nepříjemnou sestřičkou, ale věřím, že i to se prolomí. Celkově chci říct, že zdraví je to nejcenější, co máme a tak ho nezanedbávejte, nebojte se ptát a když se třeba zeptáte svého doktora, že se cítíte hodně unavení a že vás bolí na uzlinách v podpaží a on vám na to odpoví, co čekáte, že jste na mateřský, tak se nenechte odbít a klidně ho vyměňte. Můžete tím podchytit něco opravdu důležitého.
PIHY, KONTROLA, ODSTRANĚNÍ
A tohle je ten důsledek kontrol. Kvůli mému velmi nebezpečnému nálezu před 8 lety spadám do rizikové skupiny lidí a musím chodit na kontrolu znamének a pih každých 6 měsíců. Díky změně lékaře jsem si tehdy možná zachránila život. A tak jsem se k němu vydala znovu, přiznám se, že po delší době, než po půl roce a ejhle. Hned za pár ní jsem ležela na sále a jsem chudší o 4 znaménka, která se mu nelíbila. Sice budu mít jizvy, ale budu vědět, že to, co tam nemá být je pryč. Takže tohle také nezanedbávejte, mažte se, opalujte se s rozumem a hlavně se nechte kontrolovat. Je toho stále více a více, ať pak není pozdě.
TO, KDE ŽIJEME, PROSTŘEDÍ, ÚTULNOST
Prostředí, ve kterém žijeme je stejně důležité, jako lidi, kterými se obklopujeme. Přecijenom v něm trávíme velkou část života a tak se v něm musíme cítit dobře. Každý máme své možnosti a tak neříkám, že všichni musíme mít 8pokojové rodinné domky s giga zahradou, třemi psy a kočkou. Každý z nás má opět svůj pohled na svět, své priority, to své, co v něm vyvolává pocit klidu a spokojenosti.
Například já nesnáším hodně věcí. Proto stále něco rozdávám a prodávám. Proto stále uklízím a proto stále přestavuji nábytek. Vždy to ve mě vyvolá pocit, že jsem se přestěhovala a cítím se zase chvíli skvěle. Někdy to chce změnu velkou a tak prostě prodám gauč a koupím nový. Dobře, tohle jsem udělala jednou, ale víte, jak to myslím. Prostě někdy přeteče ten kýbl a tu skříň, která denně vrže a přivádí vás k šílenství prodáte a vyměníte za tu, na kterou tak dlouho koukáte. Nebo třeba jsem takhle jednu dobu stále šílela z přerovnávání hraček. Jsem ten typ člověka, který je musí mít každý den srovnané do pravého úhlu (ne-li třikrát za den) a tak jsem tím trávila opravdu hodně času. Až jsem jednou přijela za známými a oni měli na hračky takovou krásnou proutěnou truhlu. Přišlo mi to jako krásný prvek do obýváku a zároveň praktická věc. Ihned jsem jí druhý den koupila a bylo to win win na dvě strany. Tobínka šíleně baví kramařit a já nemusím rovnat hračky do pravého úhlu. Ač se přiznám k jedné věci, i v té truhle je to dle možností srovnané :-D. Ale tomu se už směji a říkám, že to je moje porucha.
Opět ale zase takové shrnutí. Tohle je i není o penězích. Útulnou domácnost si můžeme vytvořit i z věcí, které jsou zdarma. Například na stěně mi visí větev, která dodává obýváku útulnost a mně se už rok strašně líbí. Barák nám bude zdobit stůl, který jsem zachránila při vyklízení zahrady Artyho rodičů před rozštípáním, obrousila jsem si ho, natřela a už se nemůžu dočkat, až k němu usedneme. A to jsem hledala a hledala stoly za xy tisíc a nakonec mi to jen zabralo trochu času a práce, u které stejně nakonec relaxuji. Takže se inspirujte například na Pinterestu a tvořte. Je to perfektně strávený a investovaný čas.
PROČ S KŮŽI NA TRH. PŘIZNÁNÍ, ODHALENÍ, VYSNĚNÁ PLASTIKA
Celkově bych uzavřela tento okruh témat jedním přiznáním.
Když mi bylo 17 let, tak jsem toužila po tetování. Mamka mi ho samozřejmě zatrhla. Jediný způsob, který mi dovolila bylo to dočasné. A tak mi brácha řekl, že mi ho k narozeninám zaplatí. Našla jsem si salon, kde dělají dočasná tetování, objednala se tam a vyrazila tam s bráchou. Jenže.
Jakmile jsem tam přišla, tak mi tatér sdělil, že tohle pro něj není umění a že mi to buď vytetuje napořád anebo nic. Jak jsem byla natěšená, tak jsem si tam lehla a nechala se doživotně označkovat. Mamce jsem samozřejmě tvrdila, že to je dočasný. Mno tvrdila 15 let. Ups.
Jenže, abych pravdu řekla, tak mě to tetování nikdy netěšilo. Měla jsem ho na lopatce a tak jsem vlastně ani nevnímala, že ho mám. Sem tam mi někdo řekl, jééé ty máš tetování? A co to vlastně je? Mno, to je další přiznání. Nevím. Nevěděla jsem. Vybrala jsem si jakýsi ornament, který vypadal jako rozplácnutá ještěrka. Takže ostuda. Kdyby to aspoň bylo něco cool. Co vám budu povídat, maminka má vždycky pravdu a kéž bych jí tenkrát poslechla.
Měla jsem tedy 2 možnosti. Nechat si to nebo to odstranit. Možností na odstranění bylo více a více a tak jsem si řekla, že do toho půjdu. Svolila jsem k nějaké supr trupr novince na trhu, která měla předvést absolutní zázrak. Jenže.
Opět jenže. Já vím. Místo tetování, místo odstraněného tetování mám na lopatce obrovskou keloidní jizvu ve tvaru daného ornamentu alá rozplácnutá ještěrka. Normálně se mi chce brečet, jak to píšu. Jsem prostě absolutně blbá. Že já do toho tenkrát šla. Ale co. Teď nenadělám nic. Musím s tím žít, musím každému vysvětlovat, co to je za ohavnost, musela jsem se vzdát všech tílek a šatiček s tenkými ramínky, musím si to celé léto přelepovat a vysvětlovat, co se mi stalo, že mám tak obr náplast na lopatce. Ale za blbost se platí. To je daný fakt, který zjistíme, až něco opravdu pohnojíme.
Naděje vzplanula ve chvíli, kdy jsem se rozhoupala a objednala k plastickému chirurgovi s naději, že mi to vyřízne, že tam budu mít sice jizvu, ale aspoň nějakou cool a bude to vypadat, že mi třeba šroubovali rameno. Prostě lepší historka, než že jsem byla takhle blbá a naivní. Jenže plastický chirurg mi řekl, že se bojí, že se z toho stane opět keloidní jizva a že do toho nejde. Začala jsem tedy docházet na opravdu bolavé kortikoidové injekce, které měly z keloidní jizvy udělat jizvu. Nějakou přijatelnou. Jenže jsem do sebe nechala píchat injekce, slzy mi tekly bolestí, nadávala jsem jak jen to šlo a výsledek žádný. Pak přišla fáze pokusů o otěhotnění a těhotenství a tak jsem na kortikoidy rychle zapomněla a naučila se s tím žit.
Mám to ale stále v hlavně a stále mě to hodně trápí. A tak se chci zeptat, zda neznáte někdo nějakého šikovného plastického chirurga, který by si troufl na to mi s tím pomoci. Nahlodala mě totiž chirurgička, která mi odstraňovala výše zmíněná znaménka, že by to mohlo jít. Naděje umírá poslední. Tak schválně. Pomůžete mi? Ráda se o svůj příběh budu dělit dále, půjdu doslova s kůží na trh a třeba pomohu někomu, kdo řeší podobný problém.
ZÁVĚR
Závěrem tohoto článku nechci říct téměř nic, protože si myslím, že už snad vše padlo. Ale chci zdůraznit jedno. Myslete v první řadě na sebe. Pokud budete spokojení, budou spokojené i vaše děti, váš vztah s manželem bude harmonický, kamarádi vás budou rádi vídat, nebudou se bát cokoliv před vámi řešit a budete si to naplno užívat. Život máme jen jeden a je škoda jím plýtvat na negativní věci, špatné myšlenky, pomluvy, trápení a nevyrovnané nálady. Buďme tu pro sebe, buďme tu pro rodinu, buďme tu pro ostatní...
...buďme tu!
Žádné komentáře:
Okomentovat