Když jsem odcházela z kliniky, kde mi oznámili, že srdíčko mého milovaného Ajsíka přestalo bít, tak jsem v to také nevěřila. Jedna obrovská naděje a nadšení skončilo v mžiku naprostou tragédií a hlavně prázdnotou. V hlavě. V srdci. I v těle.
S manželem jsme sešli několik schodů, až jsme došli na parkoviště, kde na nás čekalo zaparkované auto. Nasedli jsme do něj a mlčky hleděli před sebe. Každý z nás čekal, že ten druhý něco řekne. Ale bylo ticho. Takové to ticho, které je v té situaci naprosto zapotřebí. Tlak v těle je na pokraji vybuchnutí, slzy tečou po tváři jako ten největší vodopád a skrze vzlykání popadáme sotva dech. Bezmoc. Absolutní bezmoc. Co ted? Co budeme dělat?
Bohužel, možná bohudík nebylo času nazbyt a museli jsme jednat. V této situaci je to vlastně kolikrát to nelepší. Nemít čas se dusit v myšlenkách a otázkách "Proč?". A tak jsme vybrali nemocnici, které svěříme náš osud. Byli jsme na Evropský v Dejvicích a tak nás napadla Homolka a Motol. Nevím proč, ale v tu chvíli, ač mám většinu svých doktorů na Homolce jsem si nějak podsunula myšlenku, že na Homolku nemůžeme, protože tam není porodní odd. Jenže my nepotřebovali porodní, nám stačila gynekologie. A tak jsme skrze tuto myšlenku jeli do Motola. Na místo, kde jsem nikdy předtím nebyla a tak jsem se tam cítila dosti nekomfortně. Ale o komfort nyní nešlo. Teď jsme museli vyřešit tuto akutní situaci.
Směřovali jsme to na gynekologicko-porodní odd. Došli jsme celý ubrečení do čekárny, kde sedělo asi 6 těhotných žen v pokročilém stádiu těhotenství. Tento pohled mi moc nepřidal. Až jsem si řekla, sakra proč to musím řešit na tomto oddělení. Celá červená, unudlená, ubrečená, rozklepaná se stáhnutým hrdlem jsem došla ke sestřičce, která na mě vykoukla skrze okénko a zeptala se, jak nám může pomoci. Nezmohli jsme se na nic jiného, než že jsme mlčky podali papír s informacemi. Sestřička byla velice taktní, převzala papír a začala beze slova jednat. Poprosila nás o doklady a usadila nás do čekárny. Bohužel mezi další těhotné ženy. Sedli jsme si úplně dozadu, chytli se za ruce a začali opět plakat. Moc plakat. Vlastně mi v tuto chvíli bylo úplně jedno, že mě vidí tolik lidí. Byla jsem uzamčená ve své bublině plné neštěstí a okolí mi bylo úplně ukradené. Plakala jsem, čekala a plakala. Bohužel to vše tak strašně trvalo, že jsme zde čekali přes dvě hodiny. Hodiny plné otázek a kroků do neznáma. Co se mnou bude? Půjdu ihned na sál? Jak tohle zvládnu sama? Proč to nešlo zařídit na předchozí klinice? Proč se to nestalo dřív, abych nemusela pod narkózu a šlo by to vyřešit ambulantně? Otázek bylo hodně a odpověď žádná. Manžel mi stále žmoulal ruku, která byla totálně opocená. Ze záchodu mi nosil toaletní papír, abych měla do čeho utřít ten příval slz a neštěstí.
Po té příšerně dlouhé době v čekárně jsem konečně přišla na řadu. Na pracoviště, kde museli potvrdit úmrtí plodu. Vstoupila jsem tedy do ordinace, sama, kde na mě čekal starší pan doktor. Čekala jsem trochu empatie, ale byla jsem opravdu naivní. Pan doktor byl asi ten druh lékaře, který za svou praxi zažil kde, co a tak ho nerozhodí jedno úmrtí plodu a to ještě v poměrně brzkém týdnu těhotenství. Neviděl do mého příběhu a nedokázal se vcítit do neštěstí, které jsem nyní prožívala.
Pobídl mě, abych si lehla na lehátko a ultrazvukem prohlídl plod, našeho Ajsíka. Chladným hlasem mi sdělil, že je to pravda a srdce nebije. Pobídl mě, abych se oblékla a posadila se vedle něj, aby mi sdělil, co se bude dít dále. Pokud si ale myslíte, že to bylo nějak taktně, tak jste na omylu. Já byla absolutně v šoku, jak někdo vůbec může být takto chladný.
A víte, co mi řekl? Jsou dvě možnosti, co dělat. Jedna je ta, že bychom počkali, až plod vykrvácí a druhá, že půjdete na revizi dělohy (čištění). Je ale pravdou, že i kdyby došlo k vykrvácení, tak je nebezpečné, abychom to tak nechali, protože by ve vás mohlo něco zůstat a tak je lepší jít na tu revizi, co myslíte? Vyvalená jsem na něj zírala. A tak pokračoval. Mno a tak pokud souhlasíte, tak vás na tu revizi objednáme. Jenže nemáme volno a tak nejdříve vás můžeme objednat tak za 6 dní. Souhlasíte? Zeptala jsem se, zda mám na výběr? Že bych opravdu stála o to, aby to bylo už za mnou a nejraději bych to podstoupila ihned. Na to mi řekl, že prostě volno nemá a tak musíme nechat za těch 6 dní. Slova jsem další nenašla. Sklopila jsem hlavu, balancovala s další dávkou slz, aby zůstala na pokraji víčka a nevypadla ven. Odešla jsem.
Jakmile jsem udělala první krok z ordinace směrem do čekárny a uviděla tam manžela, tak jsem se zase sesypala. Nikdy jsem nebyla ten teatrální typ člověk a všechny tyhle emoce jsem si nechávala na doma, na místo, kde mě nikdo neuvidí. Tady mi to bylo jedno. Začala jsem opět tak strašně moc plakat, vzlykat a hroutit se, že nešlo nic jiného, než spadnout manželovi do náruče a opakovat, že to nezvládnu.
Nyní sedím v kavárně a píši vám tento příběh. A opět balancuji, aby mi slzy nepřetekly a nekoulely se po tvářit. Tohle bylo tak těžké. Tak strašně těžké...
Žádné komentáře:
Okomentovat