První, komu jsem volala byla moje maminka. Ten člověk, který se tak strašně těšil na první vnouče. Ten člověk, který chce pro svojí dceru to nejlepší a přeje jí, aby už byla konečně šťastná. A ten člověk, kterému tohle musím oznámit. Síly na to, abych to řekla osobně jsem neměla. Musela jsem to udělat takhle. Cítila jsem to tak. A tak jsem jí zavolal. Telefon zvedla s veselým hlasem a já chtěla začít mluvit. Nešlo to. Hrdlo se mi stáhlo a já musela nejdříve párkrát polknout a až pak něco říct. Z toho divného už začala chápat, že se něco děje. Celá rozklepaná, hlas mi vynechával, jsem začala mluvit. Dostala jsem ze sebe jen větu, že miminko umřelo, že už mu nebije srdíčko. Následovalo ticho. Ticho z obou stran. Pár vteřin, ale působilo to nekonečně. Vlastně už si nepamatuji dál, co jsme říkaly. Jen si pamatuji, že nám nabídla pomoc a řekla nám, aby jsme se drželi. A já ten telefon položila. Nemohla jsem mluvit, nemohla jsem dál jednat a začala jsem opět tak strašně moc plakat. Jenže tímto to nekončilo.
Další, komu jsme museli zavolat byl můj bratr. Člověk, který mi byl celý život obrovskou podporou, člověk, o kterém jsem věděla, že bude tím nejlepším strejdou. Celé to probíhalo podobně. Celá rozklepaná jsem vytočila jeho telefonní číslo a oznámila mu to. Reakce byla podobná. Ono vlastně není asi nic moc, co by člověk mohl říct, když se stane takováhle tragická situace.
Poslední telefon směřoval manželovým rodičům. To jsem už ale nechala na něm. Zavolal jim skrze handsfree a vše oznámil. Co vám budu povídat, všichni plakali. První vnouče obou rodin, první vytoužené vnouče obou rodin.
Mezitím jsme dorazili domu, manžel šel vyvenčit psy. Potřeboval chvíli pro sebe a já také. Zachumlala jsem se do peřin a využila chvíle, kdy můžu vše ze sebe pustit ven. Myslela jsem si, že už to více nejde, ale šlo. Začala jsem strašně moc křičet a plakat. Tak moc, že jsem si musela rvát peřinu do úst, abych to nezbořilo celý barák. Byla to tak silná emoce, taková síla, která musela jít ven. Nemohla jsem dál. Nemohla. Jak taky? Prostě všechno končilo. Naděje byla pryč. Vše to, na co jsem se tak těšila, v co jsem doufala, co jsem si tak přála skončilo lusknutím prstu. Proč???
Když se vrátil manžel z venčení, tak opět mluvil s rodiči. Popisoval jim, co se bude dít. Nikdo moc nechápal, jak mě mohli pustit domu a nechat čekat. To jsem vám totiž ještě neřekla, pan doktor mi řekl, že za dobu 6dnů, kdy budu čekat na zákrok se může stát, že se mě mrtvý plod vypadne. Kdyby se tak stalo, tak bych měla okamžitě jet do nemocnice. Chápete to? Můj mozek to nechápal. Já vím, že existuje mnohem více akutnějších operací a zákroků, ale tohle bylo něco šíleného. Stále mi lítala v hlavně myšlenka, že se tohle stane a co pak budu dělat? Ležela jsem na posteli, hladila si břicho a stále cítila našeho Ajsíka. Byla jsem na něj tak naštvaná a to hlavně za to, že to vzdal. Proč? Však by u nás měl to nejlepší. Hlavně lásku a na vždy otevřenou náruč. A on to prostě zbaběle vzdal. Nechal nás v tom.
Manžela rodiče to zvedlo ze židle. Ruská krev. Tam, jakmile se jedná o rodinu, o zdraví, tak přes nic nejede vlak. A tak jeho mamka neváhala ani vteřinu, vyžádala si jméno lékaře a vydala se na vlastní pěst do Motola. Za normálních okolností bych jí to zatrhla, zde jsem ale byla ráda, že někdo takový je. Že má někdo ty koule na to jít cokoliv zkusit a zajistit okamžitou hospitalizace. Potřebovala jsem to. Vážně jsem strašně potřebovala to mít za sebou a začít nový život, novou etapu, rozloučit se s Ajsíkem a jít dál. Těch 6 dní by bylo nekonečných. To bych nezvládla.
Jeho mamča dorazila do Motola, kde se mezitím vyměnila směna lékařů. Nechala si zavolat nového. Byl to mladý kluk, dá se říct těsně po škole. To byla výhoda. Byl totiž empatický a tak nějak se dokázal vžít do toho, co se děje. Manžela máma se nedala a vše mu vylíčila. Zvážil situaci, zeptal se skrze telefon, kdy jsem naposledy jedla a po zjištění, že ještě vůbec, krom jednoho kousnutí do melouna, tak si mě nechal zavolat zpět do nemocnice. Sebrala jsem tedy poslední síly, oblékla se a opět jela směr Motol. Další hodinová cesta skrze zácpy, ale byla to cesta za naději.
Žádné komentáře:
Okomentovat