S taškou, do které jsem si hodila pár věcí jsem dorazila do nemocnice, posadila jsem se opět do čekárny a čekala. Tentokrát už mnohem klidnější. To, co jsem ze sebe mohla dostal jsem dostala a teď jsem měla prázdno v emocích a sucho v slzách. Už to prostě nešlo. Zatím ne.
Po chvíli si mě zavolal pan doktor. Opět si mě prohlédl a usoudil, že můj zdravotní stav opravdu není úplně vhodný k poslání domů a rozhodl, že mě hospitalizují. Vysvětlil mi, že na zákrok ale okamžitě nemohu jít. A to z důvodu, že jsem v sobě měla to sousto melounu a tak se musí počkat, až ho důkladně vytrávím. Hrozilo by mnoho rizik v celkové narkóze. Další fakt byl ten, že měli naplánováno několik zákroků a tak mě do tohoto plánu museli vměstnat. To mi ale nevadilo, už jen ten pocit, že už tu jsem a zůstanu a že v nejbližší době to za mě částečně vyřeší mě uklidňoval. A tak jsem moc poděkovala manželově mamce, která to vše vyjednala, rozloučila se s manželem a odešla na lůžkové oddělení, kde mě odvedli k mé posteli do třílůžkového pokoje. Naštěstí ne mezi těhotné, ale mezi holky, které byly na gynekologickém zákroku. Jakých? Nevím. Poprvé v životě jsem za hospitalizaci v nemocnici (a že jich už bylo) nepromluvila s nikým ani slovo. Jen s tím, s kým jsem musela. Seděla jsem, ležela jsem, hleděla jsem z okna a probírala se tím bordelem, který jsem momentálně měla v hlavně. A tak informace, že dnes už nedostanu najíst mě opravdu neznepokojila. Naopak. Věděla jsem, že jsem stále blíže a blíže k ukončení jedné etapy a začátku další.
Byl konec května, přesněji 26. května a venku se začalo stmívat, město utichlo, nemocnice také a já stále čekala. Strop jsem už znala úplně celý, byl bílý. Překvapivě. Když už všichni spali a já stále hleděla do neznáma, tak přišla potichu sestřička, že si pro mě jde. Bylo 2 ráno. Zvedla jsem se z postele oblečená do erárního andělíčku a šla za ní. Odvedla mě srze dlouhé chodby do části, kde bylo ticho, tma a nikde nikdo. Bylo to trochu jak z hororu. Jelikož bylo opravdu pozdě večer, tak bylo všude zhasnuto a svítila jen orientační světla. Chodba byla dlouhá, temná a prázdná. Bylo tam pár laviček. Na jedné z nich jsem čekala já. Bylo to vedle obrovských dveří mířících do sálu. Takhle chvíle byla opravdu dlouhá. Rozhodně jedna z nejdelší, kterou jsem kdy zažila.
Ticho se linulo chodbou a míchalo se s občasnými výkřiky a pláčem linoucích se ze sálu. Narkóza. Opět ta narkóza, kdy se člověk probudí a neví, co se děje, co mluví, co dělá.
Čekala jsem zde docela dlouho. Přišlo mi to asi tak jako půl hodiny. Chvíli jsem seděla, chvíli jsem stála, chvíli jsem chodila po chodbě. Koukala jsem ven do tmy, na svítící lampy a Prahu. Hladila jsem si bříško a naposledy se loučila s naším Ajsíkem. Věděla jsem, že neodchází navždy. Odchází jen z mého těla, čím se stává naším rodinným andělem. Andělem, který bude už navždy chránit naše další miminko. Tedy Tobínka. Ono se to zdá, jako že je člověk blázen, ale ono tohle opravdu pomáhá. Musíme si vytvořit příběhy, které naší mysl povznesou do lepších myšlenek. Stačí si pár věcí odůvodnit a udělat z nich pohádku a hned se vše zdá tak nějak snadnější.
Víte, z čeho jsem byla v tuto chvíli nejvíce smutná? Že tohle 3 centimetrové tělíčko nemohu pohřbít. Prostě ho musím nechat napospas nemocnici, ale vždy jsem se utěšovala, že v mém srdci a mysli vždy zůstane. Tak zidealizovaný, jak si ho jen dokáži představit a vytvořit.
A je to tu. Přišla sestřička a odvedla mě na sál. Letmo jsem se minula s probouzející se paní, kterou odváželi na pokoj. Došla jsem na sál, položila se a hleděla do těch ostrých světel. Stále jsem se probírala myšlenkami. Těch ale bylo. Do toho jsem diktovala své rodné číslo, jméno a bavila se s týmem lékařů. Musím říct, že všichni zde byli maximálně empatičtí, pozitivní a opět jsem si zopakovala, že anesteziologové jsou snad ti nejmilejší lidé na světě. Opět byla paní doktorka naprosto úžasná. Popřála mi, aby se mi zdálo něco krásného, abych na vše zlé zapomněla a že se za chvíli probudím do krásnějšího dne. Zavřela jsem oči, napočítala do čtyř a byla tma. Tma tmoucí....spala jsem....
Žádné komentáře:
Okomentovat