Narkóza. Věc, které se člověk vyhýbá jak může, ale někdy si život rozhoduje po svém a jdeme pod ní, ač nechceme. A tak to bylo i u mě. Poslední, co si tedy pamatuji bylo, jak jsem odpočítávala, anestezioložika mě hladila po ruce a byl konec.
Lusk.
Opět mě někdo hladí, mluví na mě a pomalu mě probouzí se slovy, že už je to za mnou a že nyní mě převezou na pokoj. Celou dobu jsem koukala do stropu. Všude byla tma a něm svítila sem tam nějaká zářivka. V nemocnici bylo hrobové ticho. Ještě aby ne, bylo asi 3 ráno. Skrze dlouhé, tiché chodby mě vezl bratr. Ne můj, ten nemocniční. Byl mladý a snažil se vtipkovat. Ač chápu, že na tohle kolikrát není nálada a někoho to může obtěžovat, tak já to uvítám. Celkově nemám ráda, když se mnou někdo jedná jako s chudinkou, ale spíš když se tak nějak situace vezme tak, jak by měla a daný člověk se snaží, aby život šel dál a moc se v tom daný člověk nepatlal. Po projížďce nemocnicí skrze chodby a výtah jsme dorazili do mého pokoje. Byly jsme tam 3 a já měla postel až u okna. Na místě, kam se s převozovým lehátkem nešlo dostat. A tak se mě bratr zeptal, kdy mě naposledy někdo nosil na rukou. S úsměvem a polorozespalá z narkózy jsem řekla, že ani nevím, že možná na svatbě. A tak mi řekl, že teď si to pěkně zopakujeme, chytl mě a přenesl přes půlku do pokoje do mého lůžka. A rozloučil se.
Byla noc, byla tma, bylo ticho a já tak nějak polehávala na posteli a přemýšlela nad tím, co se to vlastně stalo. Opět hlava plná myšlenek, která byla nyní naštěstí oblbnutá narkózou. To jsem totiž ještě nevěděla, co přijde druhý den...
Po chvíli za mnou přišla sestřička a donesla mi nějaké jídlo. Co si pamatuji, tak to byl rohlík, máslo a nějaký salám. Řekla mi, že až dostanu chuť, ať si něco dám, že jsem celý den nejedla. A také mi řekla, že až budu potřebovat na toaletu, tak ať si zazvoním. Kdybych se totiž rozhodla jít sama, mohla bych někde omdlít, či začít krvácet. Já se ale zachumlala do peřiny a snažila se usnout.
Ráno v nemocnici bylo takové klasické, takové, jaké ho asi znáte, pokud jste tam někdy byli. Vizita a kontrola začala kolem 6hodiny ranní. Na té mě prohlédli a usoudili, že jsem v pořádku a mohu pomalu jít domu. Pomalu bylo myšleno před obědem. Času tedy bylo ještě hodně. A tak jsem zavolala manželovi, že pro mě může dorazit. Nakonec jsme se ale shodli, že bude nejlepší, když pro mě dojede jeho mamka. Byl v práci a já tak nějak cítila, že zatím potřebuji být sama, vedle někoho, kdo se nebude ptát, že potřebuji prostě ještě čas pro sebe, abych si to vše srovnala. Dohodli jsme tedy hodinu, na kterou dorazila.
Jenže čekání bylo vážně dlouhé. Asi to znáte. Možná ne. Byl to ten moment, kdy mi řekli, že jakmile pro mě někdo dorazí, že můžu jít domu. Minuta ubíhala rychlostí hodiny. Prostě strašně pomalu. Ve mně se hromadil tlak, který by každou chvíli vybouchl. A tak jsem si zabalila tašku, oblékla se a vyrazila za sestrami pro propouštěcí zprávu. Pamatuji si, že mi jí jedna sestra podala a druhá mi řekla, že mi ještě odstřihne náramek z ruky, ať s tím nejedu domu, šmikla a řekla, zda si ho nechci nechat na památku. Tak nějak netušila, proč jsem tu ležela. V tu chvíli jí druhá sestra něco zamumlala do ucha, tato sestra zrudla, omluvila se a označení hodila do koše. Sklopila jsem hlavu a šla. Šla jsem chodbou, šla jsem k výtahu, šla jsem pryč. Potřebovala jsem odejít, rychle, všichni mi ale chodili do cesty a já kličkovala jak ten nejlepší závodním. Hlava mi stále mířila do země a já zrychlovala a zrychlovala. Uff. Vidím dveře, dveře na konci tunelu, které mě určitě vysvobodí. Dveře se otevírají a vcházím ven. Vzduch. Vzduch a horko. Byl 27. května a venku bylo úplné léto. Rozhlédla jsem se kolem sebe, udělala pár kroků k nejbližší lavičce, posadila se...
V tu chvíli, jakoby mi to vše došlo, byla to ta chvíle, do které se držíte jako socha bez emocí a prolomilo se to do chvíle, kdy potřebujete křičet, brečet a je vám jedno, že na vás každý kouká. Seděla jsem tam, objímala batoh a strašně plakala. Opět jsem plakala tak strašně moc, že jsem nemohla ani dýchat. Křičela jsem a zároveň si rvala pěst do úst. Slz mi teklo po tváři tolik, že bych tím naplnila celou Vltavu. Břicho jsem si hladila a proklínala celý osud, celý život, nechápala jsem, co si to pro mě připravil. Řeknu vám, to byla snad největší emoce, kterou jsem kdy zažila. Možná bylo silnější, jak samotný porod. Tohle bylo totiž něco tak strašně nečekaného, tak strašně bolestivého, tak strašně bezmocného. Vlastně něco takového, co asi ani nejde popsat slovy. V životě jsou chvíle, kdy vám je úplně jedno, jak se na vás dívá okolí, zavřete oči a necháte pustit emoce ven. A to jsem přesně udělala. Až se divím, že za mnou nikdo nepřišel a nezeptal se, zda se něco neděje. Ale víte, co. Byla jsem před nemocnicí. Zde se mohlo stát cokoliv...
V tuto chvíli mi zazvonil telefon a volala mi manžela máma, že na mě čeká u pokoje. Nestihla jsem jí ani napsat, že jdu ven. A tak jsem jí poslala před vchod. Byla jsem strašně ráda, že se moc neptá, vlastně vůbec a že moc nemluví. Vzala mi tašku a šly jsme do auta. Odvezla mě domu. Tam na mě čekal prázdný byt a psice. Asi jsem byla i ráda.
Svlékla jsem se, zachumlala se do peřin a byla sama se sebou. Rozhodla jsem se ale pro jedno. Truchlit nemůžu moc dlouho, musím se postavit na nohy, začít od začátku, dát se do kupy a připravit mé tělo pro další miminko. Byla jsem odhodlaná, že tohle zvládnu, musím...
Žádné komentáře:
Okomentovat