ZE ŽIVOTA: CESTA K MIMINKU 29 Od znova

Mnoho z vás mi psalo, abych sepsala další díly cesty k miminku. Bohužel, vás žen, které na to vytoužené miminko stále čekáte je více než dost a ještě více mi je líto, že strašně moc z vás stejným, či horším příběhem prochází. Já si stále víc a víc uvědomuji, že tahle cesta tu byla a třeba ještě bude. Sice jsem byla rozhodnutá, že jedno vytoužené miminko mi stačí, ale hrozně moc se bojím toho, že se mi splaší hormony a opět to budu zažívat. Ani ne tak ta veškerá umělá oplodnění, to jsem si říkala, že už bych nechtěla, přecijenom pro tělo to není nic dobrého, ale tu ztrátu. Ale ani já, ani vy na tohle nesmíme myslet a musíme se soustředit na to, co je. Ať stále čekáte na to ten první zázrak nebo třeba čekáte na druhý a strašně moc si ho přejete a on stále nepřišel. Přijde. Určitě ano. Věřme tomu.

Když se ale vrátím do doby, co se dělo po propuštění z nemocnice, tak se nedělo nic a zároveň všechno. Nastala situace, kdy jsme tuto informaci museli oznámit i dalším lidem, kteří o našem miminku věděli. Nebylo jich mnoho, jen pár přátel, kteří tuto cestu s námi prožívali, ale i tak to bylo dost těžké.

Dostala jsem se do chvíle, kdy jsem byla opravdu vděčná, že jsem odešla ze zaměstnání. Nemusela jsem nikomu nic vysvětlovat, nemusela jsem být pod tlakem veřejnosti, skrývat své emoce, snažit se smát, když se mi chtělo plakat. Mohla jsem být sama se sebou a vše si srovnat, mohla jsem si nechat čas jen pro sebe a prožívat ho tak, jak jsem potřebovala. Potřebovala jsem ale jedno. Mít na dosah svého manžela a mít pocit, že kdybych cokoliv potřebovala, tak tu mám své přátelé a rodinu. 

Nedávno se mě ptala jedna slečna, co bych poradila lidem, kteří mají kolem sebe někoho, kdo něco takového prožívá a zda lidé, které jsem měla v tuto chvíli kolem sebe já se zachovali tak, jak bylo potřeba. Byla to zajímavá otázka. Byla to hlavně situace, která se děje často, ale ne tak, že se občas díky tomu nezachováme tak, jak je potřeba.

Já jsem v té době měla nejlepší kamarádku. Člověka, pro kterého jsem tu byla ve všech možných chvílích. Při rozchodech, stěhování, situacích, kdy potřebovala finančně zajistit, kdy se chtěla smát, kdy chtěla plakat, kdy byla nemocná a já jí jen tak dovezla bez předešlého oznámení nějaké jídlo. Snažila jsem se být jejím pilířem a podržet jí, když to potřebovala. A to i ve chvílích, jsem si procházela touhle celou cestou. Tak nějak si totiž myslím, že jsem od narození člověk, který dokáže své emoce udržet na uzdě a dokáži být silná a to i ve chvílích, kdy bych měla nárok se sesypat. A tak této vlastnosti využívám a snažím se i v těchto těžkých chvílích být nápomocna svému okolí. Asi to vždy bylo i s tou myšlenkou, že až budu potřebovat já, tak tito lidé tu budou pro mě. Jenže...

Zpětně chápu to, že pro někoho tato chvíle a situace byla situací, kterou prožívali poprvé a tak nějak nevěděli, jak se zachovat. Takže to nikomu nemám za zlé a vlastně to chápu. Kolikrát si můžeme plánovat, že se zachováme takto a když ta situace nastane, tak reagujeme úplně jinak. Asi to známe všichni. Ale chci vám to sem napsat proto, kdyby se kolem vás něco podobného stalo, abyste se nad tím zamysleli a nastavili správně svojí náruč.

Moje kamarádka mi totiž zpětně řekla, že si myslela, že chci být sama s manželem a tak nám dala prostor. Jenže...

Nastala opravdu těžká chvíle, kdy jsme si vše museli urovnat v hlavně a přijmout fakt, že Ajsík odešel. Tato situace pro nás byla opravdu těžká, protože jsme s ní ani v koutku duše nepočítali. Prostě nás nenapadlo, že když už si tímhle vším projdeme, že to Ajsík vzdá a odejde. O to víc to bolelo. A tak první dny, možná i týdny jsme prožívali ve slzách, vzdychání, tichu a vstřebávání tohoto faktu. Zároveň jsme se ale snažili žít tak, jak jsme žili předtím. Nezavírali jsme se doma a nebrečeli celé dny do polštáře. Chodili jsme ven, do kina, na večeře, na pikniky a snažili se náš mozek zabavit, aby tolik netruchlil. Jenže byli jsme na to stále jen dva. Najednou, jako kdyby naši přátelé zmizeli a izolovali se. Nikdy tu nebyl. Nikdo nenapsal. Nikdo se nezeptal. Nikdo nenabídl svojí náruč. Jen rodina.

Pamatuji si, jak cca dva týdny po odchodu Ajsíka jsme s manželem byli na Černým mostě v obchodním centru, seděli jsme ve Starbucks a povídali si. Já jsem se mu zmínila, že mě strašně mrzí, že se mi za tuto dobu moje kamarádka neozvala. Že chápu, že ta situace není běžná, ale že bych tak nějak uvítala, kdyby mi jen napsala, že tu pro mě je. Jenže nebyla. I po tom všem, co jsem pro ní kdy udělala tu nebyla. Mrzelo mě to, trápilo mě to. Bylo to, jako bych něco provedla a měla se někomu omlouvat. Nastala chvíle, kdy jsem potřebovala, aby mi tu pomocnou ruku podal někdo mně. A ne já někomu. A ejhle, zapípal telefon a ona napsala. Jenže bylo mi jasné odkud vítr vane. Manželovi to nedalo a napsal jí. Ihned jsem se na něj podívala a zeptala se ho na to. On to tajil. Já to ale věděla. To by byla sakra náhoda, až jsem mu řekla, ať mi to řekne, že nechci, aby mi lhal. Tak se přiznal. Vlastně to byla chvíle, kdy jsem byla ráda, že mi moje kamarádka napsala, ale zároveň jsem byla strašně smutná, že mi napsala až poté, co jí musel manžel pobídnout. Každopádně nám to rozvázalo jazyky a prolomilo nějakou bariéru. Když jsme se o tom zpětně bavily, tak jsem jí řekla, že chápu, že nevěděla, jak se v tuto chvíli zachovat a zda bych o její přítomnost vůbec stála. Stačilo ale jenom dodat pocit, že tu pro mě je. Stačilo zazvonit a donést kytku, obejmout a odejít. Stačilo poslat zprávu, zda něco nepotřebuji. Stačilo jen dodat pocit, že v tom nejsem sama...

Došlo mi jedno. Musím lidem ukázat, že se mnou můžou normálně mluvit. Že to je sice smutná chvíle, ale zároveň se v životě dějí i mnohem horší věci. Takže jsem třeba mým kamarádkám, o kterých jsem vám psala, že jsme taková banda 6holek, které v tu chvíli byly 3 těhotné, že i když jsou těhotné jen 2, tak že se nemusí bát sdílet svojí radost z těhotenství, že se s nimi z toho raduji také a moc jim to přeji. Pamatuji si, jak mi napsaly, že jsou rády, že to píši, protože prostě nevěděly a bylo jim hloupé do naší skupiny posílat fotky bříška a ultrazvuku, když tohle prožívám.

Takže tímto chci říct, že pokud jste na straně truchlícího, tak ukažte nebo naznačte lidem, co potřebujete. Stačí pár signálů, pár náznaků. Pokud jste na straně druhé, tak podejte pomocnou ruku. Takovou jemnou, nenásilnou, takovou tu, díky které tento člověk dostane pocitu, že tu někoho má, někoho, na koho se může v případě potřeby obrátit. Je to vážně důležité. A nezapomeňte na gesta. Občas malé nenásilné gesto může pomoci více, než denodenní posílání smsek se vzkazy, kdybys něco potřebovala, tak napiš. Prostě přijďte, doneste zmrzlinu, kávu v kelímku, lahev vína, kytku, dort, cokoliv. Vymyslete procházku, kino, piknik, cokoliv, čím člověk odreagujete. Vymyslete cokoliv, čím člověka přivedete na jiné myšlenky. Určitě to ocení. Já bych to ocenila.