Na klinice mě tedy přivítali s otevřenou náručí, vzaly mi krev a já jela domu. Jakmile jsem zaparkovala, tak mi volaly ihned zpět. Celá jsem se klepala a už z hlasu jsem cítila, že to bude dobré. Sdělili mi hodnotu HCG, což určuje pravděpodobnost, či pokročilost těhotenství. A hodnota mého bylo 950, což bylo oproti prvnímu těhotenství opravdu hodně. V tu chvíli jsem věděla, že tohle bude pan silák.
Radost, přebíjela starost. Co si budeme povídat, těhotná jsem už jednou byla a tak jsem se sice chtěla radovat a křičet to do světa, ale zároveň jsem byla dost opatrná. Proto jsem to ani nikomu neřekla. Jediný, kdo to věděl byl můj bratr. Domluvili jsme si totiž bowling a mně až poté došlo, že ho nesmím hrát, protože mám být v klidu a nesmím zvedat těžké věci. A tak mi nezbývalo nic jiného, než jít s pravdou ven. Tenkrát jsem byla v 9. týdnu. Byla to obrovská radost. Už hlavně kvůli tomu, že brácha v tuto chvíli čekal, přesněji jeho přítelkyně miminko a kdyby vše vyšlo, měli bychom děti 5 měsíců od sebe.
Pamatuji si, jak jsem chodívala vždy strašně nervozní na kontroly. První kontrolu jsem měla v 6tt. Už takhle brzy. Ale pokud podstoupíte takovýto zákrok, tak vás opravdu pečlivě kontrolují. Už v 6. týdnu jsem viděla bít srdíčko. Asi se ptáte, zda se mnou chodil nadále manžel. Nechodil. Byla to taková naše vzájemná obrana, abychom nezažili stejný příběh. Cítili jsem to tak oba dva.
Když jsem šla z této kontroly, tak mi opět doktor sdělil, že tam mám hematom. Ten může vznikat ze zavádění embrya, či spermií. Špatný je to, že jak se v tom místě tvoří krevní sraženina, tak to může vést k potratu. Tuto stejnou informaci mi totiž už říkal tehdy po umělém oplodnění, kdy jsem tam hematom měla také. Tak nějak plná radosti, ale i pocitu, že se nesmím radovat moc, protože se stále může stát cokoliv volala manželovi a říkala mu to. Ten mi na to řekl, že musíme doufat a že to určitě bude dobré.
Další kontrola byla v 8tt a opět bylo vše v pořádku. Plod se vyvíjel ukázkově, srdíčko bilo, hematom zmizel, mně bylo špatně, byla jsem unavená a strašně se mi motala hlava. Doktor mi tenkrát řekl, že jsme tímto překročili hranici a jsem za hranicí předchozího těhotenství. Bohužel jsem mu musela odvětit, že ještě ne, že náš Ajsík odešel v 10tt.
A tak jsem si dávala mantinely. Jeden z nich byl právě 10tt. Tohle období jsem prožívala nejvíc intenzivně. Klepala jsem se jak ratlík, když jsem tam měla jít. Nakonec vše opět dopadlo dobře. Naše miminko se vyvíjelo dobře, vše bylo v pořádku, srdíčko bilo a mně bylo opět strašně zle. Vlastně to tak bylo do konce těhotenství.
První trimestr byl pro mě ale nejnáročnější. Jen jsem ležela, nemohla jsem se zvednout, strašně se mi motala hlava, bylo mi slabo a pozřít jsem nemohla vůbec nic. Jak jsem říkala, zvracela jsem od 6. týdně s končilo to na porodním sále. Toto miminko bylo takový silák, že mě doslova vyžíralo, jen aby přežilo a za to jsem byla opravdu vděčná.
Na všechny kontroly jsem nadále chodila sem na kliniku. Pan doktor mi dal na výběr, buď mohu zůstat v jeho péči nebo jít ke své lékařce. Jelikož jsem s ní nebyla moc spokojená a přesněji ona v té době byla na mateřské, tak bych pendlovala mezi záskoky, tak jsem se rozhodla proto, abych zůstala u něj. Měla jsem v něj plnou důvěru a byla jsem ráda, že zná můj příběh od začátku.
Vlastně ani nevím, jak moc popisovat celé těhotenství. O něčem jsem psala v rubrice Ze života. Vcelku si toho ale moc nepamatuji. Proto jsem ráda a doporučuji to všem, že jsem si psala deník. Měla jsem klasický diář a do každého dne jsem si napsala jednu, dvě věty. Pocity, co jsme zažili, doktory a tak. Když v tom teď listuji, tak si říkám, jak jsem tento stav vůbec mohla přežít. :-D
Třeba mé ráno. Po probuzení cca v 7 ráno, čemuž předcházela noc, kdy mě tak pálila žáha, že jsem nemohla spát jsem se jen přetáčela z boku na bok a hledala vhodnou polohu. Tou byla stabilizační poloha na levém boku a to v polosedu. Manžel mi přinesl piškoty a čaj. To jsem pomalu upíjela a ujídala a až v 11 hodin jsem byla schopná se přesunout na toaletu. Odsud jsem šla do koupelny a horko těžko jsem si vyčistila zuby. Poté jsem si lehla na gauč a hekala. Když mi došel čaj, tak jsem měla v našem malém bytě 3 židle sloužící jako záchytné body. Bez nich bych omdlela. Takže jsem udělala dva kroky a sedla si a rozdýchávala mdloby. Takhle jsem to udělala 3x, uvařila si čaj a to stejné nazpět. Byl to masakr.
Další obrovský milník byl první i druhý velký screening. Oba dopadli prý naprosto ukázkově, až by ani lépe vyjít nemohli. Měla jsem radost. Miminko bylo bojovníkem.
Dalším milníkem bylo 24. týden. Po tomto týdnu se říká, že dítě dokáže přežít mimo dělohu a vlastně lékaři jsou povinni ho zachránit. Ač jsem si byla vědomá, že by to bylo i tak tragédie, strašně jsem se těšila, až do tohoto týdne dojdu. Pak už to bylo lepší a lepší. Ani ne tak fyzicky, to bylo stejně strašný, ale psychicky ano. A chtěla bych říct jedno, ač mi bylo opravdu děsně, tak jsem si nikdy nedovolila hekat. Stále jsem si hekala pod nos, ale také jsem byla neskonale vděčná a tento vděk šířila dál. Jednou jsem se na tuto cestu vydala bojovat, tak jsem si to chtěla užít a zažít tak, jak to maximálně šlo. Pro dítě cokoliv.
Ostatní zážitky, jako můj převoz do nemocnice sanitkou, tachykardické záchvaty, hospitalizaci v porodnici v 33. týdnu a další problémy jsem tenkrát popisovala na blogu v rubrice Ze života. Zde píši i o porodu a dalších věcech ohledně těhotenství a následného mateřství. Tak kdyby vás to zajímalo, jak to celé pokračovalo, můžete se podívat sem.
Toto miminko, tento bojovník následně dostal jméno. Jmenuje se Tobias a je to náš poklad a štěstí, které si nás po této dlouhatánské cestě našlo.
Tobínku, miluji tě!
Žádné komentáře:
Okomentovat