Mnoho lidí se mě ptá, proč jsem s tímhle příběhem šla ven. Přecijenom je to velmi osobní záležitost. Jsem si toho vědoma, ale také mi nepřijde, že bych popisovala něco, za co bych se měla stydět nebo by se někdo mohl Tobínkovi smát. A pokud ano, tak nestojí ani za vteřinu života, tedy jakoukoliv reakci.
Hlavní myšlenkou šíření mého příběhu bylo to, abych ukázala světu, že tohle se děje a bohužel to není nic výjimečného. Ve chvíli, kdy jsem se začala dělit o svůj příběh, tak jsem začala vnímat kolik podobných, stejných nebo mnohem silnějších příběhů je. Chodí mi od vás denně zprávy a maily s vašimi osudy. U všech mi běhá mráz po zádech nebo se kutálí slzy po tvářích. Nechápu, jak je možné, že život umí být někdy tolik krutý. Proč je tolik lidí, kteří si miminko opravdu přejí a nemohou ho mít a pak je tolik lidí, kteří ho nechtějí a ono si k nim cestu najde. Vcelku je to ale proto, aby ten náš život nebyl jako přes kopírák. Pak by to bylo nuda. Naše životy jsou opravdu pestré, krásné, ač někdy náročné.
Tahle cesta ze mě rozhodně udělala jiného člověka. Člověka mnohem silnějšího a hlavně člověka, který si uvědomuje, že vše není samozřejmostí. A za to jsem vlastně ráda.
Bez tohoto osudu bych si nikdy asi naplno neuvědomila, jaký je dítě dar a tak k tomu přistupovala. Nějak dříve, dávno x let zpět jsem na mateřství nahlížela spíše na období, které se musí přetrpět a pak šupky dupky do práce.
Nyní?
Nyní na mateřství nahlížím jako na to nejkrásnější období, které žena může zažít. Je sice náročné a někdy nám přerůstá přes hlavu, ale skrze ty úsměvy, objetí nebo věci, které se od nás učí se to vrací ihned zpět.
Být mámou je poslání a jsem vděčná, že tohle poslání mohu zažívat.
A tak přeji každičkému páru, který si přeje miminko, aby si k němu našlo cestu. Posílám všem strašně moc sil, které určitě v těch těžkých chvílích potřebujete. Není to snadné období, ale stojí to za to. Věřte v to a bojujte. I v těch chvílích, kdy jste na dně. Bojujte. To štěstí, to světlo na konci tunelu tu čeká na každého z nás. Já v to věřím.
Jelikož mi chodí hodně otázek na toto téma, tak vám na ně zde teď odpovím!
VAŠE OTÁZKY
Bude mít Tobi někdy sestřičku nebo bratříčka?
Tohle je otázka, která chodí hodně často a také otázka, na kterou neumím odpovědět. Sama to nevím. Nevěděla jsem ani, zda budeme mít Tobínka. A po tak dlouhé cestě jsem opravdu vděčná za 1 zdravé miminko. Pokud budou dvě nebo tři, tak to bude požehnání.
Jsi ochotná tuto cestu v budoucnu podstoupit znovu?
Nyní říkám ne. Jsem si vědoma, jaký vliv na tělo mají veškeré hormony a bojím se rizika rakoviny, hlavně prsu. Jediné, co bych maximálně podstoupila je inseminace, která není tak radikálním a náročným zákrokem. Ale nikdy neříkej nikdy. Třeba se mi splaší hormony, ono to zase nepůjde a já si řeknu, že pro dítě cokoliv. Kdo ví...
Mohla bys sepsat shrnutí vaší cesty? Kolik zákroků jste podstoupili a jak dlouho to trvalo?
Celá cesta trvala 4 roky.
Podstoupili jsme 2 odběry vajíček, 3 transfery, 3 inseminace, 1 zamlklý potrat. Tobínek vznikl z poslední inseminace.
Měla byste radu, jak tohle vše zvládnout psychicky, prosím? Snažíme se už 2 roky.
Je těžké radit cokoliv. Ale rozhodně bych doporučila se o tom nebát mluvit s partnerem. Každý to může vnímat jinak, každý to jinak vstřebává a ventiluje, ale je dobré vědět, jak na tom ten druhý je a popřípadě ho podržet. Dále se věnovat tomu, co dlouho odkládáme. Až přijdete to požehnaného stavu, tak na spoustu aktivit moc času nebude a kdy jindy si je naplno užít, než nyní. Začněte tančit, docházet na hodina piana, keramiku, na cokoliv. A určitě je dobré mít naplánováno hodně aktivit, setkání s přáteli, výlety, aby se stále něco dělo a nebyl čas na truchlení. Ač i to je důležité. A v neposlední řadě věřit. Víra a naděje umírá poslední.
Dá se přemoct ta nezdravá nervozita a strav v těhotenství po prodělaném potratu?
Myslím si, že ne. Člověk bude asi stále v napětí, aby se něco nestalo, stále se bude ptát, zda srdíčko bije, zda se hýbe a prospívá. Lidé, kteří si tímto prošli svůj strach ze ztráty miminka asi nikdy neodstraní. Já sama, než jsem tohle zažila, tak jsem vůbec nemyslela na to, že se něco takového může stát.
Takže držím palce, ať si těhotenství užíváte maximálně tak, jak to jen půjde. Přecijenom je to opravdu krásné období a nemusí se opakovat.
Pravdou je, že jakmile se Tobínek narodil, vše bylo snazší. Viděla jsem ho, cítila jsem ho, slyšela jsem ho. Kdyby se cokoliv dělo, věděla bych to. V bříšku jsem o tom přehled neměla. Držím palce, aby radost přemohla starost a obavy.
Kolik pokusů o umělé oplodnění jsi byla ochotná podstoupit?
Nevím. Těžko se odpovídá. Ale hodně. Při těchto pokusech jsem si sama uvědomila, že dítě je smysl života a po porodu jsem si to uvědomila ještě více. Když jsem byla těhotná, tak jsem stále opakovala, že je pro mě nejdůležitější, aby přežilo dítě. Protože to je "stopa", která po mně zůstane. Je to zvláštní, jak člověk přemýšlí úplně jinak a mění priority.
Neplánuješ vydat knižní podobu tvého příběhu?
Zatím nic takového nerealizuji, ale pokud by o to byl zájem a pomohlo by to dalším lidem, tak moc ráda.
Všechny díly naleznete v rubrice "Ze života" pod názvem "Cesta k miminku".
Právě jsem dočetla tvou cestu za miminkem, od začátku až do konce. Musím říct, že na mě váš příběh udělal dojem, a zanechal ve mě opravdu hodně silné emoce a pocity...vše jsem prociťovala s vámi (ač jsem poprvé těhotná, a podařilo se nám to s partnerem přirozeně už druhý měsíc). To nic nemění na tom, že si uvědomuji, jaké je dítě dar a kolik je případů, kteří to neměli tak lehké... mít miminko - je to opravdu všechno cesta, která si píše svůj příběh. Krásné vás číst.. děkuji...
OdpovědětVymazat