Od chvíle, kdy jsem zveřejnila mezi rodinou a přáteli informaci o svém druhém těhotenství mi chodí jedna otázka za druhou. Zní vždy stejně a to: "Podařilo se vám to přirozeně?".
Reakce mého okolí, když jsem jim to oznamovala byla ale úplně stejná. Nejdřív většina vyhrkla: "Já to věděl/a!" a pak přišlo: "A přirozeně?". Asi je to logické. Po tak dlouhé cestě a po několika výrocích, že už na ivf nepůjdu to muselo přijít. :-)
Dlouho jsem přemýšlela, zda s touto informací jít ven. Řešila jsem to sama v sobě x měsíců a došla jsem k závěru. Řeknu vám to. Nemám se za co stydět a hlavně vím, že tímto stoupne naděje u všech, kteří si prošli a prochází stejnou cestou, jako já.
Když jsem si totiž procházela 4 roky otázkou, zda vůbec budu mít někdy miminko, tak mě ani ve snu nenapadlo, že by to někdy mohlo jít přirozeně. Na větu, že ať se nebojím, že druhé půjde určitě raz, dva jsem byla poměrně alergická a neslyšela jsem na ní. Sice podobných příběhů znám mnoho, ale vždy jsem se bála vůbec doufat. Vlastně to byl jeden z hlavních důvodu, proč jsem nechtěla druhé miminko. Strašně jsem se bála chvíle, že si mozek řekne, že už by to šlo, ale tělu to nepůjde. Takže jsem raději na tuto otázku vůbec nepomýšlela. Byla to taková moje obrana.
Jenže, jak už jsem vám psala, stalo se. Mozek si řekl, že ano. Já jsem si řekla ano. Najednou jsem to cítila stejně intenzivně, jako když jsem začala toužit po prvním. Vždy, když jsem viděla, jak se Tobínek nádherně stará o mladší kamarády, tak mi srdce úplně plápolalo. Je mi jasné, že mezi sourozenci to není vždy růžové, ale stejně tak to není vždy růžové v celém mateřství. Pak ale přijdou ty chvíle, které vás pohladí po srdci a vše je zalito sluncem. A tak jsem začala toužit, chtít, doufat, koketovat s myšlenkou a pohrávat si s ní. Stále jsem se bála to říct nahlas, abych nebyla zklamaná, když to nepůjde. Na druhou stranu se to tak zintenzivňovalo, že jsem si už nedokázala říct "ne".
A tak, když jsme se rozhodli, že se o druhé miminko začneme pokoušet, tak jsem si říkala, že to nechám plně osudu. Prostě, když se zadaří, budeme šťastní, ale když to nepůjde, nic se dít nebude. Ono si to ale řeknete a když už vážně chcete a vlak je rozjetý, tak to tak snadný není.
Kamarádka se mě ptala, zda si myslím, že nám to šlo přirozeně, protože jsem měla už Tobínka a nemyslela na to. Na jednu stranu ano, je to v tomhle pohledu snažší. Na druhou stranu, když se rozhodněte, že chcete dvě, tak už toužíte tak intenzivně, že vám to úplně jedno není. Aspoň mně nebylo.
A tak jsem nad tím začala přemýšlet více a více a nakonec jsem se rozhodla tomu trochu pomoci, prostě mi to nedalo. Zavzpomínala jsem na vše, co jsem zkoušela při prvních pokusech. Koupila jsem si kyselinu listovou, koupila jsem si ovulační testy a rozhodla jsem se zjistit, kdy vůbec ovulaci mám. Možná si říkáte, že jsem moc tlačila na pilu, ale tak nějak jsem ráda informovaná. A udělala jsem dobře. Při pokusech o Tobínka jsem ovulovala 11. den a nyní až 14. den. A myslím, že tohle nám hodně pomohlo. K tomu nám ale pomohlo jedno velké odhodlání. Arty totiž v té době prohlásil, že by si strašně přál, aby nám to vyšlo přirozeně, aby si splnil takovou tu chlapskou část, prostě že je hřebec :-).
Ještě před tím jsem si udělala takové očistné období. Trvalo to asi půl roku. Možná si pamatujete na moje články o hození se do pohody, o sebe starání se a pečování o sebe. Také o cvičení, lepší životosprávě a podobně. Tak to byl přesně jeden z těch puclíku do naší nové skládačky. Věděla jsem, že pokud chci odnosit další zdravé dítě, tak musím být v dobré kondici. Ne jen vizuální. Každý posun a pochvala od veřejnosti mě posouvala dál.
Zprvu jsem začala cvičit cviky na posílení pánevního dna a diastázu. Tak nějak jsem si říkala, že by bylo dobré dát aspoň částečně do kupy tyhle dva body. To se mi po x měsících nudného cvičení celkem dokázala. Proč nudného? Zkuste si to. Miluji cvičení, kdy ze mě lije pot, kdy se doslova zničím a vidím za sebou stopu. Tohle je hlavně o dýchání a vnitřních pohybech. Má to ale smysl. Ale jestli se mě chcete ptát, jaké cviky jsem přesně cvičila, tak vám úplně neodpovím. Nejdřív jsem hodně googlila, až jsem skončila na Youtube. Tam jsem stále hledala nějaká pěkně zpracovaná videa, ale na nic jsem nenarazila. Vždy to byla spíš nějaká maminka, která ukazovala, co se někde na lekci naučila. Tomu úplně nevěřím, radši přebírám informace od odborníků. Ale našla jsem pak pár odbornic, které to nějak natočily a šlo to. Takže spíše hledejte samy a koukejte, kdo je vám sympatický a s kým by se vám cvičilo dobře.
Poté jsem přešla na hormonální jógu. O té jsem slyšela už strašně dlouho. Mnoho žen z mého okolí pomohla v početí a tak jsem jí dala také šanci. Hledala jsem si nějaké kurzy od lektorek, které tomu vážně rozumí. Nakonec jsem ale zjistila, že bych na to nenašla čas a tak to zkusila doma. Bylo to opět pro mě hodně nudné cvičení, ale rozhodně zábavnější, než na cvičení na posílení pánevního dna a diastázu. Tohle cvičení jsem začala kombinovat s cvičení Fitfabstrong. Asi si pamatujete na moje sdílení cviků na stories na Instagramu, jak jsme s Artym každý den po večerech hopsali v obýváku. Věděla jsem, že hození se do kondice mi pomohlo v prvním těhotenství a tak jsem chtěla postupovat stejně. V tu chvíli jsem se dostala na své dá se říct vysněné centrimetry a dejme tomu kila. Ty neberu tak vážně. Důležitý je pro mě pocit. Až jsem si říkala, že nyní je škoda otěhotnět :-D. To si samozřejmě dělám legraci. Tohle vše byla cesta k otěhotnění.
Nakonec jsem si koupila čaj na srovnání cyklu a ovulace. Doporučovala ho paní Alena na svém Instagramu Průvodce neplodností. Zde se věnuje mnoha tématům z oboru, protože v tomto oboru léta pracovala. Před x měsíci jsem s ní dělala face to face rozhovor a nakonec jsme si povídaly o různých alternativních metodách. A právě on mi řekla, že pokud se budu pokoušet o druhé, ať nejdříve zkusím hormonální jógu a tento čaj. Dala jsem na její rady a každé ráno si uvařila velký hrnek. Chutnal výborně. Článek o tomto čaji má zde. Samozřejmě mnoho lidí může říct, že to je blbost, ale proč to nezkusit. Chutnal výborně a udělala jsem si z toho všeho denní rituál. Čaj mi navodil příjemnou ranní atmosféru, cvičení mě protáhlo a já se v tomhle období cítila opravdu nejlíp za poslední dobu.
Tak jak to nakonec dopadlo?
Pokoušeli jsme se 2 měsíce a už ten druhý byl pozitivní. Zázrak? Ano!
Když jsem koukala první měsíc na negativní test, tak jsem si říkala, že to je tady. Prostě to nešlo tak snadno si říct, že to neva, že to je první měsíc. Stále jsem v sobě bojovala s pocity, které jsem zažívala při pokusech o Tobínka a nešlo se toho zbavit. Ten pocit ale trval jen pár vteřin. Byl to takový návrat do minulosti, který proletěl mojí hlavou. Po vteřině jsem se oklepala a řekla si, co blbnu. Že takhle to nejde. Test jsem zahodila a šla dělat nějakou aktivitu. Prostě jsem se nechtěla rochnit v nějakých nesmyslných myšlenkách.
Druhý měsíc byl ale jiný. Měla jsem totiž úplně stejné příznaky, jako u Tobínka. Únava, pocit, že na mě něco leze, ucpaný nos, lehké krvácení z nosu, bolest v podbříšku, jako když mám začít periodu. Jedna jediná věc mě ale znepokojovala. Už 5 dní před příchodem periody jsem začala lehce krvácet. Proto jsem si říkala, že to asi nevyjde. A tak jsem stále čekala na den D, nechtěla jsem si dělat test dříve. Stále jsem to oddalovala a klasická perioda stále nepřicházela, stále jen lehké krvácení. Spíše špinění. Tak jsem si jednoho rána řekla, že si ten test udělám. Jenže já žádný doma neměla a nechtělo se mi jet do lékárny. A tak jsem vytáhla ovulační test. Věděly jste, že ovulační test funguje v tomto případě úplně stejně? Prostě, když se vám udělají dvě čárky v době periody, znamená to, že jste těhotná. A tak jsem si ho udělala, čekala jsem pár vteřin a v hlavně jsem si říkala, že teď to vyjít musí, že ten šestý smysl mě přeci nezklame. A nezklamal. Opravdu jsem tam měla dvě čárky, které jsem si samozřejmě ověřila druhý den testem těhotenským. Teď ještě zbývalo to říct Artymu.
Těhotenství jsem mu oznamovala už potřetí a tak jsem si říkala, jak mu to říct. Byl v práci a tak jsem to na něj jen tak vybalit nemohla. A tak jsem využila Tobínka jako takovou spojku. Neudělala jsem nic výjimečného. Našla jsem doma jedno přání, které jsem koupila už před lety a nikdy mu nedala. Bylo na něj napsáno, že to je přání pro nejlepšího manžela. Vložila jsem do něj těhotenský test a napsala něco ve smyslu, že jsme se vydali na tuhle jízdu znovu.
Když Arty přišel z práce, tak jsem dala Tobínkovi přání a řekla mu, aby ho donesl tátovi. Ten neváhal ani vteřinu a předal mu ho. Artyho rozbalil a tak něco vyjeknul, vykvíknul. Byl dost překvapený. Nedivím se. Na jedno dítě čekáte 4 roky a druhé máte na druhý pokus. Prostě zázrak. Radovali jsem se oba dva.
Takže maminky nebo budoucí maminky, neztrácejte naději. Zázraky se dějí a ten život ví, proč nám tyto příběhy píše. Ač v danou chvíli si říkáme, jak je vše nespravedlivé a proč téhle to jde a nám ne. Zpět si vždy uvědomím, že je dobře, že to bylo, jak to bylo. Díky tomu jsem vždy silnější, uvědomělejší a asi i připravenější.
Držte se.
S láskou vaše Kačí
Žádné komentáře:
Okomentovat