Zprvu to začalo tak, že jsem o ničem nevěděla. Však to byl úplný začátek. Vypouklo se mi ale strašně rychle břicho. Ono to ale bylo vždy, i když jsem měla periodu. Tohle břicho ale asi bylo trochu větší, možná to ale bylo i tím, že jsem se uvolnila a s chutí ho vyvalila. Když jsem ale byla v 6tt, tak jsem šla na křest Evči z Moje barevná kuchyně. Tehdy jsem měla volně šaty a tak jsem si říkala, že nic nemůže být vidět. Jenže, jak mě vše tlačilo a bolelo, tak jsem se asi uvolnila trochu víc a Barča z Mama peče doma mě prokoukla. Neváhala, pohladila mě po břiše a na plnou pusu řekla, zda čekám miminko. Úplně jsem zkoprněla, koukla se, kdo je kolem mě a řekla jí, že jo, ale psst a že se o tom nechci bavit. Byl to úplný začátek a vzhledem k mé minulosti jsem byla opatrná. V tu chvíli vedle stála i Markét z Neplecha na plechu. Obě holky slíbily, že si to nechají pro sebe a opravdu jsem jim za to vděčná. Bylo tedy vlastně fajn mít někoho, s kým to probrat, ale zároveň mi stále běhala v hlavě otázka, že je blbý, že kdyby cokoliv, že jim to budu muset říkat. A jelikož jsem tohle oznamování už jednou zažila, tak jsem věděla, že opravdu není o co stát. Ale vše je zatím (ťuk ťuk ťuk) v pořádku a věřím, že to tak i zůstane.
Takže abych se vrátila k tomu, jak jsem to prožívala. Začátek, myšleno první měsíc byl dobrý, až na bolesti v podbříšku a nejistoty z lehkého krvácení a zvýšené tachykardie a arytmie. Doktor mi tedy ihned prohlásil mé těhotenství za rizikové. Musela jsem co nejvíce ležet, nic netahat, nejlépe ani Tobína, musela jsem se šetřit, nesportovat, vyhnout se teplé vaně a dalším činnostem. Tohle byl stav, který mě nenechával klidnou a opět se mi vrátil stav úzkosti ze zkušenosti z prvního těhotenství.
Druhý měsíc ale začal ten pravý kolotoč. Několikrát denně jsem zvracela, točila se mi hlava, měla jsem bílo před očima, byla jsem slabá a strašně unavená. Věděla jsem, že musím jíst, ale nedokázala jsem nic pozřít. Banán byl můj velký kamarád. Do toho jsem se musela plně starat o Tobínka a vlastně dělat, že se nic neděje. V tomhle je ten první trimestr náročný. Nikdo to ještě neví a přitom potřebujete obrovskou pomoc a občas si i někomu pofňukat. A tak jsem fňukala Artymu. Stále jsem se mu omlouvala, že je doma bordel, že pořád ležím, nevařím a nic nedělám. Ale Arty je velmi tolerantní a byl mi opravdu nápomocen. Vždy přišel z práce a hned si stoupl do kuchyně, poklidil a udělal nějakou večeři. Vykoupal Tobínka a šli jsme všichni spát. V toto období jsme začali chodit spát po osmé hodině. Já neměla na nic sílu a tak jsem to potřebovala. Tobínka jsme uspávali kolikrát i dvě hodiny a tak jsem si řekla, že je pro mě snažší si s ním lehnout do postele a usnout spolu. Arty se k nám přidal. Nakonec mu to vyhovovalo. Vstává v 5:30 a tak měl více energie na pracovní den.
Plynule jsem přešla do třetího měsíce a v tu chvíli jsem si říkala, že to je nekonečný. Přišla jsem si úplně marná. A tak jsem vytáhla deníček. Deníček, který jsem si psala s Tobínkem v břiše. To byl ten nejskvělejší nápad. S Tobínkem mi totiž bylo příšerně až do porodu. Zvracela jsem celé těhotenství a naposledy na sále. A tak, když jsem si řekla, že mi je strašně, tak jsem si utvrdila, že mi buď bylo stejně strašně i tehdy, ne-li hůř. Takže tohle doporučuji všem. Byla to taková malá útěcha.
Když jsem ale ukončila třetí trimestr, tak jsem si říkala, jak je tohle těhotenství jiné. Už mi bylo dobře. Zvracela jsem úplně výjimečně, žáha mě nepálila, slabost odešla a zůstala jen lehká únava, která se prolínala s tou silnější. Jediné znepokojení stále docházelo z toho lehkého krvácení. To přišlo 5 dní před zjištěním těhotenství a skončilo po ukončení prvního trimestru. Byl to stav, u kterého se mi stále chtělo plakat, ale věděla jsem, že nic nezmůžu. Dodržovala jsem tedy plně klidný režim a brala na to nějaké léky. Vzpomněla jsem si na ty články, kde vždy psali, že krvácení v těhotenství je normální. Slovo normální znamená běžné. A nevím, zda je to úplně běžné, ale děje se to. Nemění to nic na tom, že to asi každou maminku čekající vysněné dítě znepokojí a nenechá klidnou. Ale naštěstí to přestalo. V půlce čtvrtého měsíce. A od té doby se to nevrátilo.
A jak vnímám rozdíl mezi těhotenstvím s Tobínkem a Lilkem? (tak říkáme miminku)
S Tobínkem jsem ujížděla na mase. Nejvíc jsem milovala vepřové ve vlastní šťávě na chlebu a s cibulí. Strašně jsem zbožňovala cokoliv smaženého a když jsem šla kolem mekáče, tak jsem si připadala jako totální feťák. A to jsem totální odpůrce fastfoodů. Sladké pro mě bylo za trest a syrové ovoce a zeleninu jsem nemohla vůbec trávit. Bylo mi po tom těžko a chtělo se mi vždy zvracet.
Nyní? Miluji sladké. Jsem totální závislák. Tolik čokolády jsem nesnědla snad za celý život. Když nemám nic sladkého, tak je mi na omdlení. Sladké musím snídat, ale i večeřet. K tomu ale úplně miluji cokoliv čerstvého. Myšleno ovoce a zeleninu. Kedlubny, ředkvičky, paprika, okurka, jablka, hrušky, cokoliv co křupe a je šťavnaté. A k tomu miluji vývary. Takže jím pořád polévky, nejčastěji hovězí vývar nebo pho bo, hodně jím saláty, miluji ryby a zajídám to sladkým.
Takže, bude to holka nebo kluk? :-) Každé těhotenství je jiné a i když je jiné, tak žena může čekat stejné pohlaví. Tak uvidíme...uvidíme u porodu, protože se necháváme překvapit.
Držte nám palce, ať jde všechno hladce a rok 2020 je pro nás výjimečný. Stejně tak, jako byl rok 2017, když přišel na svět náš vytoužený Tobínek.
Žádné komentáře:
Okomentovat