V druhém trimestru jsme se začali stěhovat do baráčku. Manžel mi říkal, že pokud čekám holku (nevěděli jsme pohlaví), tak to bude druhá Helena Fibingerová (kdo neví, byla to mistryně světa ve vrhu koulí). Prostě kus svalnaté ženské. Jsem totiž typ člověka, který neumí žít napůl. Tedy ani napůl domácnosti, mít napůl vybaleno, mít napůl smontovaný nábytek, mít napůl uklizeno. Tedy aspoň ve chvíli, kdy vím, že to můžu mít komplet hotové. Je jasné, že když je situace, že nemáme finance na dokončení něčeho, tak to napůl bude. Ale tady to myslím hlavně tak, když mám nábytek v krabicích, jen není kdo by to smontoval. A tak si to raději udělám sama. Manžel mě v tomhle moc dobře zná a tak ví, čeho jsem schopná.
No a jelikož on chodil do práce, tak mi vždy zakazoval, abych cokoliv tahala a dělala. Jenže mně to nedalo. Nemohla jsem koukat, jaký bordel tu je a tak jsem se pustila do velkých kroků. Kdo sleduje naší cestu při stěhování, tak chápe, jak velké kroky to musí být. Developer nás vypekl a ač jsme zaplatili vše, co jsme měli, tak on to nedodal a teď to doděláváme na vlastní pěst a platíme znovu. Proto tu byl i velký nepořádek. Takže například jednoho dne jsem uspala Tobínka a šla na zahradu přerovnávat palety a krabice. Bylo mi trapně, že jsme tu měli takový nepořádek a nemohla jsem žít s tím, že si sousedé budou říkat, že jsme prasata. Mno upřímně? Po tomhle činu jsem se vážně divila, že jsem neporodila.
Tak to byl druhý trimestr. Měla jsem prostě roupy. To jsem ale ještě nevěděla, co přijde...
Jak se začal přehoupávat třetí trimestr, tak to začalo být o mnoho víc náročnější a já najížděla do starých kolejí, které jsem zažívala s Tobínem. Byla to jízda. Začala jsem být šíleně unavená. Takže, i když Tobínek už neměl polední spánek, tak jsem mu ho opět zavedla. Kolikrát jsme neusnuli, ale musela jsem si jít lehnout. Za tu dobu jsem mu pustila tolik pohádek, kolik neviděl za celý život. Naštěstí na tv nikdy moc nekoukal a tak to pro něj bylo atraktivní a vydržel u toho. Byla jsem vážně tak unavená, že jsem nemohla nic. Rozdíl oproti těhotenství s Tobínkem bylo to, že jsem se musela starat o jedno dítě a tak to nebylo jen o mně. Jen o tom, kdy si půjdu lehnout a kdy ne. Už jsem musela fungovat jako máma a že to někdy bylo pekelně náročné. Zrušila jsem tedy naše hlídací úterky, kdy chodila hlídat babička a byla s Tobínkem naplno. Hlídala ho totiž u nás doma a já jezdila do kavárny psát pro vás články. Na to jsem už ale sílu neměla. Proto to tu teď bylo takové mrtvé.
Jenže jak rostlo bříško a začalo tlačit všude možně, tak se rozjížděla jedna komplikace za druhou. Žáha mě začala pálit tak, že jsem si myslela, že mi vypálí díru do jícnu. Nemohla jsem jíst skoro nic. Vlastně naposledy jsem mohla jíst tak v 18 hodin, jinak jsem se budila, zvracela a bylo mi strašně. To bylo ale to nejmenší. Viný byl do 38. týdně koncem pánevním a tedy tlačil úplně na jiná místa, než Tobínek. Tobínek tlačil na žebra a záda, zato Viný na stydkou kost, kostrč a močák. Sesedal hodně dolů a doktoři se báli, že porodím dřív. První náznak přišel už v 29. týdnu, kdy jsem oficiálně šla na rizikové těhotenství. Výjimečně ne kvůli mému srdci, ale kvůli krvácení.
Jednoho dne jsem totiž začala krvácet. Nejdřív jsem si říkala, že to je jen lehké špinění. Sedla jsem tedy k pc a googlila, kdy bych měla jet k lékaři. Vyčetla jsem, že jakmile jsem v třetím trimestru, tak nemám váhat a jet okamžitě. Než jsem si tohle dočetla, šla jsem opět na toaletu a zjistila, že krvácím silnou krev. V tu chvíli sem se úplně sesypala. Začala jsem strašně plakat. Proklínala jsem sama sebe, proč nemůžu být ženou, která umí odnosit dítě. Proč prostě to moje tělo nefunguje tak, aby ten náš drobek měl šanci na spokojený život. Proč se zase tohle musí opakovat. Začala jsem se strašně bát, že potratím. Sice jsem byla už v 29. týdnu a vím, že v dnešní době lékaři umí opravdové zázraky, ale tak moc jsem si přála, aby tohle těhotenství bylo poklidné.
V tu chvíli přišel manžel domů a viděl mě, opět jsem se strašně rozplakala, že jsem nemohla ani mluvit. Vyděsil se. (ooou už zase pláču) Tak jsem mu to řekla, podala telefon s číslem na mého gynekologa, aby tam zavolal. Nemohla jsem mluvit. Sestřička bez váhání řekla, ať jedeme okamžitě do nemocnice. Bylo mi jasné, že musím k lékaři, jen jsem nevěděla, zda ke gynekologovi nebo rovnou do porodnice. A tak jsme vyrazili směr apolinář.
V té době se akorát rozjížděl koronavirus. Nošení roušek nebylo ještě povinné, avšak opatrnost bylo už veliká. Lékaři jí měli, já také. Manžel čekal v autě s Tobínkem a já šla dovnitř sama. Čekala jsem na chodbě, klepala se. To jsem ještě nevěděla, kam ten koronavirus půjde a kde všude budu muset být sama. Bála jsem se, že si mě tam nechají a já budu bez Tobínka za korony v nemocnici. Byla to obrovská nejistota.
Po chvíli čekání si mě zavolala sestřička a lékař udělal všechna potřebná vyšetření. Už mi dokonce připravovali pokoj, až z výsledků vyšlo, že krvácím, ale neotevírám se, placenta je na správném místě, vše vlastně tak, jak má být a původ krvácení byl neznámý. A tak jsme se dohodli, že pojedu domu, budu ležet, budu odpočívat, budu doma a kdyby cokoliv, ihned přijedu. Tohle byl jeden velký vykřičník, který mi opět ukázal, že nic není samozřejmé a že dítě je obrovský dar, o který můžeme ve mžiku přijít.
Žádné komentáře:
Okomentovat