Návrat z nemocnice byl takovou spásou. Znovu jsem se nadechla a poslušně ulehla do postele. Moc dobře jsem si pamatovala dny na rizikovém oddělení, které jsem trávila v těhotenství s Tobínkem. Nechtěla jsem to zažívat. Teď to bylo celé jiné. Už jsem měla doma jedno díte a situace byla o mnoho náročnější. Plus celé korona šílenství.
Doufala jsem a modlila se za to, aby tohle bylo jediné varování, které mělo přijít. Nebylo. Týden na to se situace opakovala a tak jsme neváhali a jeli opět k Apolináři. Situace ohledně korony bylo vypjatější. Lékaři se báli. Nedivím se. Přicházelo něco, co tu ještě nebylo. Byli jsme v době, byli jsme generace lidí, která žila tak, jako že se nám nemůže nic stát, jako bychom měli lék na vše a kdyby ne, tak si ho luknutím prstu vyrobíme. Jenže pravda byla jiná. Jenže než jsme to tu pochopili a vstřebali, než nám vláda nařídila určitá pravidla, tak tu také byla velká nezodpovědnost lidí. Například, když jsem šla po ulici, měla jsem už velké těhotenské bříško a naproti mně šel pán, který si pšiknul na celou ulici a hlavně na mě, nezakryl si ústa a naplno se zvukovým efektem to poslal do ulic. Nic moc vám řeknu. A tak jsem se nedivila, že určitá nejistota a strach šlo i z lékařů. Byli v první linii, měli pomáhat, ale jim nikdo moc nepomohl. A proto byla i v nemocnici taková zvláštní atmosfére.
Pandemie se za týden mnohem rozšířila a s ním i zavedení různých opatření. U vrátnice mě zastavila paní, musela jsem si vydenzifikovat ruce, mít roušku a jít sama. Žádný doprovod tam nebyl vpuštěn a kdo neměl ochranné pomůcky tam nemohl. Vypadalo to už opravdu děsivě. Tady jsem začala pociťovat, že se opravdu začíná něco dít. Začala jsem mít strach nejen z toho, že opět krvácím, ale z toho, co bude. Budu tady moci rodit? Pokud ano a někdo bude mít koronavirus, co bude? Budu s ním na pokoji? Nebo se vytvoří nějaká porodnice pro nakažené ženy? Jak nás budou testovat? Co otec u porodu? Chtěla jsem rodit přirozeně, ale ten otazník, že na to budu třeba úplně sama? Co vám budu povídat, otázek bylo více, než dost. Teď jsem ale hlavně musela řešit sama sebe.
Ještě jsem tu nezmínila, že tomuto krvácení předcházelo x dní špinění. X dní nejistoty, kontrol, až to opět vyvrcholilo v návštěvu nemocnice. Seděla jsem tam opět sama na chodbě a čekala, až pro mě někdo přijde. Přišel mladý doktor, vyslechl mě, prohlédl mě. Nezdála se mu placenta a tak zavolal profesně zkušenější lékařku. Mezitím si prohlížel Vinýho, usmál se a říká: "Víte, co to bude?", já se usmála a řekla: "Ne, my si to nenechali říct.". V tu chvíli vyvalil oči a odzoomoval obrázek. Jak byl mladý, tak byl asi v tomhle nezkušený a nedošlo mu, že si to někdo nenechává říct a málem se prokecl :-D. Naštěstí ale ne.
Přišla doktorka, která moc sympatická nebyla. Co vám budu povídat, koukala na mě stylem, co tady dělám s takovou banalitou. A věřte, že já jsem člověk, který stokrát zváží, zda má jet k lékaři, aby právě neobtěžoval. Prohlédla mě a zhodnotila můj stav takový, že mohu jít opět domů. Prý ta pandemie je tak nejistá, že než mě držet v nemocnici, tak mě raději propustí. Byla jsem na jednu stranu ráda, na druhou jsem stále nechápala, proč pořád a tolik krvácím. Bez úsměvu odešla. Já tam tak seděla a hlavou mi lítalo milion myšlenek. Každá začínala slovem "Proč!". Tuto nejistotu asi vycítil lékař a řekl mi, že je dobře, že jsem přijela, že tohle se nesmí podcenit a kdyby to začalo znovu, ať neváhám a přijedu. Byl moc milý, empatický. V tu chvíli se tam mihla doktorka a já se jí zeptala, co mám dělat, kdyby to zesilovalo. Ona se na mě téměř ani nepodívala a odfrkla, že to přestane a odešla. Asi vědma.
Co vám budu povídat, moudrá jsem z toho nebyla, dobrý pocit jsem z toho neměla a jela jsem domu.
Naštěstí i přes pandemii mě můj lékař pečlivě sledoval a měla jsem více kontrol, než je asi běžné. Zvlášť za této situace. Měla jsem ale také nálepku rizikového porodu, kdy hlavička silně naléhala a mohla jsem tedy rodit kdykoliv.
Můj stav se držel, já se snažila držet. Odpočívala jsem. Skoro nikam jsem nechodila. Ono to vlastně ani nešlo. Nastal zákaz vycházek, nastalo silné opatření a já jsem za to vše byla vcelku vlastně ráda. Kdyby nepřišla pandemie, tak bych vozila Tobínka pro různých kroužkách, měla bych pocit, že mi něco utíká a byla bych smutná, že musím sedět doma. Takhle jsme doma seděli všichni, manžel měl nařízený home office a vcelku jsme si to vlastně užili. Sice jsme 2 měsíce neviděli rodinu a přátelé, ale my jsme si vystačili. Byla to vlastně taková skvělá dovolená před porodem v novém baráčku, kde nám bylo skvěle. Asi je to zvláštní takhle psát, protože ta situace byla a vlastně stále je velmi vážná. Ale já se snažím na všem negativním hledat něco pozitivního. A tak, když nastala situace, že manžel musel odejít z práce, protože firma neustála tuto situaci, tak jsme se opět snažili myslet pozitivně a hledat na tom benefity.
Věděla jsem, že když budu ve velkém stresu, tak to mému těhotenství nepomůže. Ač nás to stále zahánělo do úzkých, tak jsme bojovali. Manžel se přihlásil na pracovní úřad, hledal nové zaměstnání, což v této situaci byl oříšek a my přemýšleli, co bude dál. Bojovali jsme. Ale spolu. Ne proti sobě.
On byl ale ze začátku nejistý. Přecijen, ztratit zaměstnání a za takovéto situace není nic milého. Já mu ale řekla, že tohle vše zvládneme. Říkala jsem, že to musíme brát tak, že si užijeme poslední chvíle ve třech, že s námi bude aspoň první chvíle ve čtyřech a že si mezitím určitě něco najde. Já se o něj nebála. On se ve světě neztratí. A bylo tomu tak. Když se blížil můj termín porodu, tak se mu ozvala firma, která vypadala velmi lákavě. "Šel" na pohovor. Šel píši v uvozovkách, protože se v té době pohovorovalo skrze Skype. Udělali na něj dojem a i on udělal dojem na ně. Happy end se konal. Byl přijat. Já se blížila k 38. týdnu těhotenství a tak jsem věděla, že teď už to je v pořádku a můžu rodit kdykoliv. Vše se zajelo do těch správných kolejí, manžel si domluvil, že s námi ještě stráví tři týdny po porodu a pak hned nastoupí. A tak se i stalo. Pořádně si odpočal, nabral síly a začal nový start. Jak v jeho pracovní kariéře, tak v našem společném životě. Protože se nám narodil nádherný syn Vincent.
V příštím článku vám ještě popíši porod, rozhodnutí mezí přirozeným porodem a sekcí a dojmy ze zjištění pohlaví miminka.
Tak se mějte krásně,
Vaše Kačí
Žádné komentáře:
Okomentovat