Po tom, co jsem zažila první porod sekcí jsem věděla, že chci rodit přirozeně. Mnoho lidí si myslí, že porod sekcí je nějaká výhra. Není. Ano, v danou chvíli to možná bolí méně, ale to, co je poté, to nechce zažít nikdo. Nechci to dramatizovat, někdo to snáší dobře, já ale nesnášela dobře ani samotnou sekci.
Nejhorší na tom bylo pro mě asi to odloučení od dítěte. Na JIPu jsem strávila 36 hodin a nosili mi ho jednou za 4 hodiny asi tak na 5 minut. Ležela jsem tam v bolestech, nevěděla, co s ním je a když mi ho poprvé přinesli na kojení, tak se mi sestra podívala na prsa a řekla mi, že mám špatné bradavky a že nikdy kojit nebudu a odešla za jinou maminkou. Na tohle nezapomenu. Nezapomenu ani na chvíli, kdy jsem měla po operaci umrtvené nohy a ten pocit, že s nimi nemohu hýbat mě přiváděl do úzkosti. Nepřeháním. Začala jsem mít panický záchvat, celá se klepat, nemohla jsem dýchat, až mi museli dát něco do žíly a přiložili mi kyslík na dýchání. Celkově trpím částečnou klaustrofobií, přesněji nesnáším pocit, když nemůžu udělat pohyb, který bych chtěla. A tohle mi to připomnělo a vyvolalo. Vcelku ale nemluvím o bolestech po, kdy musíte na šestinedělním pokoji fungovat, plně se starat o miminko, vstávat k němu, přebalovat, koupat, kojit. Samozřejmé činnosti, které jsou po operaci velmi bolestivé.
Ale jak může i sekce být v pohodě, tak stejně tak může být přirozený porod náročný a bolestivý. I po. Jsem si toho vědoma. Ale i tak jsem na vše nahlížela tak, že přirozený porod je přirozený a tak je to i pro tělo.
Jenže jsem kardiak, po dvou operacích srdce, po předchozí sekci, měla jsem dítě dnem pánevním. Nic moc kombinace. Nic ale stále nebylo zavrhnuto. Stále naděje byla.
Díky všem kontraindikacím jsem tedy počítala s oběma možnostmi. Jedna byla silně neznámá, přirozené, ale bez manžela u porodu. Druhá byla známá, byla to sekce, opět bez manžela u porodu. Ale co bych chtěla říct, na hrdinku jsem si nehrála. Brala jsem to tak, že doma na mě čeká manžel a dítě a raději budu žena po dvou sekcích, která se vrátí domu, než člověk, který si hrál na hrdinu, dělal rozhodnutí i přes doporučení lékařů, avšak zůstal na sále. Lékařům věřím a věřila jsem i svému dítěti. A tak, když bylo dnem pánevním, tak jsem to brala tak, že k tomu má důvod. Třeba, že má krátkou pupeční šňůru, která mu nedovolí se otočit. Nešla jsem tedy na žádný zákrok, který by mu pomohl se otočit. Nic jsem k tomu nepodnikala. Jen jsem si přála a pozitivně myslela. Nakonec se otočil týden před porodem. Sama jsem tomu už nevěřila.
Takže jeden z bodů byl vyřešen. Jenže, co to moje srdce? Zde se řešila hodně porodní váha dítěte. Odhad jsem měla malý. Týden před porodem jsem mela 2960 gramů. Takže ho považovali spíše za menší, než větší a tedy mi to hrálo do karet. K tomu mi můj gynekolog povídal o různých alternativách, kdy se vyvolává porod dříve, aby dítě bylo menší a nebyl to takový nápor na mé srdce. Vyvolat by se to mohla ale pouze tak, že k hrdlu by se umístil nějaký balonek, který by ho dráždil a ono se by se začalo otevírat. Snad to popisuji správně. Nedělají to ale všude. U Apolináře ne. A já jinde rodit nechtěla. Věděla jsem, že jako kardiak si nemůžu vyskakovat a tak jsme to zavrhli. Ale i tak mi můj gynekolog dal zelenou a za něj bych přirozeně rodit mohla. Zašla jsem si tedy za svým kardiologem, který to měl vše posoudit. Posoudil. Bezkompromisně řekl ne. Nebyla tam ani šance na ale. Výsledky srdce jsem měla tak špatné, že by mi nejraději zakázal rodit jakkoliv. I tak jsem šla ale k Apolináři na konzultaci s primářem. Ten si vše pročetl a opět vyřkl, že bezkompromisně ne. A bylo vymalováno. Jedna moje naděje se rozplynula jako pára nad hrncem. Teď mi tedy nezbývalo nic, než si vyběhat předoperační vyšetření. Dali mi termín a já se pár dní před porodem dozvěděla, že budu rodit 25.5.
A víte, co je zajímavé? Kdyby 23.5. nebyla sobota, tak by to vycházelo na 23.5. a Tobínek a Viný by měli narozeniny ve stejný den. Takhle to ale posunuli a rodila jsem až 39+2 místo 39+0 jako Tobínka.
Dorazila jsem tedy na předoperační vyšetření a zde se můj obvodní lékař zhrozil. Výsledky jsem měla tak špatné, že mi řekl, že by bylo nejlepší, kdybych nerodila vůbec. Ale to nešlo :-D. Měla jsem opět špatný výsledky srdce, k tomu tlak, k tomu železo, vitamín B, krvinky, funkci ledvin a nevím, co ještě. Vlastně jsem si říkala, že se divím, že ještě žiji. Přeháním, ale moc mě nepotěšil. Dostala jsem tedy s velkým vykřičníkem zprávu, že můžu rodit sekcí, ale velmi opatrně. A tak se mnou u Apolináře i jednali.
DEN D
Vzhledem k situaci jsem si řekla, že si samotný porod maximálně užiji. Večer jsme pokračovali v naší tradici, zalezli si do postele, pustili film, objednali pizzu a odpočívali. I s Tobínkem. U toho jsme si povídali o tom, jaké to asi bude. Jaké bude miminko, jaký to bude pocit. Bylo to moc pěkné. Miluji tyto chvíle, kdy mohu přehazovat své myšlenky jako kupu sena. Kdy si s nimi hraji a kreslím si svůj příběh, který se možná naplní. Možná také ne.
Ráno jsem vstala ještě o 2 hodiny dříve, než jsem musela. Byla jsem vyspalá, cítila jsem se plná sil, měla jsem energie na rozdávání. Byl opět slunný den a to mi od rána kouzlilo úsměv na rtech. Proč opět? Bylo to celé totiž takové "dežaví". Stejně příběh se totiž odehrával téměř na den před 3 lety. Tobínek byl totiž narozen 23.5. a tento drobek bude 25.5. V podstatě, kdyby 23.5. nebyla sobota, tak je můžu mít ve stejný den. Měla jsem totiž úplně stejně den vypočítaného porodu dle poslední periody jako s Tobínkem. A víte, co je na tom vlastně nejzajímavější? Protože to byl úplně stejný den, ve který jsem přišla o své první miminko při zamlklém potratu. Takže to bylo datum, kdy jsem se rojila ve slzách v roce 2016, alei v roce 2017 a 2020. Tady to už byly slzy štěstí.
Tento den jsem si připadala jako když jedu koupit deset rohlíků. Nějak mi nedocházelo, že už za pár hodin budu držet své druhé dítě v náručí. Bylo to zvláštní, strašně moc jsem se těšila. Strach jsem neměla vůbec. Asi to bylo i tím, že už jsem jeden císařský řez měla za sebou. Asi to bylo i tím, že jsem si celý tento průběh promítala v hlavě tolikrát, že jsem si říkala, že mě snad nic nepřekvapí. Byl tu ale jeden otazník. Stále jsme tu měli koronavirus a stále se nevědělo, zda může být otec u porodu. Každý den chodilo nové uvolňování, ale na otce u porodu, přesněji u sekce ještě nedošlo. Věděla jsem ale jedno, manžel bude moci být ve vedlejší místnosti a bude tedy hned po ruce, bude si moci naše malé miminko pochovat a vynahradit mu aspoň trochu bonding, který mu já nebudu moci dopřát.
Zpět k cestě do porodnice. Když máte už jedno nebo více dětí, tak nejčastěji v první chvíli neřešíte ani tak samotný porod, ale to, kam umístíte dítě, až budete rodit. U sekce je výhoda, že víte, kdy budete rodit téměř na minutu. Věděla jsem, že jdu opět na řadu druhá. Opět, jako s Tobínkem. A tak jsem musela být v 8 hodin U Apolináře. Trochu se nám to komplikovalo tím, že tchýně, která je zvyklá hlídat Tobínka byla čerstvě po operaci kolene a tak jsme jí nechtěli vystavovat zátěži. Přecijen jeden tříleťák dá celkem zabrat. A tak si moje mamka prohodila službu a měla volno. Bydlí od nás 10 minut autem a tak jsme kolem 7 hodiny vyrazili k ní na Žižkov. Tobínkovi jsme už několik dní dopředu povídali o tom, že si pojedeme pro miminko a on počká u babičky. Byl na to tedy připravený. Zabalilia jsem mu jeho kufřík na jídlo, dala do něj všelijaké mlsky a kefík, aby kdyby měl splín, měl vše, co ho potěší. Dorazili jsme k mé mamce, předali Tobínka, rozloučili se a jeli. Nebudu říkat, že to nebylo plné emocí. V tu chvíli jsem viděla, že je Tobínek velký brácha, který čeká na svého sourozence, ale také úžasně chápavé dítě, které tuto situaci zvládá mnohem lépe, než já. Tolik dní jsem totiž bez něj ještě nikdy nebyla. Naštěstí jsem věděla, že bude s tátou. Přes noc ho totiž ještě nikdy nikdo nehlídal. Dala jsem mu tedy pusu, objala ho, oči jsem měla plné slz a raději odešla.
Nasedla jsem tedy do auta a jeli jsme. Nejeli jsme daleko. Museli jsme totiž vyfotit naší tradiční fotku. Tato tradice tehdy začala ve chvíli, kdy jsme jeli do porodnice s Tobínkem a já po chvíli řekla manželovi, aby zastavil, že se ještě vyfotíme. Tuto tradici opakujeme každý rok na Tobínka narozeniny, kdy se fotíme na tom samém místě. A jelikož se Viný narodil jen ob dva dny, tak v tom budeme pokračovat vždy na konci května a vždy na tomto místě. Bude to krásná série fotek.
Do nemocnice jsme i tak dorazili poměrně brzy. Asi o půl hodiny. Njn, nechtěli jsme přijet později, tak jsme přijeli raději dříve. Stále jsme museli mít roušky a tak jsme v nich seděli na chodbě. Povídali si a přemýšleli. Zase jsem si přehrávala myšlenky o tom, jaké toto miminko bude, zda bude stejné jako Tobínek nebo úplně jiné. Až nastala ta chvíle, kdy jsem měla zazvonit na příjem a tak jsem udělala.
Po chvíli vylezla sestra a vzala mě dovnitř. Odložila jsem si věci, převlékla se do noční košila a ulehla na monitoring, kde se mnou sepsali celý příjem. Celou dobu se o mě mimo jiné starala medička. Vždy se zeptají, zda nevadí, že se o nás starají, ale proč by mělo. Však někde tu praxi vzít musí. Byla moc milá a pečlivá.
Po sepsání celé zprávy jsem šla opět na chodbu k manželovi. A takhle jsem pendlovala až do zavolání na sál. Stále mi poslouchali miminko, zda srdíčko tluče v pořádku, i na klistýr došlo a na vše, co je před operací potřeba. Stále jsme hleděli na čas, protože Tobínek se narodil v 10:10 a tak nás zajílo, zda Viný bude v podobný čas nebo jiný. Protože když nastane akutní příjem, tak by se můj porod posunul. A že jich nakonec bylo. Já šla ale na řadu dle domluvy a to druhá. Zavolali si mě, provedli chodbou, řekli mi, kam si mám odložit věci, se kterými pojedu poté na JIP, svlékla jsem se a došla na lehátko, které bylo uprostřed sálu. Nebudu vám tady popisovat detailní průběh operace, ten jsem popisovala již v článcích o prvním porodu. Popíši vám ale to, co bylo jiné.
Na sále panovala skvělá nálada. Opět. Bylo vidět, že i oni si celou korona situaci a vlastně operaci chtějí svým způsobem užít. Vše mnohokrát kontrolovali, ptali se a připravovali. Nevím proč, ale nejvíc jsem se bála vpichování epiduralu. Pamatuji si totiž, že posledně mi to bylo hodně nepříjemné. Ale je fakt, že s Tobínkem mi hodně bolela záda a tak mi bylo strašně nepříjemné, jak anesteziolog hledal místo vpichu. Samotný vpich a vpouštění tekutiny tolik nevadilo. Okolí vpichu totiž uspí a tak jsem cítila jen tlak. Pak už jsem si lehla a čekala, až to začne působit. Epidural mi vpouštěli velmi opatrně a pomalu a to kvůli mému srdci, aby to bylo šetrnější. Jak jsem už psala, moje srdce byl jeden z důvodů, proč jsem na toho císaře šla. Dále mi přidělali tlak a přivázali mě k lehátku, natáhli plachtu, abych nic neviděla a stále si se mnou povídali. Bylo to vážně moc fajn. Až šlo na věc, přišel hlavní lékař a začala operace.
Tentokrát jsem ale s napětím čekala, kdy do mě říznou. Dělají to vždy, aby zjistili, zda opravdu nic necítím. Ale dělají to ve chvíli, kdy o tom člověk neví, aby se na to nesoustředil. Samozřejmě a díky bohu jsem necítila vůbec nic a tak mohli začít. Začalo opět takové to nepříjemné tahání, jinak nic cítit není. Líbilo se mi, že mi tak nějak říkali, co dělají. Mě tyhle věci strašně moc zajímaví a fascinují, tak jsem to prožívala o to víc. Najednou se ale začalo dít to, s čím jsem počítala. Dělo se to totiž i u prvního císaře a tak jsem je na to upozorňovala předem. Ve chvíli, kdy docházelo k vyndavání dítěte mi začalo být strašně moc zle. Žaludek mi lítal nahoru a dolu a já myslela, že budu zvracet. Věděla jsem ale, že nemám co. Raději jsem to ale nahlásila a donesli mi misku. V tu chvíli mi začala opět bolest ramene. Vysvětlovali mi, že je propojený nerv a že tato bolest kvůli operaci běžně střílí do hrudi, že si mnoho žen myslí, že má infarkt nebo pak až do ramene. Snažila jsem se to vydržet, ale ta bolest je vážně nepříjemná, až jsem to raději nahlásila. Minule jsem si hrála na hrdinku a nechtěla připustit, že něco bolí, až mi anesteziolog vysvětlil, že tady opravdu není čas na hrdinství a mám hlásit vše a tak jsem hlásila. Dali mi tedy něco do žíly a hned bylo lépe. Jenže do toho začal šílený stav na omdlení. Opět jsem to chtěla vydržet, ale najednou se mi začali protáčet oči a já to nemohla zastavit, špatně se mi dýchalo a bylo mi vážně strašně. A tak jsem si říkala, že to tu je zase. Stav, který jsem absolutně neuměla ovládat a vážně mě to mrzelo. Těšila jsem se tan klid, který mi popisovaly kamarádky a na to, že i když u sebe nemám manžela, že si celý porod užiji. Ale vlastně jsem nedokázala opět vnímat vůbec nic. Bylo to vlivem léku, ale asi i toho, že ten císař prostě nesu špatně.
Pak si jen pamatuji, jak zaznělo...aaaaa je to kluk... a já pořád opakovala, tyjo já mám kluka, já mám kluka. Byla jsem úplně v euforii, až mi začaly téct slzy po spáncích. Najendou vše povolilo, uvolnilo se a já se konečně mohla aspoň trochu začít soustředit na to, že jsem dvojnásobnou mámou dvou úžasných kluků. Ani jsem se nenadála a už mi ho ukazovali. Strašně moc křičel, měl hlas jako zvon, přesně jako Tobínek. A když mi ho ukázali? Jen jsem zakřičela: "Ježiš ten je nádherný!" a taky, že byl. Vážně. Jak si člověk říká, zda to dítě bude milovat, zda ho bude milovat jako to první, tak bude. Ta příroda to umí skvěle zařídit. Cítila jsem to spojení nás dvou a věděla, že to bude opět láska na první pohled.
Žádné komentáře:
Okomentovat